Švihadlo

jsem dnes objevila při debordelizaci předsíňové stěny.
Je to poctivý kus, z provazu, který ručně utkal pan Klik v Deštné na svých strojích ve svém domě, ze kterého na stará kolena udělal muzeum:
www.provaznickemuzeum.destna.cz
Skvělý nadšenec, víc se k tomu říct nedá. :-)

Koupíte vstupenku za 10 Kč, pan Klik s vámi chodí hodinu kolem provaznických strojů, vysvětluje principy, ukazuje, jak to chodí a přímo před Vámi na tom přede, motá, stáčí, tká, síťuje… a povídá. Nakonec si můžete za 15 Kč odnést ještě švihadlo, které jen tak mezi řečí přímo před vámi udělal.

Není to jen kus provazu s držadly, páně Klikovo ŠVIHADLO má uprostřed větší tloušťku, aby více táhlo k zemi a lépe se přes něj skákalo. Stejně promakané měli původní provazníci kdeco… včetně rohožek.

Jestli nebyli sousedi dopoledne v práci, tak prostě trpěli (měli tam být).
Jen jsem si tak trošku poskákala, vzpomněla jsem si na školku (myslím školku se švihadlem, ne mateřskou).
Byla to tzv. malá školka –
10x jeden snožmo dopředu,
9x snožmo dozadu,
8x střídavě nohy od levé,
7x střídavě od pravé,
6x po levé dopředu,
5x po pravé dopředu,
4x po levé dozadu,
3x po pravé dozadu,
2x dopředu vajíčko,
1x vajíčko dozadu.
Moje paměť lehce selhává – za mých mladých let byl jako poslední dvojskok – že by nula?
Taky už nevím, co byla velká školka… na to přijdu… možná každý druh skoku 10x?

S radostí jsem těch školek poskákala 5, velkých taky… a teď mě neskutečně bolí pravá pata.
Navíc ve mně hlodá ještě jeden červíček – nějak jsem si poskládala dohromady, že moji kluci měli vždycky v létě nařízeno z volejbalu skákat přes švihadlo, aby měli silné nohy a pořádný odraz.

No tak nevím – chci to? :-)
(nebojím se)
Uvidíme zítra.

Lidi ve mně

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem…
... opakoval mi neustále můj dědeček a mluvil na mě výhradně německy.
Úspěch to bohužel nemělo.
Ne že bych nebyla schopná naučit se německy, anglicky nebo kterýkoli jiný jazyk, ale tohle předškolní trauma mě totálně demotivovalo – na celý život.
Nechuť k cizím jazykům mi dlouho procházela, hlavně proto, že neplynula z neschopnosti – takže všechny školní úkoly jsem bez problémů plnila a na požadované úrovni jsem v pohodě k maturitě zvládla dva cizí jazyky.
Loni, na srazu spolužáků z gymplu, v atmosféře, kdy se celý večer tahaly historky ze školy, dokonce na mě spolužáci vzpomínali jako na jazykově nadanou, která jediná dokázala zlepšit náladu učitelce na ruštinu… což jsem zírala, protože já si jaksi vzpomínám, že jsem byla bezkonkurenčně nejlepší na matiku a dělala jsem z matiky a fyziky poměrně úspěšně olympiády, ale ruština… ?
(Doufám, že na příštím srazu nevyplyne, jak jsem “úplně nejlíp” hrála míčové hry.)

Pak přišel matfyz, kde jsem byla mezi slepými králem (jazykově).
Nezapomenu na mladické nadšení slečny, která po studiu dvou jazyků na fildě dostala prestižní práci jazykového lektora na VŠ, což musela být pro ni výhra, protože jazyky se na školách učily minimálně… jenže to byl matfyz.
První hodinu nakráčela natěšená, měla minisukýnku, hezké nohy, úsměv a pozitivita z ní zářila… stejně byli hned naladění i spolužáci (většinou nesmělí mladí muži), působila v budově MFF UK jako zjevení.
Společné naladění ale nepřekonalo společný předmět.
Slečna M. evidentně upadala do deprese, když zjistila, že má před sebou dokonce lidi, kteří sice mají maturitu z RJ, ale dělá jim značné problémy přečíst ruský text.
Většinu písmen azbuky si pletou nebo je neznají.
Budovatelské heslo "Světu mír" tady bylo skutečným “MUPI MUP” - bez jakýchkoli příkras.

