úterý 28. dubna 2009

Máslo

Dokonalé drbny jsem naposled nenáviděla v pubertě, poté jsem nejdříve rezignovala, později mě začaly jejich postupy a pochody zajímat ze sociálního hlediska. A některé aspekty mě fascinují dodnes.

V mém oblíbeném malém městečku žila byla paní B. a ta nenechala na nikom nit suchou, pozorovala, aktivně sbírala data, měnila je do podoby bulvárních informací a v pravou chvíli posílala dál.

Jejím manželem byl o 8 let mladší veterinář, štramák, o kterém se říkalo, že si ji vzal pro peníze. To je ovšem drb, patrně slabý odvar, který mohl už dávno vzniknout chabá reakce na její systematickou záškodnickou práci.

Přidržme se faktů – měli společně dvě děti a samozřejmě, že když paní B. šířila to nejhorší o lidech okolo, nezapomínala nikdy zmínit, jak,v kontrastu s ostatními, jsou její děti dokonalé. Sice ji chápu jako matku, dokonce si myslím, že i ty děti byly fajn, ale život šel dál…

Dcera v době, kdy byla úspěšnou studentkou a nadanou tanečnicí, naletěla na nabídku skvělé letní brigády (taneční) a skončila de facto jako nevolnice bez dokladů v jakémsi zahraničním night clubu, nějaký rok o ní vůbec nevěděli… dost drsné… lidi je sice litovali, padly i takové myšlenky, že teď už snad bude klid.
Ale nebyl… ani když dceru vytáhl z bryndy a dovezl zpět jakýsi 3x tak starý bohatý Němec, postavil jim dům, ani když se ukázalo, že jejich syn je homosexuál a raději se odstěhoval z maloměsta pryč.
Paní B. chodila, sledovala dění nalevo i napravo a dál trousila, kdoví z čeho Novákovi postavili barák, kde na to nakradli, čí asi to Procházkovo dítě je, že mu není podobné a že prý ten Dvořáků kluk seděl a Kopecký chodí za jinou… jedna jedovatá slina za druhou.

Nepřekvapovalo mě, že drbe, ani jsem jí nepřála situaci s dětmi, ale vrtalo mi hlavou, že s takovými (z pohledu maloměsta zvlášť) kily másla na hlavě má odvahu stále aktivněji šířit bulvár.
Že se nebojí, že jí někdo vmete do tváře něco hodně ošklivého.

Ale co vím, tak místní tím byli fascinováni také a nikdo nikdy neměl odvahu na ni zařvat, ať si uklidí před vlastním prahem… a to ani poté, co si její muž nastěhoval do velkého nového domu o hodně mladší milenku a svorně (spíš nesvorně) tam žili ve třech… a paní B. dále glosovala prohřešky proti mravnosti – samozřejmě těch druhých, o své rodině jen v dobrém.

Co mohlo být příčinou jejího chování?
Nejlepší obrana je útok?
Otočme to – kdo útočí, ten je v koutě a vlastně se brání?
Skoro se dostávám k chuti politovat někoho, kdo škodí jiným… ale ještě jedna obrátka – bulvár je vlastně taková větší zlá drbna – znamená to, že i tam jsou lidé chudáci v koutě, kteří útočí, aby ubránili sebe?

Tomu nevěřím, a proto pro mě zůstává otázka zlých drben s máslem na hlavě nevyřešená.

neděle 26. dubna 2009

Jde proti nám kdo nejde s námi

Družstvo je jeden z typů kapitálových společností, právní forma definovaná zákonem a jako taková je využívaná, pokusím se nadnést nad kontext družstevního vajíčka z Honzíkovy cesty… ale je fakt, že dnes se mi to moc nepovedlo, uznávám a sypu si popel na hlavu.
Jenže, jenže… to co říkal "Pan obhájce družstevní developer" mi místy zavánělo socialismem, místy už ale prvobytně pospolnou společností s nerozvinutými barterovými obchody.
Jak jinak nazvat situaci, kdy se pán rozplývá nad tím, že při družstevní výstavbě, na které se družstevníci přímo podílejí, se ušetří až 20 % nákladů…?
Když si postavím sama, cihly vypálím, lopatu na písek předtím udělám z oblázků, pak ušetřím ale 100 % nákladů.
Ale já jsem horší člověk, proto dělám sobecky to, co umím, vydělám tím peníze a koupím si hotové zboží – ať už jde o byt, chleba nebo vepřové.

