středa 29. července 2009

Reklamy

Minimálně dvacet let si snažím namluvit, že jsem racionální a nějaký reklamní trik mě prostě nedostane. A když už na nějaký naletím, tak s plným vědomím – často se nechávám dostat unpacky.
Ano, přiznávám, koupila jsem 20 musli tyčinek, protože k nim dávali krabičku, 50 tatranek s taškou i počítač v předvánoční akci s autodráhou (ač jsme doma samí dospělí, skvěle jsme si pohráli a když přijela 13letá neteř s tchýní, taky se zabavily :-)).

Přesto zůstávám velmi ostražitá, když mi někdo dává něco zadarmo… a připadám si jako pako, když si u každé reklamy dělám vlastní výklad…
Laik by řekl samomluva, odborně se tomu prý říká mimoběžná komunikace.
U některých reklam se zasměju neskrývané stupiditě (když paní v barevném svetru balí chlapy na prášek na praní), u jiných si říkám „njn, už tam běžím“… ale pak je skupina, kterou bych nejraději totalitně zakázala - a to jsou reklamy na bezstarostnost.

Jak jinak nazvat „půjčíme vám, kolik chcete a nebudeme se na nic ptát“?

Podobné triky se ve starých pohádkách vyskytovaly ve verzi:
„hrdina má problém - puch síry – zjevení ďábla – upiš duši peklu a já tvůj problém vyřeším, ale do roka si pro tebe přijdu – upíše a po roce ukecává ďábla“…
... žádné dítě v té situaci nevěří, že se mu to povede… ale zákony happy endu jsou neúprosné – ošklivý ďábel je prohlášen za zlého a přelstěn, hrdina slaví vítězství, svatbu a je šťastný až do smrti, pokud nežije dodnes.

Doba se mění, pohádkové představy přetrvávají...
Dnešní schéma má jen drobné odlišnosti – hrdina není žádný hrdina, ale člověk, kterého z nějakých důvodů napadlo, že by se mohl obklopit věcmi, které sice k životu nepotřebuje, ale kdosi už je má, přitom si na ně není schopen vydělat a pak to už jede dál:
" člověk s touhou po nepotřebném nemá peníze – pach seriozního deodorantu – rádobyúspěšný mladý progresivní člověk – podepiš smlouvu a budeš mít domácí kino, pak budeš platit splátky – podepíše smlouvu a věří, že zaměstnavatel mu bezdůvodně zvýší plat na desetinásobek nebo že do splácení je tak daleko, že smlouva se někde ztratí...."

Pravděpodobně tady jsou kořeny lidské naivity – půjčí si a doufají, že do roka a do dne zlého věřitele přelstí. Zapomínají, že už nejsou v pohádce, ale v realitě, mají smlouvu ne podepsanou krví, ale právně platnou a pro případ neplnění je tu exekutor.

Proč je zlý ten, kdo chce, aby druhý dodržoval sliby?

Proč je chudý, který chce, na co nemá, hodný?

Co je dobro a zlo?

neděle 28. června 2009

Vysvědčení

Jak moji rodiče, tak já zastáváme názor, že vzdělání je podmínkou dobrého uplatnění a následně spokojeného života – takže kdo studuje dobře, dělá to především pro sebe.

Jak já, tak moje děti to od útlého dětství chápeme.

Jenže – jedna věc je pochopit a druhá věc je zcela přijmout.

Zatímco moje spolužačky dostávaly za vysvědčení plná trojek cenné dárky, já jsem nosila domů vždycky vyznamenání a dostávala jsem „hm“ nebo „ta dvojka z biologie je zbytečná, ne?“.

Syn, který skoro vždycky měl samé jedničky, koukal na spolužáky, kterak dostávají cenné dárky a dostal „hm, ty jsi ale šprt“ (verze pro samé jedničky s pochvalou a nulou zameškaných hodin) nebo „kdyby ses na toho Vinaře tvářil líp, mohls mít jedničku i z chemie“ (verze pro jednu dvojku).

Všichni chápeme, kdo, proč a pro koho studuje, nikdo z nás nemá nedostatek, že by potřeboval nějaký dárek… ale stejně – ačkoli si klademe otázky „proč je třeba uznání materializovat?“ a víme, že není… tak asi v naší společnosti je.

„Učíš se pro sebe“ je sice pravdivé, ale je to prokletí, které se u nás dědí z generace na generaci… už vím, že chudinky ještě neexistující vnoučata na tom budou stejně a něco mi říká, že stejně na tom byl minimálně i můj tatínek – nebo kde se vzala jeho potřeba po celá léta zdůrazňovat svůj červený diplom? :-)
Nechtěl konečně taky trošku uznání?

Opět jsem si přečetla pár chytrých článků psychologů o tom, jak reagovat na vysvědčení, opět jsem se zašla podívat do horní poličky na svá vysvědčení, žákovské knížky a VŠ indexy… a opět to bude k ničemu.

Alibisticky si proto tvořím svoji teorii souladu, která říká, že:
1) učení je nemateriální a přináší nemateriální výsledky, tudíž není třeba materiální odměny,
2) učení je dlouhodobý proces, proto se jeho výsledky odrazí až v dlouhodobém horizontu, tudíž nárazové odměny nemohou stejně zhodnotit výsledky celku,
3) vzdělání je výsada (nikoli samozřejmost nebo dokonce trest), takže je odměnou samo o sobě.

Psychologové už o mně vědí a nehodnotí mě nijak lichotivě:
„Velmi negativně se na povahových rysech svého dítěte podepisují rodiče, kteří vynikající výsledky považují za samozřejmé. Podle založení dítěte z něj tímto způsobem vypěstujeme buď neúnavného dříče, který je ochoten za drobnou pochvalu udělat všechno, nebo uličníka, který chce rodičům ukázat, že jeho dobré výsledky nejsou samy sebou.“

Skoro si připadám jako vyvrhel, ale asi se stejně nedokážu překonat.
Už i proto, že odměnit dítě za vysvědčení materiálním dárkem mi připadá hodně degradující pro všechny strany – pro dítě, rodiče, školu a zejména pro vzdělání jako takové.

Ale o uznání se pokusím – doufám, že bude proč.

sobota 27. června 2009

Prazážitkové dny

Syn někdy před 5 lety zavedl termín prazážitek jako označení pro všechna svá traumata, která jsme mu stihli v dětství udělat.
Asi nejtěžším typem mého rodičovského prohřešku bylo oblečení typu „do toho dorosteš“.
Možná jsem to opravdu dohnala do extrému - což dokazují třídní fotky, kdy na sobě má mladší syn stejnou mikinu ve druhé a v osmé třídě a starší i na volejbalové tréninky extraligy dospělých stále chodí v tričku McGyver, které jsem mu koupila v 8 letech. Víc mi ovšem vyčítá důsledky, třeba „zvedej nohy“, což ve sněhulích o číslo větší jde blbě.
Prazážitků je mnohem víc, zatím (zatím…) jsem naštěstí neobjevila žádný, který by jen náznakem mohl zajímat sociálku.

Momentálně jsem v Bulharsku a mám prazážitkový týden a je to jako návrat do dětství.
To, že jsem znovu viděla Sozopol, Nesebar, Ropotamo i jeden z posledních pravých bulharských campů, jsou jen zážitky – možná proto, že jsou pozitivní.

Ale prazážitků taky hromada…
Píšu si tu a při dvou odstavcích jsem už pětkrát odběhla na záchod… je nás tu šest na dva záchody – za normálního provozu a podle principů optimalizace cestou hromadné obsluhy zbytečně mnoho… ale kdepak… dneska ráno principy selhávají. A to jsme všichni na základě prazážitků z dětství pečlivě a průběžně dezinfikovali rakijí (taky prazážitek).
Stejný prazážitek se mi vybavil, když jsem podle zvuků zjistila, že každý máme jiné zažívání … někoho včerejší „typical bulgarien dinner“ opouští vrchem, jiné spodem (letos jsem dolňák).

Zároveň tu sedím s nohou nahoře, protože mi mírně otekla od dvou prasklých puchýřů lehce zanesených pískem. Na uříznutí to není, na túry taky ne. Včera v noci jsem vyvolala další bulharský prazážitek „studený obklad přes to suchý a nechat, ať se to zapaří“ – radila moje maminka s lékařským diplomem před 30 lety všem, kdo za ní na dovolené v Bulharsku přišel s nějakou bolístkou – univerzální lék vhodný jak na štípnutí hmyzem, oteklé nohy i bolení v krku. Tehdy jsme se za nemedicínskou část rodiny šklebili, ale v její nepřítomnosti jsme si na tento postup otevřeli vlastní ordinaci (řada maminčiných známých se domnívala, že i tatínek je lékař a obraceli se přímo na něj)… no a najednou se po 30 letech, uprostřed noci v Bulharsku přistihnu, jak si nohu balím do studeného ručníku, přes to suchý, aby se to zapařilo.
Jo, fakt to pomáhá. :-))

Bulharsko jsou prázdniny mého dětství… a krásné moře, teplo, čerstvé ovoce a zelenina a levné stříbro je tam pořád.

čtvrtek 4. června 2009

Pravděpodobnost a statistika

jsou mrchy - a to i když se chovají korektně.

Klasická situace, příklad jako z učebnic – na začátku je šuplík a v něm 10 černých ponožek a 10 bílých ponožek (od velikosti abstrahuju).
Člověk by se zaradoval, že když dvakrát šáhne do šuplete, tak šance vytáhnout pár, ve kterém se nebude stydět opustit dům (tj. 2 bílé nebo 2 černé), je padesát na padesát.
A houby.
Ve skutečnosti mám sice při prvním tažení 50% pravděpodobnost, že si vytáhnu černou nebo bílou, ale když už mám v ruce bílou, tak pravděpodobnost, že si vytáhnu bílou i podruhé je už jen 9/19 = 47 %(analogicky pro dvě černé).
Zatímco když mám v ruce bílou, tak pravděpodobnost, že si vytáhnu podruhé černou je 10/19 = 53 % (totéž pro barvy v opačném pořadí).
Takže i ve zdánlivě spravedlivě vyvážené situaci je větší pravděpodobnost (53 %), že odcházíte z domu v každé ponožce jiné, než že budete mít obě stejné (47 %).

A nebudeme si kazit hru lidmi bez smyslu pro fair play, kteří tahají potřetí, místo aby statečně nesli svůj úděl :-)

A co teprve když se pravděpodobnost srazí s realitou...

Na gymplu mě bavilo psát a tak jsem s radostí přebírala slohové úkoly spolužáků do své péče. Češtinářka byla fajn, témata volnější - když jsme za domácí úkol měli napsat fejeton, půlka třídy měla domácí úkol z mého pera (fakt jsem jich napsala 17).
Naše profesorka úkoly ani nevybírala, ani nekontrolovala, ale namátkou vyvolala několik studentů, aby svůj fejeton přečetli; poté jsme je v diskuzi hodnotili (slovně).
Strašně jsem chtěla, aby někdo četl můj fejeton, protože mě jen zajímaly názory druhých a bylo mi jedno, že ho bude „vlastnit“ někdo jiný.
Z deseti namátkou vybraných fejetonů nebyl ani jeden můj. Pravděpodobnost, že se tohle stane, je hluboko pod jedním procentem (jestli jsem dobře počítala, je to asi 0,0148 %).
:-(((((((((((

Všichni znají zákon velkých čísel, ale ač nedokázán, ve společnosti funguje statisticky naprosto zvrácený zákon menšiny.

Základním předpokladem je existence objektivně vyváženého vstupního souboru dat (třeba 100 otázek) a subjekt (např. flákač), který k němu přistoupí nevyváženě (naučí se jen 2).
Důsledkem je pak inverze dopadů na subjekt.

Tak a teď jednoduše na příkladu maturitních otázek: v hromadě je 30 maturitních otázek, ze kterých se tahá. Maturant Roman se stihnul naučit otázky 1-27, umí je perfektně, poslední tři nestihnul – kterou si vytáhne? Zaručeně (limitně blízko 100 %) to bude jedna z otázek 28-30.
A dopad – raději neřešit.

Ale je jasné, že inverze dopadů platí i obráceně: maturant Ondra se z 30 otázek už stihnul podívat jen na první dvě – je jasné, kterou otázku si vytáhne?

Nemám ten zákon ráda, protože jsem se příliš mnohokrát stala jeho obětí (jsem perfekcionistka a psychicky nezvládám jít na zkoušku a umět jednu otázku ze sta, takže jsem jich často uměla 99… a zákon menšiny mě semlel).

Jednou jedinkrát jsem si troufla jít na zkoušku (a nebyla to dávačka, naopak) s tím, že jsem znalosti zúžila na tři otázky. Předmět měl protivný neprofesionálně zpracovaný obsah, který zkoušel mně lidsky protivný člověk. Vzdala jsem to předem, ale šla.
Nevím přesně, z kolika otázek se tahalo, ale víc než 20 jich bylo určitě.