I přes její bystrost trvalo skoro půl semestru, než pochopila, že opravdu nemá smysl očekávat, že zrovna ona tyto lidi rusky naučí (to přece musí jít, vždyť jsou vzdělavatelní, dostali se na tak těžkou VŠ…) a přestala sebou nosit tu svoji tlustou knihu (fakt ji s námi chtěla projet celou?).
Zbylou část semestru se soustředila na to, aby všichni zvládli jednoduchý proslov: “Menja zavut XY i ja studěntom Fyzikomatematičeskovo UniverSitěta v Pragje…“ bohužel se pravidelně rozčílila i zde. Další semestr výuky se pak zúžil na daleko menší cíl… donutit všechny, aby pochopili, že rusky to není “univerZitět” ale univerSSSitět!!!!”
Asi jsme to nakonec všichni zvládli… co jí zbývalo.
Za rok, když jsem u ní dělala a udělala zkoušku z angličtiny (kterou jsem se nikdy předtím neučila), byla situace podobná. Obsah byl prakticky stejný, ale forma se změnila - slečna už mohutně zapracovala na své psychice, byla v klidu, pohodě, jen úsměv vystřídala rezignace.
Doufám, že si pak našla lepší práci, protože na této pozici mi jí bylo opravdu líto.

Rusky i po mnoha letech mluvím slušně. Stále zvládám recitovat Evžena Oněgina :-) i se domluvím a to nejen v holých větách přítomného času.
Ale anglicky umím aktivně skoro jen to, co mě naučila ona: My name is…. and I am from … University …

Maminka by dodala něco jako “kde jsi mohla být, kdyby ses učila, místo abys lítala za klukama”…
Jenže za klukama dávno už nelítám a zatímco odpor ke špenátu jsem překonala, odpor k jazykům zůstává.
Jsou pro mě slonem, kterého nesním ani do půlky, proto nemá smysl ho načínat?
Do lednice se pak nevejde, bude mi blbě a ještě to nebude k použití?
Asi tak nějak… jdu si pustit německé zprávy… nebo anglické?
(Dva mohutní sloni na mě posměšně koukají a porážky se fakt nebojí.)

Nebe,

když jeho řízení vezmou do ruky největší představitelé české historie, může být pěkně veselé… dnes jsem žila kulturně na patnácté Cimrmanově hře a hned jsem si dala za úkol přečíst si znovu Toulky českou historií, protože jsem místy nerozeznávala, co je skutečnost, byť vtipně sdělená a co už je fikce.
Dějiny jsou oblastí, kterou jsem se nikdy nijak intenzivně nezaobírala, nechtěla jsem ji studovat ani okrajově, přitom mě celkem baví. Vysvětluju si to svou fenomenální sociální pamětí (jinak též syndrom pavlačové drbny). Historie je vlastně systém událostí a vztahů zaznamenán dokumenty, ale často také jen poznámkami podobných pavlačových drben jako jsem já.
Hrozně se mi líbí (stejně jako v aktuálních vztazích v nějakém mikrosvětě), jak i v historii jsou věci, které zůstávají tabu – byť by se možná daly potvrdit nebo vyvrátit – například dohady kolem otcovství Františka Josefa. Sice tomu nerozumím, ale domnívám se, že na základě DNA by bylo možné určit, zda jeho otcem byl skutečně Karel nebo Napoleonův syn Orlík (jak se o tom drbe).
Ale co pak s takovou informací?
Přepisovat dějiny kvůli cizoložství?
Nebo je to úplně jinak?

Každopádně historické osobnosti získávají nový mediální obraz, vlastně jsou to takové celebrity historického nebe… a platí pro ně stejná pravidla jako pro celebrity v bulváru:
1) čím je historie kolem nich spletitější a víc se toho napíše, tím méně prosvítá pravdy,
2) z každého úhlu pohledu vypadá celebrita jinak.

Tak třeba Karel IV. a Zikmund - Liška ryšavá – všichni máme jasno, kdo v české historii je ten pozitivní a kdo ten negativní… o Otci vlasti by si nikdo nedovolil pochybovat… ale pár kilometrů za českou hranicí je všechno jinak.
V Norimberku, v muzeu výtvarného umění, nám místní průvodkyně ukazovala Duremattovy dveřní malby s vyobrazením Karla IV. a jeho bratra Zikmunda a doprovodila slovy:
„Toto je Karel IV, císař, který byl rozhazovačným megalomanem, naštěstí po něm nastoupil malý tělem, leč velký duchem, moudrý král Zikmund, který zemi zase dal dohromady…“
Chápu oba úhly pohledu, ale nechápu, jak si někdo může myslet, nebo vůbec jak někoho může napadnout, že v rámci EU by se měl učit jednotný společný dějepis…
(A to jsem ani nezmínila anglické pojetí evropských dějin, kdy se dcera o všech Francouzích - a je jedno, ze které byli doby - učí, že byli „very unsympatical“.)
Na celé hře České nebe se mi nakonec asi nejvíc líbilo, jak z autorů a herců září „jak se přitom vyblbli“, když tahali a skládali jednotlivé historické kontexty a k nim česká úsloví…

Až mě napadlo – čím to je, že dnes z málokoho vyzařuje, že ho jeho práce opravdu baví?