Zrovna tak vynášel do nebes družstevní bydlení oproti bytům v osobním vlastnictví, protože družstevní tím, že nejsou bydlících, ale družstva, představují určitý závazek chovat se kolektivně přijatelně, tak aby všichni okolo byli spokojeni, neboť v opačném případě můžete být z družstva i vyloučen… safra, safra, čím to na mě zavanulo…?

A prý taky na vesnicích, kde se postavily družstevní domy, to stmelilo obyvatele a je tam lepší atmosféra mezi lidmi než v jiných místech… nebyla ona taková atmosféra na vesnicích ještě před existencí družstev?

Pán ale nebyl ani tak sociálně zanícený, jako developer.
Samozřejmě, že na řízení podobných staveb slušně vydělává (čímž se nechlubil).
Jeho dojemný příběh, jak v jednom domě dal byty "zdarma" dvěma důchodkyním, které chudinky bydlely ve starých polorozpadlých domech se zanedbanýma zahradami bez možnosti se o svůj majetek postarat…. Měl konec jak z červené knihovny… pán se postaral o důchodkyně a jejich velké pozemky taky.
Bez opory příbuzných prožily dva šťastné roky v družstevním domě a pak zemřely (pravděpodobně štěstím, říkal pán a neznělo to od něj ani cynicky). Ale kdo na tom asi víc vydělal?

A kdo dělá družstvu správu i po dostavění?
A libuje si, jak je to levné, protože účetnictví jim dělá jedna nájemnice (za hubičku) a opravy jeden šikovný řemeslník v přízemí (za hubičku).
Tomu říkáme úspora nákladů?
Nebo jen přesun na levnější zdroje, které často končí vlastně zneužíváním, tj. okrádáním ochotných?

Zajímalo by mě, co dělá zadarmo ten panáček sám pro jiné?
(jeho odpověď znám – stavím družstevní domy - a znělo to tak hrdě)

pondělí 20. dubna 2009

Pověry

Jarní počasí mi v kanceláři udělalo tropickou atmosféru a kytky se přehodily do pouštního režimu, kdy jsem schopná jim 2x týdně nasimulovat vydatný tropický liják - takže rostou jako v džungli. Nemám v práci na zalévání konev, jen dvě velké plastové lahve.
Musím ke dřezu několikrát a pokaždé se najde nějaký dobrák, který mi vysvětlí, že „květiny přece nemůžeš zalévat vodou rovnou z kohoutku, protože není odstátá a neporostou“.
Ne že bych to nějak moc prožívala (a moje kytky taky ne) - většinou tyto rady přicházejí od majitelů právě jedné sady nezhubitelných tchýniných jazyků (pravidelně zalévaných odstátou vodou a zbytky odstátého kafe).

Přesto imperativ „zalévat kytky odstátou vodou“ je moje noční můra, protože ani při maximální snaze nejsem schopná doma zalít odstátou vodou (v létě) více než desetinu kytek – jsou to kýble a kýble vody, kterou Adély denně vypijí. Vzhledem k tomu, že se jim daří, skončila „odstátá voda“ někde mezi černou kočkou a rozbitým zrcadlem.

V dávnověku, někdy kolem roku 1986, jsme sdíleli koupelnu s Petrem (nejen). Dvakrát denně nám vysvětloval, jaké škody na sobě pácháme, čistíme-li si zuby teplou vodou – budeme mít paradentózu.
Zkoušela jsem studenou, ale tělesná teplota je v puse prostě příjemnější… 20 let jsem žila s výčitkami, že si systematicky ničím chrup… pak jsem se opatrně zeptala zubařky.
Zakroutila hlavou „jak jste na to přišla?“…
„říkal nám to na koleji jeden kamarád“ …
“ na koleji?“ (zapochybovala, neboť měla k dispozici mou kartu s datem narození),
„ zubař?“
Už jsem raději nedodávala nic ani o časové prodlevě ani o optoelektronicích a metrolozích…
Nicméně stále při čištění zubů myslím na Petra a studenou vodu (a to jsem ho víc než 20 let neviděla).

Třetí pověrčivá můra, kterou nemůžu nějak vytlačit, je „nejez ve stoje, budeš mít tlusté nohy“ (říkala babička, když mi byly 4 a byla jsem podvyživené vyžle - neposlouchala jsem ji a tak mám dneska tlusté nohy).

Nejsou to typické pověry, spíš takové mýty, co se šíří a narůstají a mezi lidmi jich koluje hromada…

Takže by mě zajímalo, jak je to s těmi kopřivami (opravdu se při jejich škubání neutěšuju prevencí revmatických onemocnění naplano?) nebo s vlasy, které se dítěti do roka nemají stříhat, protože to krátí život?

