Nebe,

když jeho řízení vezmou do ruky největší představitelé české historie, může být pěkně veselé… dnes jsem žila kulturně na patnácté Cimrmanově hře a hned jsem si dala za úkol přečíst si znovu Toulky českou historií, protože jsem místy nerozeznávala, co je skutečnost, byť vtipně sdělená a co už je fikce.
Dějiny jsou oblastí, kterou jsem se nikdy nijak intenzivně nezaobírala, nechtěla jsem ji studovat ani okrajově, přitom mě celkem baví. Vysvětluju si to svou fenomenální sociální pamětí (jinak též syndrom pavlačové drbny). Historie je vlastně systém událostí a vztahů zaznamenán dokumenty, ale často také jen poznámkami podobných pavlačových drben jako jsem já.
Hrozně se mi líbí (stejně jako v aktuálních vztazích v nějakém mikrosvětě), jak i v historii jsou věci, které zůstávají tabu – byť by se možná daly potvrdit nebo vyvrátit – například dohady kolem otcovství Františka Josefa. Sice tomu nerozumím, ale domnívám se, že na základě DNA by bylo možné určit, zda jeho otcem byl skutečně Karel nebo Napoleonův syn Orlík (jak se o tom drbe).
Ale co pak s takovou informací?
Přepisovat dějiny kvůli cizoložství?
Nebo je to úplně jinak?

Každopádně historické osobnosti získávají nový mediální obraz, vlastně jsou to takové celebrity historického nebe… a platí pro ně stejná pravidla jako pro celebrity v bulváru:
1) čím je historie kolem nich spletitější a víc se toho napíše, tím méně prosvítá pravdy,
2) z každého úhlu pohledu vypadá celebrita jinak.

Tak třeba Karel IV. a Zikmund - Liška ryšavá – všichni máme jasno, kdo v české historii je ten pozitivní a kdo ten negativní… o Otci vlasti by si nikdo nedovolil pochybovat… ale pár kilometrů za českou hranicí je všechno jinak.
V Norimberku, v muzeu výtvarného umění, nám místní průvodkyně ukazovala Duremattovy dveřní malby s vyobrazením Karla IV. a jeho bratra Zikmunda a doprovodila slovy:
„Toto je Karel IV, císař, který byl rozhazovačným megalomanem, naštěstí po něm nastoupil malý tělem, leč velký duchem, moudrý král Zikmund, který zemi zase dal dohromady…“
Chápu oba úhly pohledu, ale nechápu, jak si někdo může myslet, nebo vůbec jak někoho může napadnout, že v rámci EU by se měl učit jednotný společný dějepis…
(A to jsem ani nezmínila anglické pojetí evropských dějin, kdy se dcera o všech Francouzích - a je jedno, ze které byli doby - učí, že byli „very unsympatical“.)
Na celé hře České nebe se mi nakonec asi nejvíc líbilo, jak z autorů a herců září „jak se přitom vyblbli“, když tahali a skládali jednotlivé historické kontexty a k nim česká úsloví…

Až mě napadlo – čím to je, že dnes z málokoho vyzařuje, že ho jeho práce opravdu baví?