Zákon menšiny zafungoval naprosto přesně – při tahání dvou otázek jsem si vytáhla obě z těch tří, které jsem uměla a konsternovaně odešla s jedničkou.

Byla to předposlední (školní) zkouška v životě a pocítila jsem hluboké zklamání. Kdyby zákon menšiny selhal, mohla bych si říct, že to prostě neplatí nebo alespoň na mě to neplatí a tak je dobře, že jsem se nikdy neuchýlila k jeho využívání…. ale takhle?

Zjistit, že zákon menšiny platí i na mě?
Proč jsem neměla odvahu to vyzkoušet dřív?

Zítra máme volby… pravděpodobnost, že moje oblíbená „stranička“ bude mít dostatek hlasů, je menší než malá.
Nevím, jestli se zákon menšiny nevyhýbá politice (zcela jistě neprošel ani jednou komorou parlamentu), ale jeho existence mi dodává kuráž nejít s proudem obrů.
Uvidíme.

úterý 28. dubna 2009

Máslo

Dokonalé drbny jsem naposled nenáviděla v pubertě, poté jsem nejdříve rezignovala, později mě začaly jejich postupy a pochody zajímat ze sociálního hlediska. A některé aspekty mě fascinují dodnes.

V mém oblíbeném malém městečku žila byla paní B. a ta nenechala na nikom nit suchou, pozorovala, aktivně sbírala data, měnila je do podoby bulvárních informací a v pravou chvíli posílala dál.

Jejím manželem byl o 8 let mladší veterinář, štramák, o kterém se říkalo, že si ji vzal pro peníze. To je ovšem drb, patrně slabý odvar, který mohl už dávno vzniknout chabá reakce na její systematickou záškodnickou práci.

Přidržme se faktů – měli společně dvě děti a samozřejmě, že když paní B. šířila to nejhorší o lidech okolo, nezapomínala nikdy zmínit, jak,v kontrastu s ostatními, jsou její děti dokonalé. Sice ji chápu jako matku, dokonce si myslím, že i ty děti byly fajn, ale život šel dál…

Dcera v době, kdy byla úspěšnou studentkou a nadanou tanečnicí, naletěla na nabídku skvělé letní brigády (taneční) a skončila de facto jako nevolnice bez dokladů v jakémsi zahraničním night clubu, nějaký rok o ní vůbec nevěděli… dost drsné… lidi je sice litovali, padly i takové myšlenky, že teď už snad bude klid.
Ale nebyl… ani když dceru vytáhl z bryndy a dovezl zpět jakýsi 3x tak starý bohatý Němec, postavil jim dům, ani když se ukázalo, že jejich syn je homosexuál a raději se odstěhoval z maloměsta pryč.
Paní B. chodila, sledovala dění nalevo i napravo a dál trousila, kdoví z čeho Novákovi postavili barák, kde na to nakradli, čí asi to Procházkovo dítě je, že mu není podobné a že prý ten Dvořáků kluk seděl a Kopecký chodí za jinou… jedna jedovatá slina za druhou.

Nepřekvapovalo mě, že drbe, ani jsem jí nepřála situaci s dětmi, ale vrtalo mi hlavou, že s takovými (z pohledu maloměsta zvlášť) kily másla na hlavě má odvahu stále aktivněji šířit bulvár.
Že se nebojí, že jí někdo vmete do tváře něco hodně ošklivého.

Ale co vím, tak místní tím byli fascinováni také a nikdo nikdy neměl odvahu na ni zařvat, ať si uklidí před vlastním prahem… a to ani poté, co si její muž nastěhoval do velkého nového domu o hodně mladší milenku a svorně (spíš nesvorně) tam žili ve třech… a paní B. dále glosovala prohřešky proti mravnosti – samozřejmě těch druhých, o své rodině jen v dobrém.

Co mohlo být příčinou jejího chování?
Nejlepší obrana je útok?
Otočme to – kdo útočí, ten je v koutě a vlastně se brání?
Skoro se dostávám k chuti politovat někoho, kdo škodí jiným… ale ještě jedna obrátka – bulvár je vlastně taková větší zlá drbna – znamená to, že i tam jsou lidé chudáci v koutě, kteří útočí, aby ubránili sebe?

Tomu nevěřím, a proto pro mě zůstává otázka zlých drben s máslem na hlavě nevyřešená.

neděle 26. dubna 2009

Jde proti nám kdo nejde s námi

Družstvo je jeden z typů kapitálových společností, právní forma definovaná zákonem a jako taková je využívaná, pokusím se nadnést nad kontext družstevního vajíčka z Honzíkovy cesty… ale je fakt, že dnes se mi to moc nepovedlo, uznávám a sypu si popel na hlavu.
Jenže, jenže… to co říkal "Pan obhájce družstevní developer" mi místy zavánělo socialismem, místy už ale prvobytně pospolnou společností s nerozvinutými barterovými obchody.
Jak jinak nazvat situaci, kdy se pán rozplývá nad tím, že při družstevní výstavbě, na které se družstevníci přímo podílejí, se ušetří až 20 % nákladů…?
Když si postavím sama, cihly vypálím, lopatu na písek předtím udělám z oblázků, pak ušetřím ale 100 % nákladů.
Ale já jsem horší člověk, proto dělám sobecky to, co umím, vydělám tím peníze a koupím si hotové zboží – ať už jde o byt, chleba nebo vepřové.

Zrovna tak vynášel do nebes družstevní bydlení oproti bytům v osobním vlastnictví, protože družstevní tím, že nejsou bydlících, ale družstva, představují určitý závazek chovat se kolektivně přijatelně, tak aby všichni okolo byli spokojeni, neboť v opačném případě můžete být z družstva i vyloučen… safra, safra, čím to na mě zavanulo…?

A prý taky na vesnicích, kde se postavily družstevní domy, to stmelilo obyvatele a je tam lepší atmosféra mezi lidmi než v jiných místech… nebyla ona taková atmosféra na vesnicích ještě před existencí družstev?

Pán ale nebyl ani tak sociálně zanícený, jako developer.
Samozřejmě, že na řízení podobných staveb slušně vydělává (čímž se nechlubil).
Jeho dojemný příběh, jak v jednom domě dal byty "zdarma" dvěma důchodkyním, které chudinky bydlely ve starých polorozpadlých domech se zanedbanýma zahradami bez možnosti se o svůj majetek postarat…. Měl konec jak z červené knihovny… pán se postaral o důchodkyně a jejich velké pozemky taky.
Bez opory příbuzných prožily dva šťastné roky v družstevním domě a pak zemřely (pravděpodobně štěstím, říkal pán a neznělo to od něj ani cynicky). Ale kdo na tom asi víc vydělal?

A kdo dělá družstvu správu i po dostavění?
A libuje si, jak je to levné, protože účetnictví jim dělá jedna nájemnice (za hubičku) a opravy jeden šikovný řemeslník v přízemí (za hubičku).
Tomu říkáme úspora nákladů?
Nebo jen přesun na levnější zdroje, které často končí vlastně zneužíváním, tj. okrádáním ochotných?

Zajímalo by mě, co dělá zadarmo ten panáček sám pro jiné?
(jeho odpověď znám – stavím družstevní domy - a znělo to tak hrdě)

pondělí 20. dubna 2009

Pověry

Jarní počasí mi v kanceláři udělalo tropickou atmosféru a kytky se přehodily do pouštního režimu, kdy jsem schopná jim 2x týdně nasimulovat vydatný tropický liják - takže rostou jako v džungli. Nemám v práci na zalévání konev, jen dvě velké plastové lahve.
Musím ke dřezu několikrát a pokaždé se najde nějaký dobrák, který mi vysvětlí, že „květiny přece nemůžeš zalévat vodou rovnou z kohoutku, protože není odstátá a neporostou“.
Ne že bych to nějak moc prožívala (a moje kytky taky ne) - většinou tyto rady přicházejí od majitelů právě jedné sady nezhubitelných tchýniných jazyků (pravidelně zalévaných odstátou vodou a zbytky odstátého kafe).

Přesto imperativ „zalévat kytky odstátou vodou“ je moje noční můra, protože ani při maximální snaze nejsem schopná doma zalít odstátou vodou (v létě) více než desetinu kytek – jsou to kýble a kýble vody, kterou Adély denně vypijí. Vzhledem k tomu, že se jim daří, skončila „odstátá voda“ někde mezi černou kočkou a rozbitým zrcadlem.

V dávnověku, někdy kolem roku 1986, jsme sdíleli koupelnu s Petrem (nejen). Dvakrát denně nám vysvětloval, jaké škody na sobě pácháme, čistíme-li si zuby teplou vodou – budeme mít paradentózu.
Zkoušela jsem studenou, ale tělesná teplota je v puse prostě příjemnější… 20 let jsem žila s výčitkami, že si systematicky ničím chrup… pak jsem se opatrně zeptala zubařky.
Zakroutila hlavou „jak jste na to přišla?“…
„říkal nám to na koleji jeden kamarád“ …
“ na koleji?“ (zapochybovala, neboť měla k dispozici mou kartu s datem narození),
„ zubař?“
Už jsem raději nedodávala nic ani o časové prodlevě ani o optoelektronicích a metrolozích…
Nicméně stále při čištění zubů myslím na Petra a studenou vodu (a to jsem ho víc než 20 let neviděla).

Třetí pověrčivá můra, kterou nemůžu nějak vytlačit, je „nejez ve stoje, budeš mít tlusté nohy“ (říkala babička, když mi byly 4 a byla jsem podvyživené vyžle - neposlouchala jsem ji a tak mám dneska tlusté nohy).

Nejsou to typické pověry, spíš takové mýty, co se šíří a narůstají a mezi lidmi jich koluje hromada…

Takže by mě zajímalo, jak je to s těmi kopřivami (opravdu se při jejich škubání neutěšuju prevencí revmatických onemocnění naplano?) nebo s vlasy, které se dítěti do roka nemají stříhat, protože to krátí život?

Jsem pokrokový člověk a na pověry samozřejmě nevěřím… přesto jsem děti do roka nestříhala a u každé černé kočky se pro jistotu ujistím, že má bílé tlapky. :-)

neděle 19. dubna 2009

Lízátko

Ve vzpomínkách na výlety mého mládí se vyskytují technické detaily vsazené do přírody – čímž nemyslím zrovna horizonty Třineckých železáren, Ostravských dolů a hutí, věčný oheň Parama nebo jiné industriální zony u měst, ale taková ta malá překvapení, která na vás vykouknou z jinak přírodní výletní krajiny – mezi lesy, domky, loukami. Nejvíc mi utkvěla „lízátka“ – vodojemy kdysi šedivé, obyčejné, ale dominantní. Zatímco tehdy byly zdaleka viditelné, nepřehlédnutelné a výrazné, dnes, ačkoli se vybarvily (nejčastěji Orion nebo Vodafone), zanikají.
Odkaz na idylické vnímání vodojemů před řadou let na mě dýchnul z tohoto obrázku:
http://www.amart.ic.cz/images/galerie/Hony/09_19__vodojem_probluz.jpg

Doba pokročila a jak pro malá, tak pro velká lízátka je těžké upoutat moji pozornost v konkurenci jiných výdobytků konzumu.

Dnešní výlet na kole byl v pravdě poznávací… byl sice přírodou, ale tolik parkovišť, vrakovišť, skládek a velkých hal plných nového zboží v naprosto zbytečných obalech, které poputují na skládku rovnou… už jsem dlouho neviděla.
Vyhlídka nad Roztoky vcelku neutěšená – skládka Úholičky, skladovací obří kostka Alberta v Klecanech na obzoru, Buštěhradskou haldu už jsme měli daleko za zády a u domků se vršily prázdné lednice – ať žije šrotovné.

Super, podpoříme výrobu, roztočíme kola konzumu a zkracování životních cyklů výrobků na plné pecky… hlavně že se točí… ale neměl by někdo nejdřív vyřešit, kam všechny ty věci budeme vyhazovat?
Já vím, řešil to už Neruda, ale tohle nechce mít nikdo za domem (ani ďábličtí, kteří ale bohužel mají), viz odkaz:
http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/fotogalerie/foto/88242/?cid=450833

Jsem zpátečník a místo šrotovného bych zavedla vyšší poplatky za odpad a maximálně vysoké pokuty za nelegální zbavování se odpadu ( vím, že se tím kola ekonomiky neroztočí, ale nejsem tu v práci :-)).

O třídění odpadu nemluvím, protože je sice možná fajn, ale je to jen odpustek – nevytvořený odpad nemusí být tříděn.