Jsem pokrokový člověk a na pověry samozřejmě nevěřím… přesto jsem děti do roka nestříhala a u každé černé kočky se pro jistotu ujistím, že má bílé tlapky. :-)

neděle 19. dubna 2009

Lízátko

Ve vzpomínkách na výlety mého mládí se vyskytují technické detaily vsazené do přírody – čímž nemyslím zrovna horizonty Třineckých železáren, Ostravských dolů a hutí, věčný oheň Parama nebo jiné industriální zony u měst, ale taková ta malá překvapení, která na vás vykouknou z jinak přírodní výletní krajiny – mezi lesy, domky, loukami. Nejvíc mi utkvěla „lízátka“ – vodojemy kdysi šedivé, obyčejné, ale dominantní. Zatímco tehdy byly zdaleka viditelné, nepřehlédnutelné a výrazné, dnes, ačkoli se vybarvily (nejčastěji Orion nebo Vodafone), zanikají.
Odkaz na idylické vnímání vodojemů před řadou let na mě dýchnul z tohoto obrázku:
http://www.amart.ic.cz/images/galerie/Hony/09_19__vodojem_probluz.jpg

Doba pokročila a jak pro malá, tak pro velká lízátka je těžké upoutat moji pozornost v konkurenci jiných výdobytků konzumu.

Dnešní výlet na kole byl v pravdě poznávací… byl sice přírodou, ale tolik parkovišť, vrakovišť, skládek a velkých hal plných nového zboží v naprosto zbytečných obalech, které poputují na skládku rovnou… už jsem dlouho neviděla.
Vyhlídka nad Roztoky vcelku neutěšená – skládka Úholičky, skladovací obří kostka Alberta v Klecanech na obzoru, Buštěhradskou haldu už jsme měli daleko za zády a u domků se vršily prázdné lednice – ať žije šrotovné.

Super, podpoříme výrobu, roztočíme kola konzumu a zkracování životních cyklů výrobků na plné pecky… hlavně že se točí… ale neměl by někdo nejdřív vyřešit, kam všechny ty věci budeme vyhazovat?
Já vím, řešil to už Neruda, ale tohle nechce mít nikdo za domem (ani ďábličtí, kteří ale bohužel mají), viz odkaz:
http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/fotogalerie/foto/88242/?cid=450833

Jsem zpátečník a místo šrotovného bych zavedla vyšší poplatky za odpad a maximálně vysoké pokuty za nelegální zbavování se odpadu ( vím, že se tím kola ekonomiky neroztočí, ale nejsem tu v práci :-)).

O třídění odpadu nemluvím, protože je sice možná fajn, ale je to jen odpustek – nevytvořený odpad nemusí být tříděn.

Asi si zítra koupím v nějakém malém obchodě obyčejné malé lízátko, balené jen v tom minimu celofánu… snad se ještě prodávají.
(na internetu jsem našla lízátka jen konopná, tequilová a s výmluvným názvem hash, tak jsem fakt na vahách :-( )

Dnešní čísla:
70 km na kole, profil divočejší, ale už jsem ve stavu, kdy se mi ani nechce ho vytvářet… krizi jsem měla na 53. km (byl do kopce a s autama) a pak až na 65. km – to když jsem pochopila, že jinak než do kopce to už nebude… ale dojela. Na 67. km se mi vynuloval tachometr – jen délku tripu – pravděpodobně usoudil, že to je nesmysl, abych najednou mohla najet víc.

pátek 17. dubna 2009

Rodina a škola

Rodina je základ státu… bylo takové zprofanované heslo mého mládí.
A protože stát chtěl mít pevné základy, tak rozkládal rodiny?
Nebo jak jinak nazvat schizofrenní vztahy v rodině, kdy se dospělí báli mluvit před dětmi vyjma nemluvňat, aby pak dítě ve školce cokoli nezopakovalo…?
Přišla-li návštěva, děti byly odsouvány do dětských pokojíčků, protože dospělí si povídají…

Ne abys tohle říkala ve škole… děsili se rodiče, když
- jsme mávali americkému strýci a já se smála jeho průpovídkám („slečno, z vás bych v Americe udělal nezaměstnanou!“, řval strýc na méně ochotnou telefonní spojovatelku),
- přijela německá teta a dávala nám marky,
- ale i když se stranický strýc zúčastnil pohřbu v kostele….