Dary nedary

Občas je člověk nucen, nebo spíš dobrovolně z nějakých svých vyšších pohnutek, udělá něco nadstandardního (mimo svou práci a své povinnosti) pro někoho cizího. Důslkem je potřeba obohaceného vyjádřit svou vděčnost nějakým dárkem (mluvím o následných drobných pozornostech, nikoli o úplatcích předem :-))).


Na základě dlouholetého sledování jsem dospěla k této základní klasifikaci dárků:
1) cukr, káva, čokoláda, čaj…
2) … rum bum (no spíš jiné alkoholy)
3) flora
-- a) řezaná
-- b) v květináči
4) drogerie (kosmetika, parfém).


Všichni víme, že skupina
5) ostatní
je naprosto nezbytná (něco jako zbytek v Taylorově rozvoji) v kterékoli klasifikaci, tak i tady bude zahrnovat poměrně pestrou skupinu předmětů:
-- a) dekorační předmět (např. vonná svíce)
-- b) propagační předměty firmy, kde dárce pracuje,
-- c) textil,
-- d) omyl.

Dary od cizích osob mají svá specifika – neutralita vztahu umožňuje snadněji vidět, zda je v dárku obsažen
- aspoň nějaký zájem o člověka
(impuls – ona je hodná, nemusela a pomohla mi, rád bych jí udělal radost)
- nebo jen normované chování
(impuls – hodilo by se jí něco dát).

Což nemusí souviset s hodnotou, spíš s minimem pozornosti. Myslím, že ani cizímu člověku nedá moc práce si všimnout, že do sebe liju konve čaje, nenosím moc šperků, kancelář mám plnou kytek, ale na těžítka si nepotrpím a příliš asketicky taky nevypadám…

Často se mi stává, že součet hodnoty a míry mé radosti z dárku je prakticky konstantní, takže je asi lepší dávat mi hodně obyčejné dárky… možná to souvisí s tím, že cizí osoba daruje věc méně hodnotnou jen v případě, že věnovala čas na přemýšlení o tom, zda mi dárek udělá skutečně radost?

Například mám takovou úchylku z dětství - jsem ujetá na papírnictví – což znamená, že když mi někdo daruje barevné sponky na spisy (za pár korun), udělá mi to větší radost než koňak.

Specifickým dárkem, který přináší velkou míru radosti vzniklou škodolibým očekáváním vykolejení chudáka dárce „až to zjistí“ je tzv. omyl…
Dárce vám dá omylem krabičku určenou pro tchýni nebo naopak má v podobném obalu uskladněné psací potřeby, které dostanete místo kávy ve stejné plechovce…

Top worst dárků – tj. dárek s minimem hodnoty i míry radosti - vyhlašuji méně empatického studenta, který se domníval, že mi udělá radost svou podprůměrnou seminární prací z jiné školy a jiného oboru. Původně si s ní nevěděl rady, tak se na mě (jakožto zcela cizí a neznámou osobu) obrátil. Odměnu jsem dostala v pdf. :-)

Jde o vzácný případ, kdy české přísloví „lepší něco než nic“ je lepší v parafrázované verzi „lepší nic než něco“.













Shrnu-li závěry:
1) součet hodnoty dárku a míry mé radosti je konstantní, z regrese by bylo možné odhadnout závislost přesněji (viz obrázek),
2) existují statisticky ulítlé hodnoty,
3) je lepší se s dárkem dostat nad přímku než pod ni.

No a top best… loni jsme dostala poukázku na večeři pro dvě osoby v hodnotě 1 000 Kč… bylo to od Veroniky (tj. ne firemní dárek) a asi jsem si ji i zasloužila, ale přesto oceňuji ani ne tak hodnotu, jako její úsilí vymyslet něco originálního, přitom ne pevně daného a člověka nějak traumatizujícího (proč mě teď napadá skok padákem?)

Dlouho nám nějak chyběl čas vůbec si v klidu na tu večeři zajít, jenže doba vypršení této opce se blížila a tak jsem v sobotu uvařila oběd jen pro hladové děti, sami jsme se pokusili ještě pořádně vyhládnout a pak jsme šli na pozdní oběd.

Zvolili jsme menu – ochutnej, kolik chceš a z čeho chceš za paušál 495 Kč.
Ani jsem se nechovala nenažraně, ani jsme tam neseděli půl dne… ale číšníci nosili stále novou nabídku speciálně nakládaných mas… od každého z deseti mas jsem si dala jen tak kousíček… a taky kousíček pečeného ananasu a banánu a paprik a květákový salátek…

Během hodiny jsem já, spíš přirozený vegetarián, překročila objem své běžné konzumace masa na tento rok.
… odkutálela se domů…

Od té doby trávím… takže z praktických důvodů žádná čísla neuvádím.

Ani není co – mí sloni spí zimním spánkem, protože stále honím králíky.
Ale aspoň něco pozitivního – včera jsem potkala venku (když ještě ležel sníh) kamarádku s dětmi a sáňkami – ochotně mi půjčila obojí, takže jsem si včera kromě chůze po křupajícím sněhu a tanci po kluzkém parketu i super zasáňkovala.

