Efekty trucu

Poslední dobou jsem Homo computeris, česky přeloženo lemra líná. Ovšem poradit druhým, jak se správně hýbat… tak to problém nemám. Například v sobotu jsem se ošklíbala nad tím, jak Blesk poctivě běhá na pásu a ne v přírodě.
Když se hýbu, tak už to chci spojit s pobytem na zdravém vzduchu, ne?
Prý že to nejde.
NEJDE – to je slovo, které na mě působí jako červený hadr na býka. Kdyby mě prosil, abych s ním šla běhat do lesa a bydlel vedle, ani to se mnou nehne. Ale když řekne NEJDE, to je prostě výzva. Včera jsem se s ní náležitě poprala, vzala jsem inliny a šlo to.
No vida! Vítězství!
S jasnou představou, že dnes zvýším kilometry na trase u Vltavy, jsem uléhala nabuzená porazit NEJDE. Ráno mě místo včerejšího jara přivítala královna zima a nový sníh. Nevadí.
NEJDE musí být pokořeno.
Odpoledne jsem to nepatrně přehodnotila – místo tenisek jsem obula pohory (ano, není to kvalitní běžecká obuv, ale jsem soudná a trošku vím, jak to vypadá v lese) a vyběhla.
Byla jsem v lese naprosto sama. Jen já a stromy… a trošku větru. Asi po 1,5 km přibližně 20 metrů přede mnou (dál nevidím) s obrovským rachotem odkudsi zhora spadlo poleno a rozmlátilo se. Pochopila jsem, že je čas na změnu a vyběhla z lesa na pole, čímž se můj běh změnil v pohyby plážového volejbalisty bez míče… ovšem písek se sice boří, ale rozhodně tak nelepí.
Domů se vracím totálně zaprasená a přiznávám, že to byl i adrenalin a podařilo se mi nespadnout…. ale máš pravdu Honzo – únorová příroda není na běhání ideální.

Nakonec čísla (slon 10):
včera: 8 km na inlinech, 3 km ostrá chůze se zátěží (nákup :-)), 50 lehsedů, 30 dřepů
dnes: 6 km jakéhosi přesunu (bez názvu), 50 lehsedů, 30 dřepů
Cíl: -10 kg
Současné míry: 90 (ideální) - 70 (horší, ale vyhovující) - 110 (katastrofa)
Zajímavé je, jak shora dolů klesá míra spokojenosti - od ideálu, přes 10 negativních cm až k 20 :-)
Tak jsem si to zanalyzovala a jdu spát...
... protože kdo spí, ten nejí :-)