Zapomněli mi to ale říct (a většině mých spolužáků jejich rodiče taky), když kolem nás jezdily tanky – to nám byly 4 a neměli jsme rozum…
Ten sice ne, ale oči a uši jo a na tanky jsme si pamatovali všichni… chudák soudružka učitelka se pak v páté třídě pěkně zapotila, když se nám snažila vysvětlit, že 2. sv. válku si opravdu nemůžeme pamatovat a tanky a vojáky se samopaly jsme viděli leda tak ve filmu.

Žili jsme tak trochu mezi příkopy a zákopy.
První rýha byla mezi rodiči a dětmi – jak vychovávat upřímně, vzorem a s láskou člověka, když potřebujete, aby v zájmu přežití byl pokrytec?
Ne, nejsem z disidentské rodiny, ale z průměrného středu.
Je pravda, že každý člověk mohl zvolit svou cestu přesvědčení a žít po svém.
Ale proč zazlívat apolitickým lidem s vysokou odborností, že jejich život po svém byl o tom dělat odbornou práci, která je naplňuje a žádným způsobem není spjata s takovou nebo makovou politikou? Zvlášť když nebylo třeba dělat žádné zásadní ústupky, mezi techniky boj o koryta nehrozil.

Další propast jako hrom byla mezi rodinou a školou – znelíbit se učiteli znamenalo dostat nějakou nálepku, která šla velmi špatně odtrhnout a překrývala se dalšími nedoporučeními…

Paradoxně tahle propast a odstup byla kolikrát základem lepší spolupráce – ať už šlo o vzdělání nebo výchovu.
Nikdo z rodičů se totiž neodvážil polemizovat s učitelem o tom,
- k čemu dítěti bude malá násobilka, když on mu může koupit tolik notebooků, kolik unese,
- že jeho dítě se nebude učit o blbostech, které se odehrály před 1 000 lety a teď už mu nikdy k ničemu nebudou,
- že nevidí důvod, proč by měl kluk mít sešit, když si to všechno pamatuje…

Prostě „se koukej tu malou násobilku a děják naučit a ten sešit si dopiš nebo tě přerazím…“

Že je učitelka kráva, to mohlo zaznít pouze v rodinách disidentských nebo indických (s odkazem na posvátnost).

Největší výhrou společenských změn je pro mě právě totální změna rodinného klimatu – děti už nejsou jiný druh, kterému je potřeba zabezpečit životní funkce ale jinak před ním být ve střehu a leccos skrývat – najednou jsou součástí kompletního života.
Rodina žije spolu… rodiče a děti mohou řešit politiku i drbat společné známé a je jedno, co dítě komu řekne, maximálně je z toho nějaké malé nedorozumění, nepříjemnost.
Z dětí nám vyrostli příjemní partneři na mejdany, sport, do diskuzí, máme velmi podobné náhledy na blízké i vzdálenější okolí, protože si názory vytváříme ve vzájemné kooperaci, smějeme se stejným věcem… je to fajn.

Zasypali jsme propasti v rodině a o to víc vyrostly propasti a bariéry mezi rodinou a školou… učitelé se stali otloukánky, nevědí, koho mají do jaké míry poslouchat.
Nejenže mi jich je líto, ale celkově to poškozuje úroveň vzdělání, protože ve snaze vyhovět nejprůraznějším rodičům (kteří ale nebývají z vrstev vnímajících hodnotu vzdělání pozitivně) se školy stávají kdečím, jen ne stánkem se vzděláním.
Máme povinnou školní docházku… bohužel to čím dál tím víc vypadá jen na docházku.

Uvolnil se trh – i se vzděláním a zatím jsme na úrovni vietnamské tržnice a ne a ne se hnout dál. V současnosti u nás studuje na různých VŠ 35 % populace mezi 18-24 rokem věku, což je téměř čtyřnásobek počtu studujících před 20 lety.
Jenže podle mých skromných odhadů ještě více než ty nové ¾ studentů nakupují vzdělání v tržnici s méně kvalitním zbožím, zatímco zboží kvalitních VŠ zůstává na pultech. Za levnou cenu neberme jakékoli poplatky, ale čas a úsilí, které je třeba studiu věnovat…
Měli bychom vnímat, že tričko z tržnice vydrží maximálně jednu sezonu... čekáme to i od vzdělání?

Za pár let budeme zemí obratných diskutérů o ničem (nebo co tak může vyrůst z absolventů všech těch pseudohumanitních soukromých škol) a prodavačů iluzí (soukromé podnikatelské školy – těch je skoro 50 vysokých a středních nepočítaně). Z čeho budou živi filozofové, nevím (třeba budou psát do bulváru), ale podnikatelé se jistě uživí – bude jen velmi málo lidí se základní finanční gramotností, takže prodat cokoli jakkoli bude stále snadnější.