A už zase padá… to bílé z nebe… jenže zase nevydrží.

Adély před večeří

Čeští vědci objevili tajemství růstu rostlin… hlásá internetový titulek.
Jak to znám, může v článku být klíďo píďo informace o tom, že zelí a mrkev rostou beztak nejrychleji, tak to jezte a nechtějte nic lepšího… ale není. Uvnitř se píše, že když se vhodně namíchá koktejl z hormonů, rostou lépe kořeny, jiný recept je pak na stonky a listy. Vím, že ve skutečnosti to může být ještě úplně jinak (příslušná docentka v ČSAV si rve vlasy, co to ti novináři zase z jejího výzkumu udělali), přesto doufám, že moje kytičky žádný koktejl neobjeví.

Krmené pouze vodou rostou jako z vody.

Kdyby kytky měly nějakou sociálku, určitě by ji na mě poslaly pro nedostatečnou péči.
Zaleju i přesadím, jindy přistřihnu… ale tím standard končí.
Ale i kdyby na nás ta kytková sociálka přišla, tak by asi zase zklamaně odešla, protože naše kytky jsou takové tiché premiantky – někde našprtaly, jak růst do výšky i šířky, ve tmě i na topení, jen tak nenamrznout a nenechat se spálit.
Občas máme i úraz – tak třeba loni se přerostlý exemplář prérijního kaktusu vlastní vahou zřítil k zemi a zaneřádil celý jeden pokoj. Asi nám chtěl dát najevo, že potřebuje nějaký výchovný zásah, tak jsem ho přesadila, květináč vyztužila několika kameny a ořezané výhonky nechala zakořenit – což byla chyba, protože pochopitelně zakořenily
(ale rozdala jsem je včas :-))

Neumím ty odstřižené kousky rychle vyhodit – vždycky je dám do vody a ony překvapivě udělají novou kytku (ačkoli čeští vědci je musí dokrmovat hormony - u nás jsou asi hormony ve vzduchu).
Naprosto tragický byl poslední případ draceny – už měla téměř dva metry a synovi se už vedle postele nezdála moc roztomilá, tak jsem provedla surový zásah – seřezali jsme ji na kmen a ty tři metrové kmínky jsem pilkou rozpižlala na deseticentimetrové špalky a odložila je do vody.
Zkrátím to – od té doby umisťujeme draceny do dobrých rodin. (Ta původní už zase obrostla a má jen něco přes metr.)

Velmi rizikové je ovoce s pecičkami – to si tak jím mandarinku, zamyslím se, strčím pecku do květináče a změna - už pěstuju mandarinku (píšu a kouká na mě pěticentimetrový výhonek manga :-)).
Podobně nevinným způsobem jsme přišli k několika dvoumetrovým palmám.

Kytky jsou jako děti – nejdřív je to malé, čekáte na každý centimetr, každý list, těšíte se z růstu, pak to začíná zabírat víc a víc prostoru, klackovitět a je nutné občas přistřihnout a vychovat.
A protože k nám do rodiny začaly kytky přicházet tak nějak samy, přirozeně už před mnoha lety (žádné nákupy, ale spíš vylouděné větvičky), tak jsme ve fázi dospělosti, kdy prakticky nelze přesazovat (dvouapůl metrový fíkus benjamín je totálně imobilní) a jen čekáme, kdo s koho.

Nás je jen pět, kytek větších než 2 metry je minimálně dvojnásobek (2 palmy, 3 fikusy benjamina, prérijní kaktus, blahočet, bobulovník (kvete a nese bobulky), klackovník (takový divný sukulent, 2 kapradiny, monstera… ) a za nimi kráčí všechny ty o málo menší… celkové číslo je někde těsně pod stovkou a v létě bude hůř.

Bojím se bojím, že nás jednou povečeří :-))

Bojová čísla:
Slon číslo 10:
slabotu se pokusím omluvit prací od tmy do tmy, ale aspoň něco – slabé 3 km chůze,
20 lehsedů a 20 dřepů – (co si ta záda myslí?)
Nemohla bych si započítat jako posilování i zalévání našich Adélek?

Slon číslo 1: teď jdu na to a musím … aspoň kousek

Pokud má někdo pocit, že kytky nesnáším a snažím se je zahubit, není to pravda, jen mi někdy vadí, že žiju v jakési botanické zahradě, ale nemám příslušné prostory a personál. O Vánocích jsme byli ve skleníku Fata Morgana – kdyby ty kytky přikrmili, aby jim vyrostly, měli by je skoro jako my doma… :-))))

Zákony přeměny

Loni jsem se dohadovala s Petrem, chemikem, který svůj rodný obor zčásti taky opustil, co je důležitější, co tu bylo dřív – jestli fyzika nebo chemie. Já jsem tvrdila, že všude kolem nás je fyzika, on že chemie…
Jako malé děti (nebo jako politici :-)) – místo abychom hledali, co nás spojuje, jsme půl dne hledali, co nás rozděluje. Jedno je ale jasné – zákony zachování a přeměny energie ctíme oba stejně.

