Lidi ve mně

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem…
... opakoval mi neustále můj dědeček a mluvil na mě výhradně německy.
Úspěch to bohužel nemělo.
Ne že bych nebyla schopná naučit se německy, anglicky nebo kterýkoli jiný jazyk, ale tohle předškolní trauma mě totálně demotivovalo – na celý život.
Nechuť k cizím jazykům mi dlouho procházela, hlavně proto, že neplynula z neschopnosti – takže všechny školní úkoly jsem bez problémů plnila a na požadované úrovni jsem v pohodě k maturitě zvládla dva cizí jazyky.
Loni, na srazu spolužáků z gymplu, v atmosféře, kdy se celý večer tahaly historky ze školy, dokonce na mě spolužáci vzpomínali jako na jazykově nadanou, která jediná dokázala zlepšit náladu učitelce na ruštinu… což jsem zírala, protože já si jaksi vzpomínám, že jsem byla bezkonkurenčně nejlepší na matiku a dělala jsem z matiky a fyziky poměrně úspěšně olympiády, ale ruština… ?
(Doufám, že na příštím srazu nevyplyne, jak jsem “úplně nejlíp” hrála míčové hry.)

Pak přišel matfyz, kde jsem byla mezi slepými králem (jazykově).
Nezapomenu na mladické nadšení slečny, která po studiu dvou jazyků na fildě dostala prestižní práci jazykového lektora na VŠ, což musela být pro ni výhra, protože jazyky se na školách učily minimálně… jenže to byl matfyz.
První hodinu nakráčela natěšená, měla minisukýnku, hezké nohy, úsměv a pozitivita z ní zářila… stejně byli hned naladění i spolužáci (většinou nesmělí mladí muži), působila v budově MFF UK jako zjevení.
Společné naladění ale nepřekonalo společný předmět.
Slečna M. evidentně upadala do deprese, když zjistila, že má před sebou dokonce lidi, kteří sice mají maturitu z RJ, ale dělá jim značné problémy přečíst ruský text.
Většinu písmen azbuky si pletou nebo je neznají.
Budovatelské heslo "Světu mír" tady bylo skutečným “MUPI MUP” - bez jakýchkoli příkras.

I přes její bystrost trvalo skoro půl semestru, než pochopila, že opravdu nemá smysl očekávat, že zrovna ona tyto lidi rusky naučí (to přece musí jít, vždyť jsou vzdělavatelní, dostali se na tak těžkou VŠ…) a přestala sebou nosit tu svoji tlustou knihu (fakt ji s námi chtěla projet celou?).
Zbylou část semestru se soustředila na to, aby všichni zvládli jednoduchý proslov: “Menja zavut XY i ja studěntom Fyzikomatematičeskovo UniverSitěta v Pragje…“ bohužel se pravidelně rozčílila i zde. Další semestr výuky se pak zúžil na daleko menší cíl… donutit všechny, aby pochopili, že rusky to není “univerZitět” ale univerSSSitět!!!!”
Asi jsme to nakonec všichni zvládli… co jí zbývalo.
Za rok, když jsem u ní dělala a udělala zkoušku z angličtiny (kterou jsem se nikdy předtím neučila), byla situace podobná. Obsah byl prakticky stejný, ale forma se změnila - slečna už mohutně zapracovala na své psychice, byla v klidu, pohodě, jen úsměv vystřídala rezignace.
Doufám, že si pak našla lepší práci, protože na této pozici mi jí bylo opravdu líto.

Rusky i po mnoha letech mluvím slušně. Stále zvládám recitovat Evžena Oněgina :-) i se domluvím a to nejen v holých větách přítomného času.
Ale anglicky umím aktivně skoro jen to, co mě naučila ona: My name is…. and I am from … University …

Maminka by dodala něco jako “kde jsi mohla být, kdyby ses učila, místo abys lítala za klukama”…
Jenže za klukama dávno už nelítám a zatímco odpor ke špenátu jsem překonala, odpor k jazykům zůstává.
Jsou pro mě slonem, kterého nesním ani do půlky, proto nemá smysl ho načínat?
Do lednice se pak nevejde, bude mi blbě a ještě to nebude k použití?
Asi tak nějak… jdu si pustit německé zprávy… nebo anglické?
(Dva mohutní sloni na mě posměšně koukají a porážky se fakt nebojí.)