A my v té době budeme žít jako zoufalí důchodci a třeba další generace už bude vědět, že studovat je třeba to, co mě baví, i když třeba ztuha - a ne "získat cokoli rychle a snadno do 30 dnů".

středa 15. dubna 2009

Zamilovaná zvířata

se jmenuje film, na který bych asi sama nešla, kdyby mě nevytáhla Eva.
Jde o dokument mapující rituály namlouvání a množení mnoha živočišných druhů v přírodě. Natočili ho Francouzi a vyhráli si s tím. Prakticky bez slovních komentářů je zachyceno u 185 zvířecích druhů v různých fázích rozmnožování.
Začíná se sledováním soupeření samečků, kdy si vymezují pozice, pak jejich předváděním, aby upoutali pozornost (naprosto nepředstavitelné záběry zejména z ptačí říše), samotné namlouvání s konkrétní samicí, spáření, zařízení bydliště, narození a péče o potomky.

U každého druhu jinak, u všech druhů společné prvky… nebyla bych to já, kdybych si z toho nevytvořila pár zobecňujících závěrů:

1) S rostoucí „vyspělostí“ živočišného druhu
--- upadá zejména úloha samce,
--- namlouvání je fádnější,
--- mláďata jsou po narození méně schopná a delší dobu odkázaná na péči matky.

2) Samec buď opravdu evidentně převyšuje ostatní samce, nebo s nimi musí na nějakém poli soupeřit, aby vymezil svou roli… v případě, že nedělá ani jedno, je asociál a nemá šanci.

3) Samec si sice vybírá samici (kterou z těchto 20 samic se budu pokoušet zaujmout?), ale samice pak volí (chci tohohle moulu nebo si počkám na dalšího?).

Trošku zamrzelo, že toužebně očekávaný drastický záběr, kdy kudlanka nábožná sežere svého samečka, byl vystřihnut :-)

Čísla apod:
Za uplynulý týden mám na kole 70 km a na bruslích 23 km. Nic moc, ale když vezmu v úvahu, že od čtvrtka do neděle jsem byla ve Slovinsku... tak je to trošku lepší.
Včera jsem dokonce hodila dvojkombinaci - brusle i kolo - super... ale dnes jsem pro změnu nestihla nic.

úterý 7. dubna 2009

Povedený den

Úterý jako každé jiné, ale přesto den, který se povedl.
Ještě před východem slunce mě vzbudila smska (v 5.45, zatímco slunce vyšlo až v 6.26).
Na usínání pozdě, na vstávání brzo, ale přemohla jsem se a vstala. Do půl osmé jsem vyřešila spoustu pracovních restů, pak domácnostní resty (zalít, přestěhovat kytky na balkon, první pračka, uvařit oběd, pověsit, druhá pračka...).

Už v 10 jsem pelášila na brusle…
Moc jsem toho neujela (slabých 10 km) a výškový profil dneska neuvádím, neb je to rovná čára.
Ve 12 jsem se na metru sešla s Petrem (to byla ta ranní smska z vlaku na Prahu), přebrala CD se vším a s bruslema v tašce metla na přednášku. Převlékla se za dámu a odpřednášela a znovu domů.

Jenže jsem se zamyslela a tramvaj mě odvezla k Palladiu. Naproti je takový výborný turecký fastfood, takže jsem (už notně hladová) zpestřila den vynikajícím vegetariánským nášupem (lilek, rajčata, brambory, papriky okořeněné a zapečené (ale bez vajec, ne jako se to dělá v české kuchyni).

No a když už jsem tam byla, tak jsem vlezla asi do tří obchodů (primárně boty, které jsem ale nekoupila) a ulovila dva šik kousky ve slevách.

Zase jsem popojela první tramvají, ta mě hodila na Vltavskou, kde jsou takoví dva trošku jiní stánkaři… a koupila jsem mikinu, jakou jsem chtěla už loni – obyčejnou větší tyrkysovku na léto.

Doma jsem sebrala prádlo, pověsila prádlo, vyřídila pár mailů, napila se, převlíkla a šla s Evou do kina, cestou jsem zbavila domácnost nashromážděných hliníkových odpadů.