Můžeme o nich konstatovat, že platí
- jak v krátkém, tak dlouhém období a to prakticky bez rizika,
- samozřejmě v uzavřené soustavě, ale zato libovolně velké.

Spolužák Petra ze stejné líhně - původně jaderný fyzik, mi pak (zcela bez úcty k mým snahám nacpat techniků něco z financování firem :-)), vmetl, že se mu líbí, jak se v mém oboru dá téměř cokoli zaznamenat v tabulce 2 x 2.

Dávám mu za pravdu a použiju ji i na případ zachování energie.











Ideální by bylo, kdyby se optimalizovala energetická rovnováha dlouhodobě ke spokojenosti všech lidí… jenže k tomu optimu se asi nedostaneme všichni, optimum společnosti nevzniká jen součtem optim každého jedince.
Sexisticky tvrdím, že za inovační spirálou lenosti jsou prostě chlapi… jo, ti, kteří se chlubí větším procentem objevů, jež posunuly lidstvo. Není nic nového na tom, všichni víme, že za každým pokrokem stojí nezměrná lenost, která donutila nějakého člověka (zpravidla muže), aby myslel a vymyslel „cokoli“. Každý vynález pak můžeme definovat jako udělátko, které vykoná za někoho práci. Už máme udělátka prakticky na všechny fyzické práce a tam, kde nemáme speciální stroje, máme firmy, které práci udělají za nás.

Dřív (a není to tak dávno) člověk pracoval fyzicky a poté mohl relaxovat například povídáním u šálku kávy. Dnes jsme v situaci, kdy většina společnosti odbourala fyzickou práci jak v zaměstnání, tak i mimo. Nakupovat jezdíme autem, na úklid si objednáváme firmy, na odhazování sněhu máme správce, do práce jezdíme, místo abychom chodili… no a pak utíkáme do posiloven, přírody, na kolo… abychom dohnali to, o co jsme se sami obrali… a ještě za to platíme.

Jsou i horší varianty – sedíme a pracujeme mnohem déle, nemáme čas se pravidelně najíst, vyděláváme peníze, ale už nemáme čas ani je utrácet, ani na fyzický pohyb… pak tu jsou ještě plastičtí chirurgové a farmaceutický průmysl, který nás nakrmí prvky pro aktivitu a zdraví (pro některé ještě teleshopping s řešením všech problémů – za všechny kosmodisk :-)).

Věnujeme příliš mnoho času vydělávání na věci, které jsme mohli mít zadarmo, kdybychom na ně měli čas…. je to vír, ze kterého se vymotává velmi obtížně.

Čísla v boji se slony:
Slon číslo 1: 6 stran - já vím, nic moc, ale aspoň jsem už začala porcovat.
Slon číslo 10: 5km procházka ve sněhu, z toho 2 s plnou polní (už nikdy nenakupovat do vozíku, když to mám odnést na zádech)... ale bylo nádherně - sníh křupal pod nohama a odrážel sluníčko
30 dřepů, 30 lehsedů (nějak mě bolí záda).
Polepším se.

Bludný kořen

Některý z mých prapředků, kteří možná žili v rámci svého rodu po staletí na stejném místě, šel jednou na dřevo a v lese zakopnul o bludný kořen, překročil ho a už to bylo. Už celé generace v naší rodině děti vylétají z hnízda dál než se sluší a svá hnízda staví v bezpečné vzdálenosti od rodičů.
Přede mnou to udělali i mí rodiče, před nimi i prarodiče … příbuzné mám roztroušené všude po Čechách, Evropě i Americe. Byla to jejich i moje dobrovolná volba, nikdo nás odnikud nestěhoval, přesto tu a tam postrádám pevně zapuštěné kořeny.
Už na gymplu jsem se cítila trošku mimo, když nejen pověstná profesorka Hynarová, pamatující si všechny studenty, které kdy učila, včetně jejich známek i rodokmenů, házela na mé spolužáky informace – typu „a to mě překvapuje, že z vašeho tatínka taky něco vyrostlo…“ nebo „vaše maminka taky věčně nedávala pozor“ popřípadě „vaše maminka byla takové hodné tiché děvčátko, ale vy jste drzá“…
Je fakt, že řada spolužáků mi záviděla, že na mě nic nemá, ale na druhou stranu bylo pro ně hezké vidět zřetelnější obrysy mládí jejich rodičů.
V menší míře jsem se s něčím podobným setkala i na matfyzu – i přes historicky krátkou dobu života fakulty tu byli někteří druhou generací…. nebo byli zakořenění alespoň profesionálně – šli v profesních stopách svých rodičů o sourozeneckých klanech nemluvím.
To je druhý bludný kořen, který kdysi některý z předků překročil – a my další si tu pak bloudíme a každý hledáme svoji novou cestu.
Jak to, že jsou rodiny, kde, ačkoli už nejde o grunt ani předávání řemesla, se pořád drží jedno povolání?
A kde si děti ani nedovedou představit, že by dělaly něco jiného než rodiče?
Jak to, že u nás se po generace střídají povolání od zdi ke zdi?
V rodokmenu máme chemiky, vydavatele knih, notáře, elektroinženýry, doktory všeho druhu, ale i ševce, zemědělce, lesníky, obchodníky s textilem, učitelky, filosofy, stavaře i vyšívačky. Často šlo o profesně nesourodé dvojice, pak je zřejmé, že si děti najdou jinou cestu, ale my jsme sourodí a přesto naše jablka padají daleko od stromu…. a to ještě nemáme ani šajn, kam až se dokutálí.