Asi si zítra koupím v nějakém malém obchodě obyčejné malé lízátko, balené jen v tom minimu celofánu… snad se ještě prodávají.
(na internetu jsem našla lízátka jen konopná, tequilová a s výmluvným názvem hash, tak jsem fakt na vahách :-( )

Dnešní čísla:
70 km na kole, profil divočejší, ale už jsem ve stavu, kdy se mi ani nechce ho vytvářet… krizi jsem měla na 53. km (byl do kopce a s autama) a pak až na 65. km – to když jsem pochopila, že jinak než do kopce to už nebude… ale dojela. Na 67. km se mi vynuloval tachometr – jen délku tripu – pravděpodobně usoudil, že to je nesmysl, abych najednou mohla najet víc.

pátek 17. dubna 2009

Rodina a škola

Rodina je základ státu… bylo takové zprofanované heslo mého mládí.
A protože stát chtěl mít pevné základy, tak rozkládal rodiny?
Nebo jak jinak nazvat schizofrenní vztahy v rodině, kdy se dospělí báli mluvit před dětmi vyjma nemluvňat, aby pak dítě ve školce cokoli nezopakovalo…?
Přišla-li návštěva, děti byly odsouvány do dětských pokojíčků, protože dospělí si povídají…

Ne abys tohle říkala ve škole… děsili se rodiče, když
- jsme mávali americkému strýci a já se smála jeho průpovídkám („slečno, z vás bych v Americe udělal nezaměstnanou!“, řval strýc na méně ochotnou telefonní spojovatelku),
- přijela německá teta a dávala nám marky,
- ale i když se stranický strýc zúčastnil pohřbu v kostele….

Zapomněli mi to ale říct (a většině mých spolužáků jejich rodiče taky), když kolem nás jezdily tanky – to nám byly 4 a neměli jsme rozum…
Ten sice ne, ale oči a uši jo a na tanky jsme si pamatovali všichni… chudák soudružka učitelka se pak v páté třídě pěkně zapotila, když se nám snažila vysvětlit, že 2. sv. válku si opravdu nemůžeme pamatovat a tanky a vojáky se samopaly jsme viděli leda tak ve filmu.

Žili jsme tak trochu mezi příkopy a zákopy.
První rýha byla mezi rodiči a dětmi – jak vychovávat upřímně, vzorem a s láskou člověka, když potřebujete, aby v zájmu přežití byl pokrytec?
Ne, nejsem z disidentské rodiny, ale z průměrného středu.
Je pravda, že každý člověk mohl zvolit svou cestu přesvědčení a žít po svém.
Ale proč zazlívat apolitickým lidem s vysokou odborností, že jejich život po svém byl o tom dělat odbornou práci, která je naplňuje a žádným způsobem není spjata s takovou nebo makovou politikou? Zvlášť když nebylo třeba dělat žádné zásadní ústupky, mezi techniky boj o koryta nehrozil.

Další propast jako hrom byla mezi rodinou a školou – znelíbit se učiteli znamenalo dostat nějakou nálepku, která šla velmi špatně odtrhnout a překrývala se dalšími nedoporučeními…

Paradoxně tahle propast a odstup byla kolikrát základem lepší spolupráce – ať už šlo o vzdělání nebo výchovu.
Nikdo z rodičů se totiž neodvážil polemizovat s učitelem o tom,
- k čemu dítěti bude malá násobilka, když on mu může koupit tolik notebooků, kolik unese,
- že jeho dítě se nebude učit o blbostech, které se odehrály před 1 000 lety a teď už mu nikdy k ničemu nebudou,
- že nevidí důvod, proč by měl kluk mít sešit, když si to všechno pamatuje…

Prostě „se koukej tu malou násobilku a děják naučit a ten sešit si dopiš nebo tě přerazím…“

Že je učitelka kráva, to mohlo zaznít pouze v rodinách disidentských nebo indických (s odkazem na posvátnost).

Největší výhrou společenských změn je pro mě právě totální změna rodinného klimatu – děti už nejsou jiný druh, kterému je potřeba zabezpečit životní funkce ale jinak před ním být ve střehu a leccos skrývat – najednou jsou součástí kompletního života.
Rodina žije spolu… rodiče a děti mohou řešit politiku i drbat společné známé a je jedno, co dítě komu řekne, maximálně je z toho nějaké malé nedorozumění, nepříjemnost.
Z dětí nám vyrostli příjemní partneři na mejdany, sport, do diskuzí, máme velmi podobné náhledy na blízké i vzdálenější okolí, protože si názory vytváříme ve vzájemné kooperaci, smějeme se stejným věcem… je to fajn.

Zasypali jsme propasti v rodině a o to víc vyrostly propasti a bariéry mezi rodinou a školou… učitelé se stali otloukánky, nevědí, koho mají do jaké míry poslouchat.
Nejenže mi jich je líto, ale celkově to poškozuje úroveň vzdělání, protože ve snaze vyhovět nejprůraznějším rodičům (kteří ale nebývají z vrstev vnímajících hodnotu vzdělání pozitivně) se školy stávají kdečím, jen ne stánkem se vzděláním.
Máme povinnou školní docházku… bohužel to čím dál tím víc vypadá jen na docházku.

Uvolnil se trh – i se vzděláním a zatím jsme na úrovni vietnamské tržnice a ne a ne se hnout dál. V současnosti u nás studuje na různých VŠ 35 % populace mezi 18-24 rokem věku, což je téměř čtyřnásobek počtu studujících před 20 lety.
Jenže podle mých skromných odhadů ještě více než ty nové ¾ studentů nakupují vzdělání v tržnici s méně kvalitním zbožím, zatímco zboží kvalitních VŠ zůstává na pultech. Za levnou cenu neberme jakékoli poplatky, ale čas a úsilí, které je třeba studiu věnovat…
Měli bychom vnímat, že tričko z tržnice vydrží maximálně jednu sezonu... čekáme to i od vzdělání?

Za pár let budeme zemí obratných diskutérů o ničem (nebo co tak může vyrůst z absolventů všech těch pseudohumanitních soukromých škol) a prodavačů iluzí (soukromé podnikatelské školy – těch je skoro 50 vysokých a středních nepočítaně). Z čeho budou živi filozofové, nevím (třeba budou psát do bulváru), ale podnikatelé se jistě uživí – bude jen velmi málo lidí se základní finanční gramotností, takže prodat cokoli jakkoli bude stále snadnější.

A my v té době budeme žít jako zoufalí důchodci a třeba další generace už bude vědět, že studovat je třeba to, co mě baví, i když třeba ztuha - a ne "získat cokoli rychle a snadno do 30 dnů".

středa 15. dubna 2009

Zamilovaná zvířata

se jmenuje film, na který bych asi sama nešla, kdyby mě nevytáhla Eva.
Jde o dokument mapující rituály namlouvání a množení mnoha živočišných druhů v přírodě. Natočili ho Francouzi a vyhráli si s tím. Prakticky bez slovních komentářů je zachyceno u 185 zvířecích druhů v různých fázích rozmnožování.
Začíná se sledováním soupeření samečků, kdy si vymezují pozice, pak jejich předváděním, aby upoutali pozornost (naprosto nepředstavitelné záběry zejména z ptačí říše), samotné namlouvání s konkrétní samicí, spáření, zařízení bydliště, narození a péče o potomky.

U každého druhu jinak, u všech druhů společné prvky… nebyla bych to já, kdybych si z toho nevytvořila pár zobecňujících závěrů:

1) S rostoucí „vyspělostí“ živočišného druhu
--- upadá zejména úloha samce,
--- namlouvání je fádnější,
--- mláďata jsou po narození méně schopná a delší dobu odkázaná na péči matky.

2) Samec buď opravdu evidentně převyšuje ostatní samce, nebo s nimi musí na nějakém poli soupeřit, aby vymezil svou roli… v případě, že nedělá ani jedno, je asociál a nemá šanci.

3) Samec si sice vybírá samici (kterou z těchto 20 samic se budu pokoušet zaujmout?), ale samice pak volí (chci tohohle moulu nebo si počkám na dalšího?).

Trošku zamrzelo, že toužebně očekávaný drastický záběr, kdy kudlanka nábožná sežere svého samečka, byl vystřihnut :-)

Čísla apod:
Za uplynulý týden mám na kole 70 km a na bruslích 23 km. Nic moc, ale když vezmu v úvahu, že od čtvrtka do neděle jsem byla ve Slovinsku... tak je to trošku lepší.
Včera jsem dokonce hodila dvojkombinaci - brusle i kolo - super... ale dnes jsem pro změnu nestihla nic.

úterý 7. dubna 2009

Povedený den

Úterý jako každé jiné, ale přesto den, který se povedl.
Ještě před východem slunce mě vzbudila smska (v 5.45, zatímco slunce vyšlo až v 6.26).
Na usínání pozdě, na vstávání brzo, ale přemohla jsem se a vstala. Do půl osmé jsem vyřešila spoustu pracovních restů, pak domácnostní resty (zalít, přestěhovat kytky na balkon, první pračka, uvařit oběd, pověsit, druhá pračka...).

Už v 10 jsem pelášila na brusle…
Moc jsem toho neujela (slabých 10 km) a výškový profil dneska neuvádím, neb je to rovná čára.
Ve 12 jsem se na metru sešla s Petrem (to byla ta ranní smska z vlaku na Prahu), přebrala CD se vším a s bruslema v tašce metla na přednášku. Převlékla se za dámu a odpřednášela a znovu domů.

Jenže jsem se zamyslela a tramvaj mě odvezla k Palladiu. Naproti je takový výborný turecký fastfood, takže jsem (už notně hladová) zpestřila den vynikajícím vegetariánským nášupem (lilek, rajčata, brambory, papriky okořeněné a zapečené (ale bez vajec, ne jako se to dělá v české kuchyni).

No a když už jsem tam byla, tak jsem vlezla asi do tří obchodů (primárně boty, které jsem ale nekoupila) a ulovila dva šik kousky ve slevách.

Zase jsem popojela první tramvají, ta mě hodila na Vltavskou, kde jsou takoví dva trošku jiní stánkaři… a koupila jsem mikinu, jakou jsem chtěla už loni – obyčejnou větší tyrkysovku na léto.

Doma jsem sebrala prádlo, pověsila prádlo, vyřídila pár mailů, napila se, převlíkla a šla s Evou do kina, cestou jsem zbavila domácnost nashromážděných hliníkových odpadů.

Ve výsledku si za dnešní den můžu udělat řadu čárek – jak za práci, tak pobyt venku i pohyb, za kulturu, domácnost, péči o životní prostředí i bezvýznamné + pro lepší šatník.
Prostě den jako víno, splněné veškeré radosti.

pondělí 6. dubna 2009

Cesta a cíl

Jako poměrně malá jsem si oblíbila velmi tlusté romány, milovala jsem severské ságy jako Kristinu Vavřincovu, Olafa Audunsona…
Ale líbilo se mi ale i Údolí rozhodnutí od Marcii Davenportové, Hrabě Monte Christo nebo film Tisícročná včela Juraje Jakubiska.
Úplně naposled mě fascinovala kniha (ne film) Želary od Květy Legátové, což je kniha poměrně tenká, ale hutná propletencem lidských osudů.
Jsem povrchní, a proto mě baví romány, které se jen tak 20 stran nebabrají v tom, co si hrdina myslel, když otočil hlavou o 5 stupňů, ale rozvíjejí lidské osudy. Neskutečně se mi líbí sledovat, kam se kdo jak pohnul v běhu časů, okolností, kdo s kým proč a jak… no prostě asi drby.

Nevím, kde je příčina a kde následek, ale fakt je, že poslední dobou z beletrie čtu jen to, co mi syn podstrčí, takže skoro nic. Lidské osudy vnímám hlavně rozhlížením kolem sebe. Jenže jsou tak zajímavé, že mi snad ani ta četba rozsáhlých románů nechybí.

Jeden kluk, dnes už pán, taková figurka, která je poměrně známá už aspoň 30 let…. ten mě baví hodně :-) přímo bych řekla, že s napětím čekám, co bude dál (hloupé je, že čtení pravých osudů vyžaduje větší trpělivost, nedá se urychlit rychlejším otáčením stránek).

Poprvé jsem ho zaznamenala někdy kolem roku 1980… to se vrhnul na rychločtení a v rámci ostravské VTS se stal jeho propagátorem.
Pak jsme se těsně minuli na gymplu, kde jsem odmaturovala a on tam přišel učit informatiku… šly o něm takové historky, že se nedivím, že dlouho nevydržel.
O něco později jsem postřehla, že vydal knihu „Jak rozvíjet inteligenci dítěte“. Po zakoupení a prostudování jsem usoudila, že mé děti nic rozvíjet nepotřebují a hlavně ne takto. Pociťujíc trvalý deficit v jazykové oblasti jsem si nemohla nevšimnout, že pán se po pár letech stal autorem i jediné zaručené metodiky „Jak rychle zvládnout jazyk“. On možná ano, já ne.
Knihy o Time managementu a Proč si muži a ženy nerozumí a další skvosty jsem už v klidu nechávala ležet na pultech bez nahlédnutí, možná jsem o něco přišla, ale čert to vem.