Ve výsledku si za dnešní den můžu udělat řadu čárek – jak za práci, tak pobyt venku i pohyb, za kulturu, domácnost, péči o životní prostředí i bezvýznamné + pro lepší šatník.
Prostě den jako víno, splněné veškeré radosti.

pondělí 6. dubna 2009

Cesta a cíl

Jako poměrně malá jsem si oblíbila velmi tlusté romány, milovala jsem severské ságy jako Kristinu Vavřincovu, Olafa Audunsona…
Ale líbilo se mi ale i Údolí rozhodnutí od Marcii Davenportové, Hrabě Monte Christo nebo film Tisícročná včela Juraje Jakubiska.
Úplně naposled mě fascinovala kniha (ne film) Želary od Květy Legátové, což je kniha poměrně tenká, ale hutná propletencem lidských osudů.
Jsem povrchní, a proto mě baví romány, které se jen tak 20 stran nebabrají v tom, co si hrdina myslel, když otočil hlavou o 5 stupňů, ale rozvíjejí lidské osudy. Neskutečně se mi líbí sledovat, kam se kdo jak pohnul v běhu časů, okolností, kdo s kým proč a jak… no prostě asi drby.

Nevím, kde je příčina a kde následek, ale fakt je, že poslední dobou z beletrie čtu jen to, co mi syn podstrčí, takže skoro nic. Lidské osudy vnímám hlavně rozhlížením kolem sebe. Jenže jsou tak zajímavé, že mi snad ani ta četba rozsáhlých románů nechybí.

Jeden kluk, dnes už pán, taková figurka, která je poměrně známá už aspoň 30 let…. ten mě baví hodně :-) přímo bych řekla, že s napětím čekám, co bude dál (hloupé je, že čtení pravých osudů vyžaduje větší trpělivost, nedá se urychlit rychlejším otáčením stránek).

Poprvé jsem ho zaznamenala někdy kolem roku 1980… to se vrhnul na rychločtení a v rámci ostravské VTS se stal jeho propagátorem.
Pak jsme se těsně minuli na gymplu, kde jsem odmaturovala a on tam přišel učit informatiku… šly o něm takové historky, že se nedivím, že dlouho nevydržel.
O něco později jsem postřehla, že vydal knihu „Jak rozvíjet inteligenci dítěte“. Po zakoupení a prostudování jsem usoudila, že mé děti nic rozvíjet nepotřebují a hlavně ne takto. Pociťujíc trvalý deficit v jazykové oblasti jsem si nemohla nevšimnout, že pán se po pár letech stal autorem i jediné zaručené metodiky „Jak rychle zvládnout jazyk“. On možná ano, já ne.
Knihy o Time managementu a Proč si muži a ženy nerozumí a další skvosty jsem už v klidu nechávala ležet na pultech bez nahlédnutí, možná jsem o něco přišla, ale čert to vem.

Uběhlo pár let a potkali jsme se na školení… přesněji řečeno o přestávce, kdy já jsem školila v jedné místnosti nějaké nudné finanční záležitosti a on v druhé natáčel lidi na kameru a učil je správně mluvit a gestikulovat.
Moji účastníci byli zdeptaní, jeho nadšení :-)

Zatím poslední setkání se odehrálo předloni, kdy jsem byla obětí na jeho krátkém reklamním šotu (nevím, jak jinak to nazvat), který byl součástí vánočního večírku jiné školicí agentury.
Pán předváděl, jak nás řečnicky zažene do kouta a my se nebudeme umět bránit… vybral si mě a kolegyni a chtěl to předvádět na nás.
Samozřejmě že bychom se krásně ubránily (a dokázaly otočit proti němu, taky už máme nějaké zkušenosti), ale byl to vánoční večírek a zdálo se mi neslušné jim zdeptat hlavního aktéra, tak jsem kolegyni celou dobu vytrvale okopávala (je dost hubatá a pro odpověď nechodí daleko).

Proč mě ale tak zaujal jeho nesystematický život (stejně nesystematické se mi zdají i jeho knihy a úplně stejně nesystematický byl i materiál, který jsme od něj dostali…)?
Jasně – nemusí být každý systematik, ale…

Jedna z jeho myšlenek, která mě doslova srazila na kolena, byla, že člověk musí mít cíl a kdo nemá cíl, tak je pro život ztracen, nic nedokáže, protože neví, kam a proč jde.

Když jdete na turistický výlet, taky si určíte cíle a cesty a vezmete si mapu, abyste ten cíl neztratili z obzoru a dokázali se k němu případně vrátit jinou cestou. A kdo jen tak bezhlavě kličkuje sem a tam, nikam nedojde.
Má to svoji logiku a mně až tehdy došlo, že můj život je naprosto ztracen, protože nemám cíl, jen si tak bloudím.