Je důležité cítit kořeny?
Nevím, snad se bez toho dá žít, je-li člověk zdravý, duševně stabilní… snad je to jen berle místa, kde se potřebuje opřít o vzpomínky, když je mu hůř.
Až mi bude hůř, vím, že se můžu opřít tak akorát o současnost, protože moje kořeny jsou už někde zadupané. Jdu-li po městě, odkud pocházím, je pro mě cizí. Nepotkávám žádné známé lidi, pokud ano, pak nepoznám já je a oni mě, možná potkávám děti svých spolužáků, ale stejně nemám šanci je poznat, možná potkávám místní vážené občany, ale nevím to. Nevím ani kde kdo bydlí a kdo s kým peče, kde je levno a kde draho… kde si kdo nahrabal a proč je kdo syčák.

Chtěla bych tam mít kořeny?
To je druhá otázka – spousta věcí mi nevadila, když jsem tam žila… ale dnes ano. Všudypřítomné materiálno dané generacemi chudoby mě dříve nechávalo lhostejné, občas mi přišlo komické.
Třeba když si příbuzní vystavěli obrovský barák (oba skoro důchodci, sedření, každý dvě zaměstnání) a pak žili stejně ve dvou místnostech v přízemí a horní patro se dvěma koupelnami a obývák obložený břidlicí ukazovali jen návštěvám… jako na zámku (na rozdíl od zámků přeplácáno předraženým nevkusem).

A což teď, když se roztáčí kola konzumu a nic se nemusí shánět… uhájila bych svůj životní styl?
Snad ano.
Ale co bych už asi obtížně trávila, je neurvalost lidí, ta surová upřímnost, která mi ještě před 30 lety byla příjemnější než místy pokrytecká pseudoslušnost jihočeského městečka. Možná to bylo pubertou, dnes už mě ty drobné půtky vyčerpávají, beru si je jako konflikty – na rozdíl od druhé strany.
Tak třeba… v sobotu bylo nasněženo a já jsem se pohybovala po městě v pohorách. Vlezla jsem dohromady do 4 obchodů, pokaždé jsem si řádně oklepala a očistila boty na rohožce a ve třech případech mě prodavačka místo pozdravu seřvala, že jí tam nanáším sníh. Náš zákazník, náš pán? Nikoli – spíše slovy Jarka Nohavici je to tu „region razovity“.
Naštěstí už jsem kořeny zapustila jinde – po dvaceti letech mě v okolí bydliště všichni znají, zdravíme se, pokecáme, s každým mám nebo jsem měla nějaké společné třídní schůzky… a jsem zvědavá, kam odletí zapouštět nové kořeny moje děti…. zvlášť dnes, kdy už nejde o fenomén nevděčných dětí, ale o tolik ceněnou mobilitu a flexibilitu.

Čísla (slon 10):
čt: přemístění o 300 km autem se asi nepočítá, takže jen sklapovačky (50) a dřepy (30)
pá, so: delší vycházky (8 km), pokusů o sklapovačky jsem musela nechat, neboť maminka začínala panikařit, že se ještě zmrzačím :-)
ne: 300 km autem (tak asi nic, no) a společenský tanec… jen nevím, zda šlo cvičení tělesné nebo duševní - ale o trpělivosti to bylo zcela jistě. :-)
Víc čísel nebude, nemůžu najít metr.

Clean Desk Policy

Kdysi v dávnověku, dokonce za dob, kdy jsme ještě budovali rozvinutý socialismus, byl zakoupen koncernovou účelovou organizací OKR (předchůdce OKD) nový výdobytek techniky – sálový počítač IBM. Tatínek byl jako týlový programátor vyslán na školení a přinesl si z firmy IBM zajímavé dojmy.
Nebylo to nic z konzumního kapitalistického života, ani obdiv k technickému pokroku – naopak o programátorech v IBM se vyjádřil opovržlivě, neboť technické možnosti jim umožnily degradaci schopností dokonale efektivního programování. Tatínkovi ale naprosto učarovala CLEAN DESK POLICY, politika čistého pracovního stolu, kdykoli člověk opouští práci.