Uběhlo pár let a potkali jsme se na školení… přesněji řečeno o přestávce, kdy já jsem školila v jedné místnosti nějaké nudné finanční záležitosti a on v druhé natáčel lidi na kameru a učil je správně mluvit a gestikulovat.
Moji účastníci byli zdeptaní, jeho nadšení :-)

Zatím poslední setkání se odehrálo předloni, kdy jsem byla obětí na jeho krátkém reklamním šotu (nevím, jak jinak to nazvat), který byl součástí vánočního večírku jiné školicí agentury.
Pán předváděl, jak nás řečnicky zažene do kouta a my se nebudeme umět bránit… vybral si mě a kolegyni a chtěl to předvádět na nás.
Samozřejmě že bychom se krásně ubránily (a dokázaly otočit proti němu, taky už máme nějaké zkušenosti), ale byl to vánoční večírek a zdálo se mi neslušné jim zdeptat hlavního aktéra, tak jsem kolegyni celou dobu vytrvale okopávala (je dost hubatá a pro odpověď nechodí daleko).

Proč mě ale tak zaujal jeho nesystematický život (stejně nesystematické se mi zdají i jeho knihy a úplně stejně nesystematický byl i materiál, který jsme od něj dostali…)?
Jasně – nemusí být každý systematik, ale…

Jedna z jeho myšlenek, která mě doslova srazila na kolena, byla, že člověk musí mít cíl a kdo nemá cíl, tak je pro život ztracen, nic nedokáže, protože neví, kam a proč jde.

Když jdete na turistický výlet, taky si určíte cíle a cesty a vezmete si mapu, abyste ten cíl neztratili z obzoru a dokázali se k němu případně vrátit jinou cestou. A kdo jen tak bezhlavě kličkuje sem a tam, nikam nedojde.
Má to svoji logiku a mně až tehdy došlo, že můj život je naprosto ztracen, protože nemám cíl, jen si tak bloudím.

Ovšem hned po prvním zásahu té těžké pravdy jsem si uvědomila, že v tom nejsem sama. Nebo co si myslet o člověku, který vystudoval systémové inženýrství, což bylo hlavně programování (o čemž dnes on tvrdí, že bylo manažerství), pak se dá na výuku rychločtení, poté jde učit na gympl, dále se věnuje nadaným dětem, ale ne moc dlouho, neboť ho čekají jazyky a řečnické triky… kdepak asi má cíl? :-)

A já klidně zůstávám na cestě někam… však někam dojdu, hlavně aby to byla příjemná cesta.

Čísla:
Včera 12 km na inlinech, dnes 25 km na kole, ovšem ta rychlost… výškový profil ale přidávám a podotýkám, že jsem po celou dobu neslezla z kola, ale přeřazeno jsem měla i na dost ostudné převody.

neděle 5. dubna 2009

Zakázaná četba

Do Prahy přiletěl Obama.
Hm, to je toho – stejně sem jede na kratší dobu než já jezdím do práce.

Sedí v letadle a hop sem hop tam, prohodí pár chytrých slov, proslovů, které mu napíše někdo jiný… nejsem nijak proti, jen mě tenhle svět prostě nebere.

O to víc mě fascinuje, že můj poměrně rozumný syn se nejen včera jel podívat na přilétající letadlo, ale dnes ráno šel stát frontu na Obamův projev na Hradčanském náměstí.

Dobrovolně jít poslouchat figurku ven, kde nebude vidět ani slyšet a v televizi bude online? Co ty lidi k tomu vede? Vždyť to není povinné a přitom jde o stejnou úroveň, jako když jsme byli povinně nahnáni na pokládání základního kamene památníku osvobození….

Nebo by čeští politici a Obama nebyli stejně zklamáni, kdyby měli své projevy pronášet k prázdnému náměstí?
Vždyť oni potřebují lidi, ne naopak.

Rozdíl je jen v taktice.
Místo aby je naháněli, tak postaví rámy, zakážou pomalu i oblečení a obstaví je ostřelovači (hlavně žádné prudké pohyby).
A lidi přijdou a udělají křoví ….

Jednou budou moci svým vnoučatům vyprávět, jak na začátku 21. století si Amerika ( to byl tehdy dost významný stát), zvolila poločernošského prezidenta (to byl tehdy dost významný průlom) a ten přijel na návštěvu do Prahy a stál skoro vedle nich (dělilo je jen pár tisícovek lidí, z toho polovina policajtů).

Kde jsou doby, kdy jsme měli za úkol nahnat své žáky průmyslovky na uvítání Gorbačova… vzpouzeli se, chřipky přišly… můžeme to vidět jako protest proti totalitě (1985), ale nemyslím, že by tolik lidí bylo tak přesvědčenými odpůrci nebo vůbec nějakými – byla to jen snaha vyhnout se něčemu, co je povinnost.

Socialističtí potentáti prostě podcenili motivační sílu zákazu, nedoporučení a překážek. Stačilo vydat zákaz, že na Gorbačova se nikdo nesmí ani podívat a zakázaná zóna je 500 metrů a vsadím se, že by i v roce 1985 okolo něj vznikla totální zácpa.

Kolik krásných knih jsme si nepřečetli jen proto, že šlo o povinnou četbu?
Kolik zajímavých přednášek mi uteklo, protože šlo o povinné předměty?
Myslím, že by stálo za zvážení zavést do škol pojmy jako zakázané předměty, zakázanou literaturu i zakázané vědomosti.

Včerejší zakázaná čísla:
35 km na kole (přidávám výškový profil, kdo se nedívá na měřítko, může si myslet, že to bylo mezi Tibetem a Himálajemi :-)) a skoro 4 hodiny tance.

pátek 3. dubna 2009

Pláč obrozenců

Je zcela nepochybné, že degenerujeme, stejně a všichni. Milosrdně tomu můžeme říkat „inovace mínus prvního řádu“.

Ale nejen mně se zdá, že v našem podání ale ještě rychleji degeneruje mateřský jazyk. Ano, připouštím, že čeština je poněkud složitá, mluvená verze se leckde liší od psané.

Už jsem si zvykla, že i v titulcích novin lze najít perly - jako vyseli (což je v pořádku, kdyby šlo o osetá pole, ale ono jde o visící objekty), omýlaný (patrně od vyjmenovaného mýlit se místo nevyjmenovaného mele) a dokonce i vydět (že by předpona vy-, vý-?).
Oblíbeným se stává slovo vyplívá (asi jako vyplivnuto místo plynutí) opakovaně se objevuje i ryziko (možná odvozeno od fyziky, případně hychykyrydytyny, vždycky tvrdé y). Dislektici a disgrafici už asi dvojití zůstanou a nad viz. se taky už nemá smysl pozastavovat… prostě je to tak archaický výraz, že si tu tečku zaslouží.

Normálně mě chybné psaní i ve shodě podmětu s přísudkem nerozhodí, ale musí se zachovávat smysl věty.
Tohle už je na mě moc: „Italská policie zadržela na jihu země 19 lidí, které dopovaly buvoly zakázaným růstovým hormonem.“
Kdyby ti buvoli měli na konci měkké i, tak bych neváhala a viděla bych obrázek italských policistů, kteří osvobozují z buvolí ohrady 19 lidí… a osvobození lidé jim děkují, protože ode dneška už jim nebudou ta ošklivá zvířátka místo jídla dávat do korýtek hormony, aby pak z milých lidiček bylo nadojeno více mléka na výrobu mozzarely.

Pořád se nemůžu rozhodnout, zda by obrozenci nad dnešní situací plakali nebo se radovali – jazyk je živý (to byl snad jejich cíl), žije vlastním životem (to taky chtěli, ne?), ale mnohdy je v jedné větě více slov nečeských než českých….o nějakých pravidlech se raději nezmiňovat.

Jenže, jenže… dosti moralizování, protože nechť hodí kamenem, kdo je bez viny – a já to zcela jistě nejsem.
Bezostyšně pro korektorské práce využívám vlastní děti.
Čím více píšu, tím více przním jazyk.
Tak jdu na to.

Dnešní čísla:
15 km na kole – nic moc, ale za obtížnějších podmínek. Ukázalo se , že pumpička není k nalezení, protože nějak ztratila funkčnost (sama), tak ji kluci vyřadili z provozu). Můj výlet byl ve skutečnosti výsadek pro novou a lepší pumpičku, kterou jsem na poloprázdném kole jela koupit. No a místo, abych nově zakoupenou pumpičkou kolo rovnou dofoukla, tak jsem ujela dalších 10 kilometrů, než mi to došlo…
Možná bych měla nárok na papíry na hlavu.

čtvrtek 2. dubna 2009

Šelmy

Práce neuteče, protože nemá nožičky… se často říká a je na tom kus pravdy :-)
Zajímalo by mě ale, jak to dělá, že když někoho honí, tak jí najednou nožičky narostou a obují si sedmimílové boty.

Práci můžeme rozdělit z hlediska vzniku na dva typy
externí – což je ta, kterou na mě někdo hodí - ať už jsou pohnutky jakékoli (raději nerozebírat) a
- interní, což je ta, kterou si na sebe v jakémsi záchvatu aktivity vymyslím sama.
Kdyby se má kreativita měla hodnotit mírou úkolů, kterými jsem schopná zahltit sama sebe, tak se všichni umělci mohou jít zahrabat.

Externí práce má atributy šelem kočkovitých (loví tak, že na svoji kořist číhají a v nečekaném okamžiku zaútočí). Jaká je obrana proti tomu, aby člověka nenapadl rys? Nechodit do lesa. Jaká je obrana, aby člověka nedopadla šéfka? Nechodit do práce nebo aspoň do cesty úkolovačům.

Naopak interní práce je šelma psovitá… nečíhá, jen honí, nehledá krátké cesty, protože potřebuje nahánět dlouho, aby kořist uštvala.

Prý obecně pomáhá před šelmami neutíkat a postavit se jim čelem. (Ovšem to jsou ta moudra amerických vědců z bulváru, takže opatrně.) Šelma, před kterou štvanec přestane utíkat, otočí se na ni a koukne upřeně do očí, je postavena do neobvyklé situace a pochopí, kdo je tu pánem… a začne couvat.

Tak to pozor – tady podobnost s prací a šelem končí. Práce, před kterou neutíkám, naopak zbystří a pozve kamarádky – a dokonce je v tomto ohledu docela možné, že se spojí (pro dobrou věc :-( ) klidně šelma kočkovitá s psovitou… sloni s králíky… celá živočišná říše je proti mně a pak mám mít ráda přírodu… ale to nechám na zítra.

Dnešní čísla:
teplota, tlak, rosný bod… jednoznačně jarní hodnoty… hurá!
15 km na inlinech... spíš to bylo šourem a procházkově, ale aspoň jsem si to užila venku.

úterý 31. března 2009

Praslova

Podle zobáku poznáš ptáka … nebo člověka podle mluvy.
U mě to nikdy neplatilo, v rámci této republiky jsem jazykový chameleón (bohužel jen této republiky).

Vyrostla jsem sice v oblasti, kde byla úředním jazykem čeština, ale člověk z Čech neměl šanci se domluvit – ne že by mu nikdo nerozuměl, to naopak (televize a rádio tam mluvilo česky), ale nikdy nerozuměl odpovědím.

Jeden v prvních mých prazážitků je, jak jdu asi čtyřletá s tatínkem na procházku na Chlebičov a vyprávím mu, kolik umím jazyků (vliv dědečka).
A u češtiny mě můj tatínek z Čech zastaví a suše konstatuje – „ne, ty neumíš česky, tady neumí česky nikdo… no možná paní učitelka, ale ta taky asi ne“.
Pikantní na tom je, že je to tentýž tatínek, co si dnes o něm moje děti myslí, že jejich dědeček mluví „tamtím jejich dialektem“… jojo, za 40 let si místní jazyk osvojí i jazykové poleno :-))

Doma se u nás mluvilo vcelku spisovně, druhá babička žila v jižních Čechách, takže i české natahování jsem včas pochytila… v Praze nikdy nikdo nepoznal, že bych mohla být ze severu Moravy.

Přesto je několik málo znaků, na které se vždycky chytnu – dvěmi místo dvěma, hrubé ponožky a… pár dalších slov, která mám spojená jen s raným dětstvím a v dospělosti jsem je takřka nikdy nepoužila.

Tak třeba dneska jsem uvedla do rozpaků sekretářku prosbou o strouhátko. Prostě normální strouhátko na tužky… hm, tak prý je to ořezávátko.
Kdo by to byl řekl :-)
A prý je to proto, že se tužky nestrouhají, ale ořezávají…. to jsou věci.
Co se asi dozvím zítra?

Dnešní čísla: 4 stránky a 15 km na inlinech…. a venku bylo tak kráááásně.

neděle 29. března 2009

Američtí vědci zjistili, že...

Tak začínají nejveselejší články na novinkách.
Přiznávám, že tuším, že veselá stupidita obsahu a závěrů těchto článečků asi nebude způsobena demencí amerických vědců, ale spíše logistickým řetězcem, kterým informace procházejí.