Ovšem hned po prvním zásahu té těžké pravdy jsem si uvědomila, že v tom nejsem sama. Nebo co si myslet o člověku, který vystudoval systémové inženýrství, což bylo hlavně programování (o čemž dnes on tvrdí, že bylo manažerství), pak se dá na výuku rychločtení, poté jde učit na gympl, dále se věnuje nadaným dětem, ale ne moc dlouho, neboť ho čekají jazyky a řečnické triky… kdepak asi má cíl? :-)

A já klidně zůstávám na cestě někam… však někam dojdu, hlavně aby to byla příjemná cesta.

Čísla:
Včera 12 km na inlinech, dnes 25 km na kole, ovšem ta rychlost… výškový profil ale přidávám a podotýkám, že jsem po celou dobu neslezla z kola, ale přeřazeno jsem měla i na dost ostudné převody.

neděle 5. dubna 2009

Zakázaná četba

Do Prahy přiletěl Obama.
Hm, to je toho – stejně sem jede na kratší dobu než já jezdím do práce.

Sedí v letadle a hop sem hop tam, prohodí pár chytrých slov, proslovů, které mu napíše někdo jiný… nejsem nijak proti, jen mě tenhle svět prostě nebere.

O to víc mě fascinuje, že můj poměrně rozumný syn se nejen včera jel podívat na přilétající letadlo, ale dnes ráno šel stát frontu na Obamův projev na Hradčanském náměstí.

Dobrovolně jít poslouchat figurku ven, kde nebude vidět ani slyšet a v televizi bude online? Co ty lidi k tomu vede? Vždyť to není povinné a přitom jde o stejnou úroveň, jako když jsme byli povinně nahnáni na pokládání základního kamene památníku osvobození….

Nebo by čeští politici a Obama nebyli stejně zklamáni, kdyby měli své projevy pronášet k prázdnému náměstí?
Vždyť oni potřebují lidi, ne naopak.

Rozdíl je jen v taktice.
Místo aby je naháněli, tak postaví rámy, zakážou pomalu i oblečení a obstaví je ostřelovači (hlavně žádné prudké pohyby).
A lidi přijdou a udělají křoví ….

Jednou budou moci svým vnoučatům vyprávět, jak na začátku 21. století si Amerika ( to byl tehdy dost významný stát), zvolila poločernošského prezidenta (to byl tehdy dost významný průlom) a ten přijel na návštěvu do Prahy a stál skoro vedle nich (dělilo je jen pár tisícovek lidí, z toho polovina policajtů).

Kde jsou doby, kdy jsme měli za úkol nahnat své žáky průmyslovky na uvítání Gorbačova… vzpouzeli se, chřipky přišly… můžeme to vidět jako protest proti totalitě (1985), ale nemyslím, že by tolik lidí bylo tak přesvědčenými odpůrci nebo vůbec nějakými – byla to jen snaha vyhnout se něčemu, co je povinnost.

Socialističtí potentáti prostě podcenili motivační sílu zákazu, nedoporučení a překážek. Stačilo vydat zákaz, že na Gorbačova se nikdo nesmí ani podívat a zakázaná zóna je 500 metrů a vsadím se, že by i v roce 1985 okolo něj vznikla totální zácpa.

Kolik krásných knih jsme si nepřečetli jen proto, že šlo o povinnou četbu?
Kolik zajímavých přednášek mi uteklo, protože šlo o povinné předměty?
Myslím, že by stálo za zvážení zavést do škol pojmy jako zakázané předměty, zakázanou literaturu i zakázané vědomosti.

Včerejší zakázaná čísla:
35 km na kole (přidávám výškový profil, kdo se nedívá na měřítko, může si myslet, že to bylo mezi Tibetem a Himálajemi :-)) a skoro 4 hodiny tance.

pátek 3. dubna 2009

Pláč obrozenců

Je zcela nepochybné, že degenerujeme, stejně a všichni. Milosrdně tomu můžeme říkat „inovace mínus prvního řádu“.

Ale nejen mně se zdá, že v našem podání ale ještě rychleji degeneruje mateřský jazyk. Ano, připouštím, že čeština je poněkud složitá, mluvená verze se leckde liší od psané.