Ačkoli nejsme od sebe povahově příliš vzdáleni, tak v tomto jsem se nepovedla… prostě hodně nepovedla. Mé pracovní místo připomíná kompost nebo spíš prostor mezi několika komposty (ale hromádky nejsou hnilobné, tedy pouze v úřednickém pojetí – zatím neskladuju ohryzky ani nedopité hrnky apod.). Rodina je k mým hromadám tolerantní a říká jim vědecká práce… můžu ti odsunout tu vědeckou práci a vyluxovat pod stolem?
(počet hromádek je limitně blízký počtu mých slonů)

Pouze když přijedou na návštěvu rodiče, tatínek významně obchází pracovní stoly nás všech, píchá do hromádek prstem a někdy vzdychá, jindy syčí… ale vždycky se ozývá tajemné zaklínadlo „KLÍNDESKPOLISY“. Společnost IBM se během 30 let propadla na mém top žebříčku sympatií ke světovým firmám hodně nízko… skoro na dno.
Až minulý týden jsem si povídala s jednou slečnou, která mi jen tak náhodou řekla, že pracuje u IBM… Hm „KLÍNDESKPOLISY“, vypadlo ze mě a objasnila jsem jí osobní postoj k jejímu zaměstnavateli. Zasmála se a vysvětlila mi, že to je jen taková hra… občas probíhá předem ohlášená kontrola, tak je třeba všechno uklidit a do hodiny jsou stoly v běžném pracovním stavu.
Takže tati…
Už toho nech – ani u IBM už nejsou pedanti tvých snů.

Naše šéfka nechce, abychom v kancelářích umřeli v prachu, špíně a nepotřebných papírech, a tak jednou za rok probíhá kontrola pořádku v kancelářích (Clean desk policy day :-))))
Ten den D byl dnes a byl ohlášen týden dopředu (asi abychom našli dostatečné množství skrýší) a pozor – byla nahlášena sladká cílová odměna. Můj kancelářský souputník je ctižádostivý i mlsný (navíc jsou to naše společné vlastnosti) a tak se rozhlédl po místnosti a pravil, že jak zná ostatní kanceláře, zdá se mu, že nejsme zcela bez šancí… snad jen kdybych si uklidila ten stůl. Bohužel jsem zapomněla, tak jsem si dnes ráno byla nucena přivstat, vlétnout do kanceláře a obsah stolu přemístit do skříněk s dřevěnými neprůhlednými dvířky (přičemž jsem si všimla, že Jirka to udělal stejně, jen v záchvatu soutěživé paranoi ty skříňky i zamknul a uklidil klíče).

A stejně jsme zase nevyhráli hlavní cenu… tak příště jdu do prasátka a chci mít nejzabordelenější kancelář.

Což by mohla šéfka taky ocenit, neboť americký výzkumník, velký teoretik přes pracovní nepořádek, vědec Eric Abrahamson, zjistil, že lidi, kteří pracují v nepořádku, mají v průměru o 37 % vyšší výkon.
(fakt by mě zajímalo, jak to počítá :-))
Pořádek potlačuje invenci a kreativitu, což je známá věc….
Na tohoto pána mě překvapivě upozornil tatínek – pravděpodobně ve snaze si namluvit, že nejsem pro svět úplně ztracená – tady jsou stránky význačného bordelologa:
http://www.ericabrahamson.com/
Je pravda, že se přitom ušklíbnul a konstatoval, že by stálo za to vyfotit můj stůl a poslat mu snímeček. Prý by se mi tím otevřela velká šance profesního růstu – zcela jistě by mě pozval k sobě jako hostujícího profesora a maximálního odborníka v jeho oboru.

Sloní čísla:
Slon 10: nic moc … z domů jsem šla za tmy a domů taky za tmy, takže jen 30 dřepů, 50 lehsedů a za poledne v práci dvakrát klusem boční nouzové schodiště z přízemí do pátého patra
(ale asi jsou tam kamery, protože když jsem se rozběhla potřetí, přišel pán z ochranky a dost zvláštně na mně koukal, tak jsem raději odcouvala ke svému sterilnímu pracovnímu stolu)
Zajímavé zjištění – pro směr nahoru jsou lodičky lepší sportovní obuv než pohory.