Jako malé děti jsme na toto téma hráli hru „tichá pošta“.
V mnohem škodolibější formě v dospělosti vítězí pod názvem „jedna paní povídala, že…“.
Na internetu v polobulvární sekci se pak jmenuje „ američtí vědci zjistili, že…“ a jsou tam mnohem veselejší výplody než seznam toho, co včera dělala která silikonka (stejně jako všichni ostatní - bulvár sice nečtu, ale vím, co tam píšou :-))))

Tak třeba včera američtí vědci zjistili, že ženy stále nevědí, zda je lepší být chytrá nebo krásná. Podle autora české verze článku vědci tak usoudili z toho, že cituji „25 procent dotázaných by raději zvítězilo v televizní reality show pro začínající modelky, než získalo Nobelovu cenu za mír“.

No tak to je bomba…
Jen nevím, která z nabízených možností má být o inteligenci a která o kráse?
A ještě by mě zajímalo – co těch 75 % procent – ty chtějí Nobelovu cenu za mír nebo jim nabídli i jiné možnosti realizace?

Zvlášť přesvědčivý je závěr, že „dnešní ženy jsou složité osobnosti - jsou zároveň altruistické i materialistické, domýšlivé i nejisté, oddané i sebestředné“. Takže suma sumárum – další výzkum, který přišel na to, že ženy jsou překvapivě různé.

Angličtí vědci také nezůstali ve výzkumech pozadu, je to neuvěřitelné, ale „Vědci University of Reading objevili, že slova I (já), we (my) a who (kdo) a číslovky 1, 2 a 3 patří mezi nejstarší slova nejen v angličtině, ale ve všech indoevropských jazycích.“ Šokující závěr – člověka prostě musí překvapit, že číslovka 1 je starší než třeba 15 :-)

Z některých výzkumů zůstává rozum stát…ještě že jsou američtí vědci dost daleko … „Odborníci ze Severozápadní univerzity v americkém státě Illinois potvrdili spojení mezi emocemi a čichem tím, že dobrovolníkům dávali elektrické šoky a zároveň je nechávali čichat nové vůně. Výsledek studie potvrzuje, že náš čichový smysl se může zostřit, když se stane něco zlého.“
No skvělé, raději se neptám, kde vzali dobrovolníky, leč útěchou mi může být obrovský statistický vzorek, který použili – celých 12 osob.

Tenhle výzkum je zvlášť objevný:
Američtí vědci jsou přesvědčeni, že jejich výzkum jako první prokázal přímou souvislost mezi trávením času u televize a možnostmi dosažení vyššího vzdělání. Studenti, kteří si navyknou na pasivní požitky ze zábavy, jež jim nabízí televize, považují dění ve třídě za nezajímavé. Se školou proto končí dříve.“

Ještěže jsou lidi tak jednoduše strukturovaní a dají se rozdělit na dvě hromádky kouká – nekouká nebo studuje – nestuduje.
Výzkum ale má i své kritiky - prý „nevzal v úvahu možnost, že někteří mladí lidé s nerozpoznanými studijními problémy jednoduše považují za zajímavější sledovat televizní obrazovku než číst knihy“.
Nečekaně – příčina může být i důsledkem…
Nejzajímavější je, že celá akce probíhá nepřetržitě 20 let - kdo a z jakých zdrojů to financuje?

Každopádně se rozhodně mohli spojit s kolegy z Kalifornie, protože mají evidentně podobnou metodiku výzkumu nazvanou všechny lidi na dvě hromady, nikdy víc:
Američtí vědci z kalifornské univerzity zjistili, že mozek dítěte pocházejícího z chudé rodiny jinak zpracovává informace než mozek dítěte z bohaté.“

Co další faktory? Asi nic, stačí peněženka (ale - nekřivděme autorům, připouštějí, že i další faktory by mohly působit).
I tento výzkum byl tak komplexní a rozsáhlý, že pronikl do celého světa - sledovali celých 26 dětí z různých vrstev (doufám, že vrstev bylo aspoň 30). :-))))

No nic, začíná jaro, vědci podávají žádost o granty, tak abych snad taky nějakou sesmolila.
Jen nevím, jestli existuje něco, co američtí vědci ještě nezjistili…

středa 25. března 2009

Doktor v domě

Moje maminka je doktorka, přesněji lidská doktorka a ještě přesněji internistka.
Moje tchýně je doktorka, přesněji dětská doktorka.

Tato kombinace nás předurčila k trvalé invaliditě nebo těžkému postižení… a když ne nás, tak aspoň naše děti. Kupodivu jsme dosud přežili a celkem ve zdraví. Možná na to měl zásadní vliv trend plně zaměstnaných matek v 60. letech, kdy dítě velmi brzo čekaly jesličky nebo babička… a my jsme měli oba štěstí na babičky na vesnici. (A naše děti se naopak babičkám vyhnuly.)

Díky tomu jsem vyrostla v zimě, špíně, na nezdravé stravě, ale obklopená láskou.
Jasně že jsem jako dítě byla nemocná, ale babička volala doktora, až když to bylo nutné, občas ten doktor byl(a) z rodiny, takže jsem slupala slušnou zásobu tetracyklinu. Což byl mimochodem jediný prášek, jehož jméno jsem si na prahu dospělosti pamatovala.

V šesti letech jsem začala bydlet s rodiči a tím se změnila v pacienta – rána připomínala vstávání na oddělení interny – prudký vpád, rozsvítit všechno, otevřít okna dokořán, občas teploměr a odběr krve a moči. Místo bitím mi vyhrožovali souchotinami, tuberkulozou, zápalem plic, žloutenkou, smrtí ze zmoknutí.
Z úrazů vedly vypíchnuté oči, zničená páteř a smrtelné štípnutí hmyzem.
Nikdy jsem neměla nemoci jako jiné děti, ale diagnozy.

Jaké následky si nesou doktorské děti do života?
Překvapivé.
Ve dvaceti jsem zjistila, že všechny spolužačky přenášejí řadu různých prášků na všechny neduhy a já znám jen ten tetracyklin jako černou můru z nočních nedobrovolných vstávání, acylpyrin a endiaron.
Ale viděla jsem i horší případy… manžel se mi ve 25 letech přiznal, že by si tu tetanovku teda nechal přeočkovat, ale vůbec neví, jak se chodí k doktorovi, vždycky ho očkovala maminka.

Není nic nového, že lékaři mají jakési specializace a ty svá specifika.
Všichni internisté, které znám, terorizují okolí přemrštěnými hygienickými požadavky. Jeden kamarád natvrdo vyžaduje, aby se psovi jejich babičky vyvařovala miska, protože co kdyby na ni během návštěvy náhodou sáhlo jejich 10leté dítě…
Moje matka a její hygienické návyky – ztělesněný sen mnoha společností s drogistickým zbožím – velkou kostku mýdla zlikviduje během dvou dní.

Protipólem jsou lékaři z ARO – podle nich je člověk zcela zdráv, dokud je schopen přežití bez napojení na přístroje.
Jednou přijel Míša z Pardubic do Prahy s dost divnou nohou… jeho tatínek (ARO, Pardubice) mu řekl, že to nic není, to se rozchodí… rentgen druhý den objevil komplikovanou zlomeninu.
Tato specializace se promítá i do přístupu k výchově, stručně řečeno „ať dítě dělá cokoli, hlavně že je živé“…
Z traumatologů pak mají traumata zejména učitelky jejich dětí. („Tak moje dítě neposedí a vyrušuje? Paní učitelko, já mám plné oddělení dětí, které jen leží a nevnímají! Víte, co by jejich rodiče dali za to, kdyby se aspoň pohnuly?“)
Obě strany mají pravdu…

Rezervovaný přístup ke všemu, co zavánělo doktořinou, nám zůstal a kromě planých neštovic jsme otužováním a ignorací zaháněli všechny nemoci. Pro jistotu jsme neměli doma žádné prášky (aspoň jsem nemusela schovávat před dětmi skříň léků), ale ani teploměr.
Pravda, sousedka (zdravotní sestra) vypadala, jako že zavolá sociálku, když jsem si k ní, už coby matka 3 dětí šla půjčit teploměr…
Na dotaz, jestli jsme tu rtuť pořádně sebrali, jsem koukala natolik divně, že pochopila, že ke zničení teploměru nedošlo, neboť nebylo co demolovat.

Stala jsem se vyvrhelem většinové společnosti, neboť k základnímu všeobjímajícímu tématu „a co teprve, když jsem měla nemoc 153…“ nemám nikdy připravený koreferát.
Já je prostě nesnáším a nechci se o nich bavit...

Na dotaz, kde jsem se flákala, vhazuju čísla:
slon č. 1: 40 stran, musím přidat(jinak samí králíci)

středa 18. března 2009

Single

Prvobytně pospolní spoluobčané žili v tlupách, vývojem věků se tlupa scvrkla na rodinu. Dříve třígenerační, dnes maximálně dvougenerační. Jednogenerační bydlení mladých vystřídal život single.
Nic proti, jen mezi těmi singly naše pětičlenná rodina plná dospělých vypadá tak nějak… sociálně.

Single způsob života si ale oblíbily naše ponožky, a to podstatně dřív, než se stal obecnějším trendem. Aplikují ho bez rasových rozdílů – barevné se mi jakžtakž daří přesvědčit k životu v párech, ale černé a bílé se silně zpěčují. Každý průchod pračkou znamená několik ponožkových rozchodů.
Nechápu, kde se rodí stále další a další liché ponožky.
Úloha o najití dvou stejných ponožek je stále komplikovanější, protože jednotliví majitelé nemají jednotnou strategii boje při sestavování do páru.

Při třídění se objevují tři základní kritéria:
- barva,
- velikost,
- materiál
a dvě doplňková kritéria:
- vzorek a
- tvar.

Barva je z neznámých důvodů kritérium základní – bohužel v převážně mužské domácnosti nebývá při třídění identifikován lehký rozdíl mezi černou, hnědou, tmavě šedou a tmavě modrou.
Dochází pak k uzavírání nesourodých sňatků – hlavně, že jsou tmavé.
Nás holky to ani moc nepálí (tmavé nenosíme), ale Honza, kterého dokáže rozhodit opravdu máloco, občas pěkně prská…. stojíc u ponožkového šuplete se snaží jít za gentlemana a prostě chce mít dvě OPRAVDU STEJNÉ ponožky, tmavé barvy, stejného tvaru (výšky a šířky), velikosti i materiálu.

Další dva muži v rodině pochopili boj proti ponožkám jako výzvu, kterou není potřeba řešit důsledně (a tím v tom dělají bordel)… jejich pojetí spokojených nohou připomíná hru Quarto:
http://deskovehry.cz/index.php/Quarto!

Ze 4-5 společných znaků jim stačí jeden, maximálně dva – což bývá odstín (pojem barva je již příliš úzký) a velikost, ale ani na této netrvají – rozmezí velikostí rodinných položek mezi velikostmi 4 až 8 je nedonutilo tento malý rozdíl vnímat.
David je vychovaný ke skromnosti a nikdy neremcá, když jedna jeho ponožka je tmavomodrá umělá čtyřka shrnující se pod kotníkem a druhá hnědá bavlněná osmička do půl lýtek, maximálně to vesele komentuje (levou jako kdybych neměl :-)).
Rozhodně nediskriminuje lichou bílou ponožku s šedým proužkem a klidně si na druhou nohu obuje tutéž s červeným, ale to celkovou ponožkovou bilanci jen zhoršuje, protože správný pár už se nemůže nikdy najít.

Zkoušela jsem proti singlistům zabojovat a už vím, jak na ně.
V okamžiku, kdy se naštvu a vyklopím všechny dlouhodobě liché ponožky do popelnice, nejpozději do týdne z naprosto nečekaných zákoutí domácnosti vyplavou ty „sudé“… ošidit to nejde (pokus se zadním traktem skříně – aby o sobě nevěděly – nevyšel).

Z bojů s ponožkami jsem vyvodila několik ZÁVĚRŮ:

1) produkce single ponožek se zvětšuje s koncentrací osob v domácnosti (single člověk = ponožky v párech, pět lidí = skoro samé single ponožky)

2) kdo vymyslet tu symetrickou prkotinu, že je normální mít obě ponožky stejné?

3) míra variability ponožek v domácnosti je ukázkou štěstí v rodině…. kdo podobné problémy neřeší, je osamělý, nebo žije s pedantem, popřípadě nemá víc než tři páry ponožek.

Dovolila bych si navrhnout malou prorodinnou agitku, kterou by mohla používat KDU-ČSL v rámci předvolebního boje (zvlášť jestli prorazí tu myšlenku, že rodič bude moci hlasovat za dítě).
Jak se ukázalo, tak je pozitivní korelace mezi velkou rodinou a množstvím single ponožek. Sice nevím, zda jde přímo o ekvivalenci, ale pokud ano, pak by se dala prorodinná politika podpořit expedicí velkých pytlů s ponožkami, kde by byly namíchané různé velikosti, materiály, vzorky, barvy…. zásadně single. :-)

V průběhu jednoho týdnem jsem se stala dvakrát přímým účastníkem zázraku.
Jak jinak nazvat situaci, kdy po pověšení prádla nezůstala v lavoru ani jedna lichá ponožka a všechny páry byly sourodé podle všech znaků?

