Bludný kořen

Některý z mých prapředků, kteří možná žili v rámci svého rodu po staletí na stejném místě, šel jednou na dřevo a v lese zakopnul o bludný kořen, překročil ho a už to bylo. Už celé generace v naší rodině děti vylétají z hnízda dál než se sluší a svá hnízda staví v bezpečné vzdálenosti od rodičů.
Přede mnou to udělali i mí rodiče, před nimi i prarodiče … příbuzné mám roztroušené všude po Čechách, Evropě i Americe. Byla to jejich i moje dobrovolná volba, nikdo nás odnikud nestěhoval, přesto tu a tam postrádám pevně zapuštěné kořeny.
Už na gymplu jsem se cítila trošku mimo, když nejen pověstná profesorka Hynarová, pamatující si všechny studenty, které kdy učila, včetně jejich známek i rodokmenů, házela na mé spolužáky informace – typu „a to mě překvapuje, že z vašeho tatínka taky něco vyrostlo…“ nebo „vaše maminka taky věčně nedávala pozor“ popřípadě „vaše maminka byla takové hodné tiché děvčátko, ale vy jste drzá“…
Je fakt, že řada spolužáků mi záviděla, že na mě nic nemá, ale na druhou stranu bylo pro ně hezké vidět zřetelnější obrysy mládí jejich rodičů.
V menší míře jsem se s něčím podobným setkala i na matfyzu – i přes historicky krátkou dobu života fakulty tu byli někteří druhou generací…. nebo byli zakořenění alespoň profesionálně – šli v profesních stopách svých rodičů o sourozeneckých klanech nemluvím.
To je druhý bludný kořen, který kdysi některý z předků překročil – a my další si tu pak bloudíme a každý hledáme svoji novou cestu.
Jak to, že jsou rodiny, kde, ačkoli už nejde o grunt ani předávání řemesla, se pořád drží jedno povolání?
A kde si děti ani nedovedou představit, že by dělaly něco jiného než rodiče?
Jak to, že u nás se po generace střídají povolání od zdi ke zdi?
V rodokmenu máme chemiky, vydavatele knih, notáře, elektroinženýry, doktory všeho druhu, ale i ševce, zemědělce, lesníky, obchodníky s textilem, učitelky, filosofy, stavaře i vyšívačky. Často šlo o profesně nesourodé dvojice, pak je zřejmé, že si děti najdou jinou cestu, ale my jsme sourodí a přesto naše jablka padají daleko od stromu…. a to ještě nemáme ani šajn, kam až se dokutálí.

Je důležité cítit kořeny?
Nevím, snad se bez toho dá žít, je-li člověk zdravý, duševně stabilní… snad je to jen berle místa, kde se potřebuje opřít o vzpomínky, když je mu hůř.
Až mi bude hůř, vím, že se můžu opřít tak akorát o současnost, protože moje kořeny jsou už někde zadupané. Jdu-li po městě, odkud pocházím, je pro mě cizí. Nepotkávám žádné známé lidi, pokud ano, pak nepoznám já je a oni mě, možná potkávám děti svých spolužáků, ale stejně nemám šanci je poznat, možná potkávám místní vážené občany, ale nevím to. Nevím ani kde kdo bydlí a kdo s kým peče, kde je levno a kde draho… kde si kdo nahrabal a proč je kdo syčák.

Chtěla bych tam mít kořeny?
To je druhá otázka – spousta věcí mi nevadila, když jsem tam žila… ale dnes ano. Všudypřítomné materiálno dané generacemi chudoby mě dříve nechávalo lhostejné, občas mi přišlo komické.
Třeba když si příbuzní vystavěli obrovský barák (oba skoro důchodci, sedření, každý dvě zaměstnání) a pak žili stejně ve dvou místnostech v přízemí a horní patro se dvěma koupelnami a obývák obložený břidlicí ukazovali jen návštěvám… jako na zámku (na rozdíl od zámků přeplácáno předraženým nevkusem).

A což teď, když se roztáčí kola konzumu a nic se nemusí shánět… uhájila bych svůj životní styl?
Snad ano.
Ale co bych už asi obtížně trávila, je neurvalost lidí, ta surová upřímnost, která mi ještě před 30 lety byla příjemnější než místy pokrytecká pseudoslušnost jihočeského městečka. Možná to bylo pubertou, dnes už mě ty drobné půtky vyčerpávají, beru si je jako konflikty – na rozdíl od druhé strany.
Tak třeba… v sobotu bylo nasněženo a já jsem se pohybovala po městě v pohorách. Vlezla jsem dohromady do 4 obchodů, pokaždé jsem si řádně oklepala a očistila boty na rohožce a ve třech případech mě prodavačka místo pozdravu seřvala, že jí tam nanáším sníh. Náš zákazník, náš pán? Nikoli – spíše slovy Jarka Nohavici je to tu „region razovity“.
Naštěstí už jsem kořeny zapustila jinde – po dvaceti letech mě v okolí bydliště všichni znají, zdravíme se, pokecáme, s každým mám nebo jsem měla nějaké společné třídní schůzky… a jsem zvědavá, kam odletí zapouštět nové kořeny moje děti…. zvlášť dnes, kdy už nejde o fenomén nevděčných dětí, ale o tolik ceněnou mobilitu a flexibilitu.

Čísla (slon 10):
čt: přemístění o 300 km autem se asi nepočítá, takže jen sklapovačky (50) a dřepy (30)
pá, so: delší vycházky (8 km), pokusů o sklapovačky jsem musela nechat, neboť maminka začínala panikařit, že se ještě zmrzačím :-)
ne: 300 km autem (tak asi nic, no) a společenský tanec… jen nevím, zda šlo cvičení tělesné nebo duševní - ale o trpělivosti to bylo zcela jistě. :-)
Víc čísel nebude, nemůžu najít metr.