Efekty trucu

Poslední dobou jsem Homo computeris, česky přeloženo lemra líná. Ovšem poradit druhým, jak se správně hýbat… tak to problém nemám. Například v sobotu jsem se ošklíbala nad tím, jak Blesk poctivě běhá na pásu a ne v přírodě.
Když se hýbu, tak už to chci spojit s pobytem na zdravém vzduchu, ne?
Prý že to nejde.
NEJDE – to je slovo, které na mě působí jako červený hadr na býka. Kdyby mě prosil, abych s ním šla běhat do lesa a bydlel vedle, ani to se mnou nehne. Ale když řekne NEJDE, to je prostě výzva. Včera jsem se s ní náležitě poprala, vzala jsem inliny a šlo to.
No vida! Vítězství!
S jasnou představou, že dnes zvýším kilometry na trase u Vltavy, jsem uléhala nabuzená porazit NEJDE. Ráno mě místo včerejšího jara přivítala královna zima a nový sníh. Nevadí.
NEJDE musí být pokořeno.
Odpoledne jsem to nepatrně přehodnotila – místo tenisek jsem obula pohory (ano, není to kvalitní běžecká obuv, ale jsem soudná a trošku vím, jak to vypadá v lese) a vyběhla.
Byla jsem v lese naprosto sama. Jen já a stromy… a trošku větru. Asi po 1,5 km přibližně 20 metrů přede mnou (dál nevidím) s obrovským rachotem odkudsi zhora spadlo poleno a rozmlátilo se. Pochopila jsem, že je čas na změnu a vyběhla z lesa na pole, čímž se můj běh změnil v pohyby plážového volejbalisty bez míče… ovšem písek se sice boří, ale rozhodně tak nelepí.
Domů se vracím totálně zaprasená a přiznávám, že to byl i adrenalin a podařilo se mi nespadnout…. ale máš pravdu Honzo – únorová příroda není na běhání ideální.

Nakonec čísla (slon 10):
včera: 8 km na inlinech, 3 km ostrá chůze se zátěží (nákup :-)), 50 lehsedů, 30 dřepů
dnes: 6 km jakéhosi přesunu (bez názvu), 50 lehsedů, 30 dřepů
Cíl: -10 kg
Současné míry: 90 (ideální) - 70 (horší, ale vyhovující) - 110 (katastrofa)
Zajímavé je, jak shora dolů klesá míra spokojenosti - od ideálu, přes 10 negativních cm až k 20 :-)
Tak jsem si to zanalyzovala a jdu spát...
... protože kdo spí, ten nejí :-)

Den první

Fakt by mě zajímalo, proč si zakládám blog v den, kdy nevím, kam dřív skočit... a navíc "venku je tak hezky!", jak říká Dzavy (ale on to říká, i když padají trakaře).
Proč se mi nechce nic dělat?
Protože mám před sebou samé slony... samé velké úkoly a nějak je nemůžu rozkrájet, naporcovat a porazit.

Moji SLONI (řazeno od nejporazitelnějších):
1) napsat knihu
Momentálně mi podle termínu odevzdání vychází 20 stran na den... tak snad abych začala.
2) totálně se zorientovat ve službách finančníků - systému, možnostech, fintách, zárodečném kapitálu, právním omezení a obcházení apod. - to je snadné jednorázově, ale kdo to má pořád hlídat...
3) inovace
a všechno okolo - bohužel i právní a mezinárodní - stačí načíst pár chytrých knih, pár zákonů, prostudovat stránky patentových úřadů... vlastně maličkost, jen začít
4) deriváty - dostat se důkladně do kontextu reálné (nejen teoretické) situace skutečného i možného používání všech derivátů - právní rámec, trhy, hodnoty, nástroje
5) účetnictví - ale pořádně, i s mouchama včetně octovek
6) matematika, která by se dala a měla používat jako podklad pro racionální rozhodování - objevit, pojmout a aplikovat
(úlohy lineárního a nelineárního programování, statistika, rozklady indexů, vicekriteriální rozhodování, teorie her, náhodné procesy...)
7) výroba
8) němčina
9) angličtina
10) postava a kondice

Toť mých 10 slonů pro letošní rok (zatím, mám pocit, že se kolem mně rodí další a další:-))
Když o tom tak přemýšlím... velké úkoly, no, není to žádná záchrana zeměkoule ni světový mír, jsou to vlastně moje malá osobní slůňata, ale je jich zase slušné stádo.

Je otázkou, kdo koho honí - ráda bych se postavila do role chudáka, který je honěn sloním stádem, jen si nejsem jistá, jestli to není naopak - jestli to stádo nenaháním a nelákám si do něj další slony... umím se vyhýbat výzvám?

Jak se mám soustředit na cíl, když je jich tolik?
Na druhou stranu - uměla já bych dělat jedinou věc?
Nuda, ne?

A nejhorší jsou králíci - to jsou úkoly, které vám vběhnou pod nohy a musíte je rychle řešit... a v mém prostoru je překrálíkováno.
Silnější po králících šlapou a neřeší - já s králíky nemám problém - lovím je rychle - ale už mi pak nezbývají síly na sloní stádo.

Jo - vím, jak na to - musím si slony rozporcovat na velikost králíka.
Teoreticky to mám zmáknuté - ovšem prakticky se nedaří.

Tak dost - už vyběhli dnešní králíci - jdu na ně.