úterý 17. března 2009

Řízky

Vlivem několika shod okolností a událostí jsem někdy v půlce ledna dostala krásnou růži, velkou, čerstvou, nepřibarvenou, barvou něco mezi bílou a oranžovou.
Déle než 3 týdny vydržela předstírat, že je uřezaná maximálně včera.
Další dva týdny už to předstírala s mou podporou (amputace ovadlé části okvětí) a následující dva týdny zůstávala ve váze v ložnici už jen díky mé lenosti.

Večer před usnutím jsem vždy zaznamenala, že bych ji měla vyhodit, ale nechám to na ráno… a ráno jsem se spíš věnovala práci než úklidu růže.
Ta mezitím správně pochopila, že v naší domácnosti má šanci přežít hodně dlouho a začala kořenit, konkrétně ne vyhazovat kořeny, ale vespod začaly na třech místech rašit listy. Květ zvadl a stonek se změnil na řízek, čímž jsem se stala pěstitelem a teď už tu růži chci na zahradu.

Přiznávám, že k touze po úspěchu mě motivuje nejen její krása, ale i dárce – dostala jsem ji totiž od tohoto pána:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Dole%C5%BEal
Nejsem nijak zblázněná do idolů, herců, celebrit, ale spíš to vnímám jako závan historie, minulého století – mít růži od člověka, který vystupoval v premiéře melodramatu Otvírání studánek Bohuslava Martinů… :-)

Progooglila jsem hromadu stránek o tom, jak se řízkují růže, jsou tam chytré dokonalé rady…
Ale žádná neřeší, co s růží, která se nařízkuje sama a mimo sezonu, a to ani nemluvím o tom, že neznám druh ani typ – nejen latinsky, ale ani česky.

Navíc ona se mi holka snaží – květ uschnul, ale kdybych ze stonku udělala tři, tak z nich vyraší listy taky, to už vidím teď, že na to jen čeká… čímž bych zvýšila pravděpodobnost úspěchu při výsadbě… ale neublížila bych tomu zbytku dole?
Logika říká, že ne - ale my ženské víme, že o logiku se nedá opřít ani vidlička, natož hrábě.

Takže – Honzo, poraď.

neděle 15. března 2009

Když už tak až

na doraz…. to mě napadlo, když mi došlo, že Blesk neběhá jen tak v úkolu, ale systematicky, propracovaně a pořádně, což znamená splnění velkého komplexu dalších podmínek. Přičemž jde o konjunktivní vazby – není-li splněna jedna podmínka, všechno se to zhroutí.

Obdivuju lidi, kteří něco dokáží začít a dělat systematicky, do důsledků, dlouho a s plným nasazením.
Tak třeba Jana a Luděk… nepamatuju se, že by někdy hrávali šachy. Když byli kluci hodně malí, David akorát začal šoupat s šachovými figurkami, byli jsme u nich na návštěvě a David si chtěl zahrát…. tak to tam nějak šoupali a Luděk přišel na to, že i jejich Ondra by mohl hrát… pak i Vojta… to už ale Jana od objevení způsobu, jak se s tím tahá udělala velký krok dál - přečetla mraky šachových publikací v různých jazycích a začala jezdit na turnaje nejdřív jen jako doprovod s klukama, pak začala hrát turnaje dospělých (to už znala všechny zahájení, zakončení a kdovíco…). Pak založili u nich šachový oddíl a vedou ho, včetně tréninků - a dost dobře. Stejná asi byla Luďkova cesta ke kolu.

Někteří lidé jsou vytrvalí běžci na dlouhé trati.
Já bohužel (nebo naštěstí?) jsem jiný typ… na starty dlouhých tratí se programově nestavím a když už na nějakou dostanu, rozhodně nemám ambice ani ji dokončit, o nějakém soutěžení a útoku na přední pozice nemůže být řeč. Pokud jsem na nějaké trati doběhla, je to jen shoda okolností – ať už jde o rodinu, vzdělání, vždycky běžím spíš proto, že nevím kudy a kam bych tu trať mohla nejlíp opustit, takže na ní raději setrvám.

Nerada vzdávám, ale i vyhrávám (přináší to závist, která dobrý pocit rychle přebije) a kdo rád prohrává?

Tak proč běžet na cíl?
Tím pádem vyhledávám spíš činnosti se špatně měřitelnými cíli. Namalovat, napsat, ušít, uvařit, dneska samba, rumba :-).
Kdo pozná, jestli jsem vyhrála?
Nikdo, ani já ne.
Takže pohoda.

A abych zase nevypadala tak bez ambicí, tak i já jsem dneska dělala jaro – zasadila jsem pelargonie a doufám, že v neoficiální sídlištní soutěži zase získám nějakou dobrou pozici. :-)

(Přiložená fotka je z předloňska, ale z hlubšího podzimu, na jaře a v létě jsou vždycky lepší, ale fotky nemám, já si je nefotím).

čtvrtek 12. března 2009

Relax recyklací

Včera si mi stěžoval kolega, že je nějaký přepracovaný a ptal se mě, jak realaxuju… došli jsme až k všeworkoholismu a on zmínil, že jeho tchýně relaxuje pečením dortů a že má období, kdy peče a peče a peče…. a já jsem si vzpomněla, že pro mě je skutečným relaxem vaření, když nemusím – a já nemusím skoro nikdy.
Tak jsem si dnes udělala relaxační den.

Slepé myši jsou strašně dobré jídlo, jen se po nich zaprášilo. Návod na přípravu je jednoduchý – zbylé palačinky se promazané marmeládou a srolované rozkrájí na třetiny až čtvrtiny a vyskládají na stojačku do pekáče, zalijí vajíčkem rozšlehaným v půlce šlehačky a zapečou… z pekáčku pak koukají čumáčky myší, jen je pocukrovat a slupnout.

Recept jsem četla před 25 lety a myšky jsem dělala poprvé až dneska.
Proč ta prodleva?
Jednoduché – dosud nikdy palačinky nezbyly :-))
(ani dnes ne, ale našla jsem osamělý opuštěný balíček pravých francouzských dovezených z letní dovolené – jo, byly prošlé, ale nic jim nebylo – přesto jsem je raději přepekla)

Slepé myši patří k recyklovaným jídlům (= jídlo ze zbytků jiného jídla) a ty já miluju, vlastně konkrétně jejich tvorbu.
Má v sobě víc kreativity než většina uměleckých děl.

Nejdůležitejší je držet se základních zásad recyklace:
1) je třeba vstupní jídlo zpracovat kompletně a tím se ho definitivně zbavit,
2) výstupní jídlo musí mít jiný charakter a
3) nikdo nesmí poznat původ a důvod.

Ad 3) se sice dosahuje těžko, ale už jsem se v recyklačních kuchyňských procesech zdokonalila natolik, že zvlášť při letním vaření v Kleci se mi to daří. Jsou tam optimální podmínky - 20-30 strávníků a hodně zajímavých činností – málokdo moc přemýšlí o tom, co jí a sežere se fakt všechno.

Mataska navrhovala, aby se místo mě koupil stroj, který bude mít knoflíky se všemi možnými jídly. Nahoře se do něj hodí zbytky řízků a polívky, zmáčkne se tlačítko DORT… a dole vypadne sachr. :-)

Strašně se těším na léto, a to nejen kvůli recyklačnímu relaxu :-))

Sloni:
dvě hodiny jsem žehlila a nechala na sebe mluvit nějakého chlapa německy (z CD) – už mě otravuje, chvílemi jsem měla chuť po něm nějakou košili mrsknout, taky jsem byla na delší procházce… ale zase začalo padat zvrchu něco mezi vodou a sněhem… ta nezima je snad bez konce.

ZÍTRA se musím obout do psaní!!!
(Morgen, Morgen, nur nicht Heute, sagen alle faule Leute)

úterý 10. března 2009

HankaPol

Na základě četných dotazů na podstatu svých úspěchů při vyhledávání 25 a více let neviděných spolužáků jsem se rozhodla své know how s těžkým srdcem zveřejnit.
Na druhou stranu tak činím s vědomím, že málokdo má k jeho využití tytéž možnosti jako já.

Takže… how?

Představme si, že hledám spolužáka, kterého jsem naposled viděla v dávnověku. Záleží na tom, zda jde o muže nebo ženu – muži zpravidla nemění jméno, takže jsou jednodušší, začněme u nich.
Jde-li o spolužáka s neobvyklým jménem, postačí jeho zadání do www.google.cz a je hotovo.

U běžných jmen je to horší, ale i správného Pavla Procházku jsem našla… :-)
Velmi dobře se hledají lidé, kteří kdekoli učí (i s kontaktem) nebo aktivně sportují (i když tam většinou zjistíte, kolikátý byl spolužák v Králi Šumavy, ale mail nikde).

Není-li v googlu, následuje www.justice.cz (prakticky 50 % lidí z naší generace se po revoluci chytlo nějaké možnosti a ukázalo se minimálně v dozorčí radě nebo v nějakém přímém podnikání a dalších 10 % je aspoň v představenstvu bytových družstev). Je pravda, že tady mi hodně pomáhá, že si pamatuju u řady spolužáků datum narození (jasně, úchylka, ale je to know). Taky uznávám, že v některých firmách, když jsem sháněla šéfa dozorčí rady, byli trošku nervózní.

Dalším záchytným bodem je telefonní seznam pevných linek:
http://telefonniseznam.o2active.cz/jnp/cz/index.html
Když už nic, najdou se tam ve většině případů aspoň rodiče (což předpokládá si pamatovat bydliště hledaného spolužáka aspoň přibližně – malý problém na ZŠ, velký na VŠ - opět know).

Selže-li i tato cesta, tak poslední snadná je vloupat se na www.spoluzaci.cz do jiné jeho třídy (to samozřejmě předpokládá, že víte, co dalšího nebo předchozího studoval - know) nebo si tam napsat o kontakt.

No a pak už přicházejí na svět kreativní metody:
1) zapřemýšlíte, jak se jmenovali sourozenci, rodiče… a co dělali… a proces opakujete,

2) jaké koníčky ten člověk měl, ideální jsou šachisti s jejich ELO žebříčky, hráči GO apod., když nenajdu přímý kontakt, tak si suše do zájmové skupiny napíšu a vždycky mi ho nakonec někdo pošle,

3) metoda nečistá, ale velmi úspěšná, jsou děti. Při jejich vyhledávání (omezeno na příjmení) lze použít informačních systémů vysokých škol (velmi dobře se hledá hlavně na cuni (https://is.cuni.cz/studium/kdojekdo/index.php?KEY=Az1), muni (http://is.muni.cz/lide/), vse (http://isis.vse.cz/lide/), mendelu (http://is.mendelu.cz/lide/)…. a je tam rovnou i email).

Dále jsou děti na icq – sice člověk zaobtěžuje víc lidí, ale to nevadí.
A musím konstatovat, že řada dětí je, navzdory varování rodičů před netovým úchyláctvím, velmi neopatrná. :-)
Jinak se děti dají najít spíš při sportech apod… poslední dobou taky jede www.facebook.com
(Naopak na děti nefungují klasické metody jako justice nebo telefonní seznam.)

Někdy je to mravenčí práce, ale obvykle vede k cíli poměrně rychle a zdárně.

Mnohem horší jsou spolužačky a z čím nižšího stupně vzdělání, tím hůř…. tam člověk často končí u křestního jména.
Ale my, co jsme se narodily s ženským mozkem a se speciálním přídavným centrem pro superdrbny (odborně řečeno "na evidenci sociálních vazeb"), si pamatujeme adresy všech ze základní a střední školy, popřípadě kdo s kým a proč… (know) ... se často v pohodě dostaneme minimálně k rodičům nebo sourozencům… Jde ale o Pyrrhovo vítězství, protože samotné jednání s rodiči je daleko únavnější než se zamyslet a najít osobu přímo.
(Zobecněné pravidlo hledání říká, že rodiče spolužáků jsou totiž podstatně obezřetnější než jejich děti.)