Už jsem si zvykla, že i v titulcích novin lze najít perly - jako vyseli (což je v pořádku, kdyby šlo o osetá pole, ale ono jde o visící objekty), omýlaný (patrně od vyjmenovaného mýlit se místo nevyjmenovaného mele) a dokonce i vydět (že by předpona vy-, vý-?).
Oblíbeným se stává slovo vyplívá (asi jako vyplivnuto místo plynutí) opakovaně se objevuje i ryziko (možná odvozeno od fyziky, případně hychykyrydytyny, vždycky tvrdé y). Dislektici a disgrafici už asi dvojití zůstanou a nad viz. se taky už nemá smysl pozastavovat… prostě je to tak archaický výraz, že si tu tečku zaslouží.

Normálně mě chybné psaní i ve shodě podmětu s přísudkem nerozhodí, ale musí se zachovávat smysl věty.
Tohle už je na mě moc: „Italská policie zadržela na jihu země 19 lidí, které dopovaly buvoly zakázaným růstovým hormonem.“
Kdyby ti buvoli měli na konci měkké i, tak bych neváhala a viděla bych obrázek italských policistů, kteří osvobozují z buvolí ohrady 19 lidí… a osvobození lidé jim děkují, protože ode dneška už jim nebudou ta ošklivá zvířátka místo jídla dávat do korýtek hormony, aby pak z milých lidiček bylo nadojeno více mléka na výrobu mozzarely.

Pořád se nemůžu rozhodnout, zda by obrozenci nad dnešní situací plakali nebo se radovali – jazyk je živý (to byl snad jejich cíl), žije vlastním životem (to taky chtěli, ne?), ale mnohdy je v jedné větě více slov nečeských než českých….o nějakých pravidlech se raději nezmiňovat.

Jenže, jenže… dosti moralizování, protože nechť hodí kamenem, kdo je bez viny – a já to zcela jistě nejsem.
Bezostyšně pro korektorské práce využívám vlastní děti.
Čím více píšu, tím více przním jazyk.
Tak jdu na to.

Dnešní čísla:
15 km na kole – nic moc, ale za obtížnějších podmínek. Ukázalo se , že pumpička není k nalezení, protože nějak ztratila funkčnost (sama), tak ji kluci vyřadili z provozu). Můj výlet byl ve skutečnosti výsadek pro novou a lepší pumpičku, kterou jsem na poloprázdném kole jela koupit. No a místo, abych nově zakoupenou pumpičkou kolo rovnou dofoukla, tak jsem ujela dalších 10 kilometrů, než mi to došlo…
Možná bych měla nárok na papíry na hlavu.

čtvrtek 2. dubna 2009

Šelmy

Práce neuteče, protože nemá nožičky… se často říká a je na tom kus pravdy :-)
Zajímalo by mě ale, jak to dělá, že když někoho honí, tak jí najednou nožičky narostou a obují si sedmimílové boty.

Práci můžeme rozdělit z hlediska vzniku na dva typy
externí – což je ta, kterou na mě někdo hodí - ať už jsou pohnutky jakékoli (raději nerozebírat) a
- interní, což je ta, kterou si na sebe v jakémsi záchvatu aktivity vymyslím sama.
Kdyby se má kreativita měla hodnotit mírou úkolů, kterými jsem schopná zahltit sama sebe, tak se všichni umělci mohou jít zahrabat.

Externí práce má atributy šelem kočkovitých (loví tak, že na svoji kořist číhají a v nečekaném okamžiku zaútočí). Jaká je obrana proti tomu, aby člověka nenapadl rys? Nechodit do lesa. Jaká je obrana, aby člověka nedopadla šéfka? Nechodit do práce nebo aspoň do cesty úkolovačům.

Naopak interní práce je šelma psovitá… nečíhá, jen honí, nehledá krátké cesty, protože potřebuje nahánět dlouho, aby kořist uštvala.

Prý obecně pomáhá před šelmami neutíkat a postavit se jim čelem. (Ovšem to jsou ta moudra amerických vědců z bulváru, takže opatrně.) Šelma, před kterou štvanec přestane utíkat, otočí se na ni a koukne upřeně do očí, je postavena do neobvyklé situace a pochopí, kdo je tu pánem… a začne couvat.

Tak to pozor – tady podobnost s prací a šelem končí. Práce, před kterou neutíkám, naopak zbystří a pozve kamarádky – a dokonce je v tomto ohledu docela možné, že se spojí (pro dobrou věc :-( ) klidně šelma kočkovitá s psovitou… sloni s králíky… celá živočišná říše je proti mně a pak mám mít ráda přírodu… ale to nechám na zítra.

Dnešní čísla:
teplota, tlak, rosný bod… jednoznačně jarní hodnoty… hurá!
15 km na inlinech... spíš to bylo šourem a procházkově, ale aspoň jsem si to užila venku.