Co je to zamyslet? How?
Budu ilustrovat „zamyšlení“… tak třeba spolužačka Jitka byla chytrá holka, hrozná knihomolka a vždycky toužila studovat knihovnictví, její stopa se pro mě ztratila na gymplu. Nicméně jsem si na ni vzpomněla a bylo mi jasné, že to není žádná světoběžnice… předpokládala jsem, že šla za svým a opravdu je u knih, ale poblíž rodiště… zamyslela jsem se, kde jsou v našem regionu nejlepší pozice v oblasti knihovnictví, a vyšlo mi, že asi bude v univerzitní knihovně. Koukla jsem na stránky univerzitní knihovny a vedoucí byla nějaká Jitka… tak jsem jí prostě napsala – a byla to ona.
(a to už je moje know how nejtěžšího kalibru)

Samozřejmě, že mám z hledání řadu veselých zážitků – dodneška mě pronásledují obchodní zástupci nejmenované americké firmy, kde jsem vyšťourala jednu emigrovanou spolužačku. Abych se dostala až na její mail, musela jsem se registrovat a prolézt pár webových prezentací – a oni hned zachytili nebývalý zájem o jejich produkty a snaží se mi je vnutit.
A úplně nejlepší zážitek o tom, jak je svět malej, byl úspěšný nález spolužačky, která se provdala na Angličana, žije v Anglii a má velmi běžné anglické příjmení… Náhodou byla v Praze, sešly jsme se a jak šla řeč, tak se zmínila, že ji sháněli na sraz účastníků mezinárodní jazykové olympiády v roce XX (no prostě hluboko v minulém století) a že jí volala nějaká Romana… a mi to nějak seplo a vychrlila jsem příjmení… tak na mě koukala, jak to vím… nevím, jen mě to napadlo, protože syn Romany sedí s mým synem už 8 let v jedné lavici a protože na třídních schůzkách drbeme, tak jsem věděla, že ona ve škole byla spíš na jazyky…
I k dalším spolužákům už jsem se podobně dostala z více stran.

A teď ta negativa… o spolužácích zjistím tímto způsobem první poslední a pak přijdu na sraz a bum – všichni si sdělují navzájem novinky, jen já vím už úplně všechno.

Abych to uzavřela… nevěřím tomu, že je v téhle malé zemi někdo, kdo by byl nedopátratelný, vždyť tady má každý s každým aspoň jednoho společného známého... jen najít logickou cestu.
:-)))

pondělí 9. března 2009

Prokrastinace

Myslela jsem si, že mateřský jazyk je moje silná stránka, nebo alespoň, že v něm rozumím prakticky všemu… a vždycky když se nafouknu, přijde sprcha – šup a minulý týden najednou úplně nové slovo – prokrastinace.
„Cože?“, divím se.
A kamarádka se taky diví – vždyť to je hrozně moderní slovo, to zná každý…
Ještěže mezi „každý“ se počítá i strejda google, jinak bych byla namydlená.
Během chvíle mám jasno - jde o synonymum, pomocí kterého lze lenost označit za nemoc, čímž dostává novou dimenzi – na nemocného se přece nemůžete zlobit.
Oficiálně jde o chronické odkládání povinností.
(Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva volné dny :-) hahaha…. Problém je, že když to udělám já, tak mám před sebou dva dny hrůzy z představy, že musím ještě něco udělat).

Obětí této těžké psychické choroby se stávají nejčastěji studenti vysokých škol (a pak už se asi nevyléčí :-)).
Přemýšlím, jestli už jsem vyrostla ze zastydlé puberty do zastydlé adolescence nebo jde spíš o faktor doby… a bohužel si myslím, že jde spíš o dnešní dobu.

Sama jsem byla vždycky ta zodpovědná – úkoly jsem dělala hned po příchodu domů, nic moc jsem neodkládala, učit na zkoušku jsem se začala, když to bylo nutné a dokonce jsem se to nakonec naučila dělat i průběžně (nic jiného mi taky nezbylo).
Je-li třeba něco zařídit, je na mě spoleh a termíny držím…
Přitom nejsem zrovna extra pedant, spíš bych neunesla provinění z nespolehlivosti.
Možná nebyla Lenka daleko od pravdy, když mi řekla, že jsem „neprokrastinující“.

Naopak – trpím psychickou újmou z prokrastinující neprokrastinace.

Musím totiž prokrastinovat ve vlastním zájmu proti své vůli…
Jak známo, čím rychleji člověk řeší úkoly, tím více jich dostává.
Jako workoholik sice výzvy beru a pracuju s vervou, ale najednou jsem zjistila, že dělám vola víc lidem než bych chtěla.
A že to už přerostlo míru, kdy jsem si ještě mohla říkat, že každá práce mi dá nějaké nové zajímavé poznání, obohatí mě.

Když všichni okolo (a některé vyžírky zvlášť) jsou nemocní prokrastinací :-), tak to přece neznamená, že budu pracovat za ně (to je skoro jako náš sociální systém).

Kolikrát jsem musela zaslechnout „Hanko, můžete na to mrknout, Patrik nemá dnes čas“ a zjistit, že Patrikovo zaneprázdnění přímo souvisí s jeho pravidelným sezením v hospodě a že tam opravdu nemá důležitou pracovní schůzku…. nebo naopak další stupeň související s tím, že Patrik nemá čas, ale má velkou hypotéku, tak potřebuje větší odměny… (fakt to není závist a peníze mě nezajímají… jen se mě dotýká, když mě někdo staví do role blba).

A tak jsem se někdy, až před čtyřicítkou, naučila pseudoprokrastinaci.
Úkoly většinou plním bezodkladně, ale neodevzdávám, dokud je někdo neurguje.
Strašně se mi to příčí.
Mám děs z toho, že něco, co jsem dávno udělala, nakonec zapomenu odevzdat.
Prosím, aby někdo vymyslel název pro mou nemoc, kterou bych nazvala „úzkosti z nedobrovolné prokrastinace“.

neděle 8. března 2009

VšeWorkoholik

Alkoholik je člověk, který je chorobně závislý na alkoholu, workoholik je člověk, který je stejně závislý na práci.
K vyléčení z alkoholismu prý vede jedině úplná abstinence… ovšem jak se potom vyléčit z workoholismu?

Tak jako Jan Neruda (doufám, že to byl on :-)) říkal „čím, vším jsem byl, jsem byl rád“, tak existují lidé, kteří mají pocit, že cokoli dělám, je můj úkol a když to neudělám pořádně, zasloužím potrestat… takže to musím udělat pořádně a za svou pořádnou práci se pak musím zodpovídat, vykazovat ji apod.
Takový člověk si pak lehne na gauč jen v okamžiku, kdy je to nezbytné pro plnění jakéhosi úkolu.
Tak třeba já… takový flákač… jsem ve skutečnosti workoholik – on se totiž nevyznačuje ani tak tím, kolik práce ve skutečnosti udělá, ale jak prožívá okamžiky, když náhodou nepracuje. Pokud negativně vnímá výčitky svědomí, že se jen tak zadíval na letícího ptáka, zatímco měl dělat něco jiného – první příznak….

Co dělají workoholici, aby se donutili k relaxu?
Dají si relax za úkol.
Do seznamu „nutná práce“ pak spadne jak zdravé jídlo pětkrát denně, tak dostatečná časová dotace spánku, ale i kolo, proběhnout se, sledovat letící ptáky nebo si udělat každý den kousek radosti…
Pak už není třeba cítit výčitky po třech hodinách výběru nepotřebného (ale krásného) keříku v zahradnictví, protože co naplat, plnili tím úkol (jako Blesk).

Ovšem je pravda, že pak přicházejí výčitky z okamžiků, kdy nesplnil úkol udělat si radost.
Workolholik žije od úkolu k úkolu – tak třeba dovolená je práce jako každá jiná a není možné ji jen tak proflákat.

Rozdělme si workoholiky na singulární (závislé jen n práci plynoucí ze zaměstnání) a komplexní (závislé na všem, co si vytyčili k poctivému plnění).
Kdo se víc ničí?
Krátkodobě rozhodně singulární – jejich závislost je doprovázená jednostranným životním režimem, zatímco komplexní v úkolu pracují i se radují (běhají, zdravě se stravují, myjí studenou vodou, dělají si radost a v úkolu i spí). Pestrý život.

Ovšem z dlouhodobého hlediska jsou singulární workoholici stíhaní výčitkami z neplnění pouze jednoho typu úkolů – pracovních, zatímco komplexní workoholici úpí z neplnění úkolů pracovních, rodinných, relaxačních, ba dokonce i prostých biologických…

Kde je problém, tam je i nabídka k řešení... jako jsou AAA (asociace anonymních alkoholiků), existují už i anonymní workoholici:
www.workaholics-anonymous.org

No nic, zamyšlení na blogu si mohu odškrtnout, tak ještě se musím jít projít, pořádně se napít, přečíst včerejší noviny, pokecat s Monikou, chvíli si číst… a všechno to musím stihnout do sedmi, kdy mám povinnost jít do tanečních… mám prostě moc úkolů.
:-)... a samí králíci.

středa 4. března 2009

Outsider

V době, kdy byly naše děti ještě děti, jsme měli období písniček Svěráka a Uhlíře. Jejich Hodiny zpěvu měly jednoduché popěvky, srozumitelné texty, rozsah takový, že jsem si s chutí zazpívala i já.
Patřila k nim i písnička o Lídě, která měla malé sebevědomí, všichni jí ho sráželi, ale ona byla ctižádostivá a učila se a učila, až se z ní stala paní doktorka… hlavní popěvek byl „byla outsider a teď jí říkaj dr…. teď je paní doktorka a tak jí říkaj dr"….)
Tady je celý text:

http://uhlir.host.sk/texty/118.htm

Nemyslím, že bych s Lídou měla něco společného, ale vždycky při davovém zpěvu mě s ní v naší partě děti i dospělí ztožňovali… ale bylo to jen proto, že jsem byla mezi samými inženýry jediná dr.
Nicméně jsem si popěvek téhle písničky časem transformovala na „lepší je být outsider než dr.“ a dodávám - zvlášť když je člověk ženská.

Což o to, já opravdu jsem ženská – sice nesplňuju úplně ty novodobější atributy ženství – převleky, nákupy, údržba obalu, ale spíš ty čítankově klasické – vyvařovat, děti obstarat, zabavit…a muži mě dekódují správně jako maminku (možná už babičku :-)) = osobu, od které stojí za to vzít si jídlo a nechat hlídat děti, ale není třeba s ní vést žádné hovory – nemá na to.
Prostě outsider.

I ti ctižádostivější se mnou tímto způsobem vydrží žít spokojeně v míru hodně dlouho. Až do doby, kdy se někde náhodou objeví čtverečkovaný papír a oni zatouží zvednout si sebevědomí na některém ze svých, popřípadě půjčených dětí. Další scénář už je jako podle kopíráku.
Poražené dítě je tatínkem nebo strejdou poučeno, že nemělo šanci s ním vyhrát, protože „já jsem opravdu dobrej a až pochopíš pár základních principů“….
Poté si chce dítě zahrát s někým jiným a náhodou jsem po ruce já, s vařečkou a krouháním zeleniny, tak si to dáme, střídavě vyhráváme a prohráváme. Nicméně ctižádostivý tatínek-king v pozadí potřebuje posílit své ego a v okamžiku, kdy zjistí, že mi nedělá problém nakreslit kolečko, křížek a odlišit to od sebe, jsem ve hře.
Nejsem žádný přeborník v hraní piškvorek, hraju rychle a rozhodně nepromýšlím tahy ani na 3, natož 20 dopředu.

Pro mužského soupeře hraju nesoustředěně a nelogicky… a přesto, nebo právě proto prohraje.
Žádá odvetu.

Tu si dáme při polévání buchty čokoládou, opravdu moc neodbíhám, jen hodit nudle do polévky a nastrouhat zeleninu.
Přesto, nebo právě proto, zase vyhrávám.

Soupeřova ješitnost dostává těžké rány, byť u toho jsme sami dva a jako malý se dožaduje další hry (v některých případech navrhuje, že si dáme panáka a pokouší se mě opít)…
Ačkoli se viditelně hře nevěnuju, tak čím víc se on pokouší odhalit mou strategii (nemám), tím víc her prohraje.
Myslela jsem si, že ho to bude míň mrzet, když dám najevo, že o nic nešlo – ale opak je pravdou – tím dávám naopak najevo své pohrdání – jak o nic nešlo?
Porazit JEHO, to přece něco znamená!

Ať pak dělám, co dělám, je to špatně – prostě bylo lepší zůstat outsider… ty má každý rád.
(Dávám přednost náklonnosti před vavřínovým věncem vítězství... jenže to jsem si měla rozmyslet dřív, než jsem vzala do ruky tužku.)

Je zajímavé, že na nemalém vzorku mužů (zatím ale statisticky nepoužitelném) jsem vyzkoušela, že vysokou citlivost na piškvorky mají zvlášť absolventi (i budoucí) FELu.
Možná je tam někde učí, že po porážce v piškvorkách přestávají být muži?

Pro mě ano, protože následně se mi vyhýbají, později někteří o mně v mé nepřítomnosti trousí ironické poznámky a výjimkou nejsou ani případy, kdy si při náhodném setkání po 10 letech sice ani náhodou nevybaví kolik a jaké mám děti, ale pamatují si přesné skóre porážky a kdo s čím hrál.

Občas mi před dovolenou manžel připomíná: a hlavně s nikým nehraj piškvorky!
(snažím se, život je jen hra – muži hrají piškvorky a my hrajem, že neumíme do 5…a spokojené jsou obě strany)
:-)))))

neděle 1. března 2009

Rituály

jsem nikdy nesnášela. Už jako malá jsem se ptala, proč je nutné říkat to pozdravpámbu, dejžtopámbu, spánembohem apod., když jsou to stejně říkají všichni a pořád a nikdo nad tím nepřemýšlí.
Kolikrát denně řeknu „dobrdn“, aniž to myslím vážně?
Ne že bych zdravenému nepřála, ale vnímáme vůbec obsah?

Velikonoce byly vždycky nenáviděnými svátky a Vánoce jsem trpěla jen kvůli tomu, že mě Ježíšek uplácel dárky.
Později se vynořovaly další a další rituální tanečky – školní besídky, přehrávky na piáno na konci roku, vysvědčení (to se u nás naštěstí neprožívalo), taneční, prodloužené, maturita a všechno okolo, svatba, promoce, pohřby, vítání občánků, vstup do první třídy… a pořád kolem dokola samé rituály (a Vánoce a Velikonoce taky ještě nikdo nezrušil).

Prý to člověk k životu potřebuje – asi jsem divná.
Mým způsobem boje je maximální přezírání – s klidem se mi podařilo vyhnout oběma manželovým promocem (jeho rodiče si to pochopitelně vysvětlili jako pohrdání vzděláním) a dokonce jsem zasklila i jednu svoji (paní na studijním byla pěkně jízlivá), své ubohé novorozence jsem připravila o vítání občánků i o náušničky…
Vlastně nemám ráda ani narozeniny – člověk má dávat druhým dárky, aby jim udělal radost nebo proto, že jim je dát chce a ne proto, že je nějaký den a co by si lidi pomysleli, kdyby jim nic nedal.

Jsem protivná, patří to ke mně a blízcí si prostě museli zvyknout nebo ne… ale já se nezměním (jsem si myslela).

A úplně mimo a proti a vedle… jsme najednou začali chodit do tanečních (což byl jeden z mých nejnenáviděnějších rituálů mládí). Zajímavý je i důvod – cílem bylo předejít znemožnění syna při rituálním tanečku – sólu pro rodiče na maturitním plese.
Ať se na to koukám z libovolné strany, vychází mi, že jsem těžký zrádce svých postojů.
Zrada je to přímo umocněná, protože už absolvujeme třetí běh (to není výrazem úspěchu, spíš naopak, jsme totiž repetenti).

Každý týden se snažím kromě manžela pokořit polku, valčík, waltz, jive, rumbu, čaču…
Jsem ze sebe vyděšená… nejsem na cestě k toleranci hromady dalších rituálů?

Sloni spí... ale nachytala jsem mraky králíků... a mraky jich tu pořád běhá.
:-(

pátek 27. února 2009

Švihadlo

jsem dnes objevila při debordelizaci předsíňové stěny.
Je to poctivý kus, z provazu, který ručně utkal pan Klik v Deštné na svých strojích ve svém domě, ze kterého na stará kolena udělal muzeum:
www.provaznickemuzeum.destna.cz
Skvělý nadšenec, víc se k tomu říct nedá. :-)

Koupíte vstupenku za 10 Kč, pan Klik s vámi chodí hodinu kolem provaznických strojů, vysvětluje principy, ukazuje, jak to chodí a přímo před Vámi na tom přede, motá, stáčí, tká, síťuje… a povídá. Nakonec si můžete za 15 Kč odnést ještě švihadlo, které jen tak mezi řečí přímo před vámi udělal.

Není to jen kus provazu s držadly, páně Klikovo ŠVIHADLO má uprostřed větší tloušťku, aby více táhlo k zemi a lépe se přes něj skákalo. Stejně promakané měli původní provazníci kdeco… včetně rohožek.

Jestli nebyli sousedi dopoledne v práci, tak prostě trpěli (měli tam být).
Jen jsem si tak trošku poskákala, vzpomněla jsem si na školku (myslím školku se švihadlem, ne mateřskou).
Byla to tzv. malá školka
10x jeden snožmo dopředu,
9x snožmo dozadu,
8x střídavě nohy od levé,
7x střídavě od pravé,
6x po levé dopředu,
5x po pravé dopředu,
4x po levé dozadu,
3x po pravé dozadu,
2x dopředu vajíčko,
1x vajíčko dozadu.
Moje paměť lehce selhává – za mých mladých let byl jako poslední dvojskok – že by nula?
Taky už nevím, co byla velká školka… na to přijdu… možná každý druh skoku 10x?

S radostí jsem těch školek poskákala 5, velkých taky… a teď mě neskutečně bolí pravá pata.
Navíc ve mně hlodá ještě jeden červíček – nějak jsem si poskládala dohromady, že moji kluci měli vždycky v létě nařízeno z volejbalu skákat přes švihadlo, aby měli silné nohy a pořádný odraz.

No tak nevím – chci to? :-)
(nebojím se)
Uvidíme zítra.

čtvrtek 26. února 2009

Lidi ve mně

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem…
... opakoval mi neustále můj dědeček a mluvil na mě výhradně německy.
Úspěch to bohužel nemělo.
Ne že bych nebyla schopná naučit se německy, anglicky nebo kterýkoli jiný jazyk, ale tohle předškolní trauma mě totálně demotivovalo – na celý život.
Nechuť k cizím jazykům mi dlouho procházela, hlavně proto, že neplynula z neschopnosti – takže všechny školní úkoly jsem bez problémů plnila a na požadované úrovni jsem v pohodě k maturitě zvládla dva cizí jazyky.
Loni, na srazu spolužáků z gymplu, v atmosféře, kdy se celý večer tahaly historky ze školy, dokonce na mě spolužáci vzpomínali jako na jazykově nadanou, která jediná dokázala zlepšit náladu učitelce na ruštinu… což jsem zírala, protože já si jaksi vzpomínám, že jsem byla bezkonkurenčně nejlepší na matiku a dělala jsem z matiky a fyziky poměrně úspěšně olympiády, ale ruština… ?
(Doufám, že na příštím srazu nevyplyne, jak jsem “úplně nejlíp” hrála míčové hry.)

Pak přišel matfyz, kde jsem byla mezi slepými králem (jazykově).
Nezapomenu na mladické nadšení slečny, která po studiu dvou jazyků na fildě dostala prestižní práci jazykového lektora na VŠ, což musela být pro ni výhra, protože jazyky se na školách učily minimálně… jenže to byl matfyz.
První hodinu nakráčela natěšená, měla minisukýnku, hezké nohy, úsměv a pozitivita z ní zářila… stejně byli hned naladění i spolužáci (většinou nesmělí mladí muži), působila v budově MFF UK jako zjevení.
Společné naladění ale nepřekonalo společný předmět.
Slečna M. evidentně upadala do deprese, když zjistila, že má před sebou dokonce lidi, kteří sice mají maturitu z RJ, ale dělá jim značné problémy přečíst ruský text.
Většinu písmen azbuky si pletou nebo je neznají.
Budovatelské heslo "Světu mír" tady bylo skutečným “MUPI MUP” - bez jakýchkoli příkras.

I přes její bystrost trvalo skoro půl semestru, než pochopila, že opravdu nemá smysl očekávat, že zrovna ona tyto lidi rusky naučí (to přece musí jít, vždyť jsou vzdělavatelní, dostali se na tak těžkou VŠ…) a přestala sebou nosit tu svoji tlustou knihu (fakt ji s námi chtěla projet celou?).
Zbylou část semestru se soustředila na to, aby všichni zvládli jednoduchý proslov: “Menja zavut XY i ja studěntom Fyzikomatematičeskovo UniverSitěta v Pragje…“ bohužel se pravidelně rozčílila i zde. Další semestr výuky se pak zúžil na daleko menší cíl… donutit všechny, aby pochopili, že rusky to není “univerZitět” ale univerSSSitět!!!!”
Asi jsme to nakonec všichni zvládli… co jí zbývalo.
Za rok, když jsem u ní dělala a udělala zkoušku z angličtiny (kterou jsem se nikdy předtím neučila), byla situace podobná. Obsah byl prakticky stejný, ale forma se změnila - slečna už mohutně zapracovala na své psychice, byla v klidu, pohodě, jen úsměv vystřídala rezignace.
Doufám, že si pak našla lepší práci, protože na této pozici mi jí bylo opravdu líto.

Rusky i po mnoha letech mluvím slušně. Stále zvládám recitovat Evžena Oněgina :-) i se domluvím a to nejen v holých větách přítomného času.
Ale anglicky umím aktivně skoro jen to, co mě naučila ona: My name is…. and I am from … University …

Maminka by dodala něco jako “kde jsi mohla být, kdyby ses učila, místo abys lítala za klukama”…
Jenže za klukama dávno už nelítám a zatímco odpor ke špenátu jsem překonala, odpor k jazykům zůstává.
Jsou pro mě slonem, kterého nesním ani do půlky, proto nemá smysl ho načínat?
Do lednice se pak nevejde, bude mi blbě a ještě to nebude k použití?
Asi tak nějak… jdu si pustit německé zprávy… nebo anglické?
(Dva mohutní sloni na mě posměšně koukají a porážky se fakt nebojí.)

úterý 24. února 2009

Nebe,

když jeho řízení vezmou do ruky největší představitelé české historie, může být pěkně veselé… dnes jsem žila kulturně na patnácté Cimrmanově hře a hned jsem si dala za úkol přečíst si znovu Toulky českou historií, protože jsem místy nerozeznávala, co je skutečnost, byť vtipně sdělená a co už je fikce.
Dějiny jsou oblastí, kterou jsem se nikdy nijak intenzivně nezaobírala, nechtěla jsem ji studovat ani okrajově, přitom mě celkem baví. Vysvětluju si to svou fenomenální sociální pamětí (jinak též syndrom pavlačové drbny). Historie je vlastně systém událostí a vztahů zaznamenán dokumenty, ale často také jen poznámkami podobných pavlačových drben jako jsem já.
Hrozně se mi líbí (stejně jako v aktuálních vztazích v nějakém mikrosvětě), jak i v historii jsou věci, které zůstávají tabu – byť by se možná daly potvrdit nebo vyvrátit – například dohady kolem otcovství Františka Josefa. Sice tomu nerozumím, ale domnívám se, že na základě DNA by bylo možné určit, zda jeho otcem byl skutečně Karel nebo Napoleonův syn Orlík (jak se o tom drbe).
Ale co pak s takovou informací?
Přepisovat dějiny kvůli cizoložství?
Nebo je to úplně jinak?

Každopádně historické osobnosti získávají nový mediální obraz, vlastně jsou to takové celebrity historického nebe… a platí pro ně stejná pravidla jako pro celebrity v bulváru:
1) čím je historie kolem nich spletitější a víc se toho napíše, tím méně prosvítá pravdy,
2) z každého úhlu pohledu vypadá celebrita jinak.

Tak třeba Karel IV. a Zikmund - Liška ryšavá – všichni máme jasno, kdo v české historii je ten pozitivní a kdo ten negativní… o Otci vlasti by si nikdo nedovolil pochybovat… ale pár kilometrů za českou hranicí je všechno jinak.
V Norimberku, v muzeu výtvarného umění, nám místní průvodkyně ukazovala Duremattovy dveřní malby s vyobrazením Karla IV. a jeho bratra Zikmunda a doprovodila slovy:
„Toto je Karel IV, císař, který byl rozhazovačným megalomanem, naštěstí po něm nastoupil malý tělem, leč velký duchem, moudrý král Zikmund, který zemi zase dal dohromady…“
Chápu oba úhly pohledu, ale nechápu, jak si někdo může myslet, nebo vůbec jak někoho může napadnout, že v rámci EU by se měl učit jednotný společný dějepis…
(A to jsem ani nezmínila anglické pojetí evropských dějin, kdy se dcera o všech Francouzích - a je jedno, ze které byli doby - učí, že byli „very unsympatical“.)
Na celé hře České nebe se mi nakonec asi nejvíc líbilo, jak z autorů a herců září „jak se přitom vyblbli“, když tahali a skládali jednotlivé historické kontexty a k nim česká úsloví…

Až mě napadlo – čím to je, že dnes z málokoho vyzařuje, že ho jeho práce opravdu baví?

pondělí 23. února 2009

Dary nedary

Občas je člověk nucen, nebo spíš dobrovolně z nějakých svých vyšších pohnutek, udělá něco nadstandardního (mimo svou práci a své povinnosti) pro někoho cizího. Důslkem je potřeba obohaceného vyjádřit svou vděčnost nějakým dárkem (mluvím o následných drobných pozornostech, nikoli o úplatcích předem :-))).


Na základě dlouholetého sledování jsem dospěla k této základní klasifikaci dárků:
1) cukr, káva, čokoláda, čaj…
2) … rum bum (no spíš jiné alkoholy)
3) flora
-- a) řezaná
-- b) v květináči
4) drogerie (kosmetika, parfém).


Všichni víme, že skupina
5) ostatní
je naprosto nezbytná (něco jako zbytek v Taylorově rozvoji) v kterékoli klasifikaci, tak i tady bude zahrnovat poměrně pestrou skupinu předmětů:
-- a) dekorační předmět (např. vonná svíce)
-- b) propagační předměty firmy, kde dárce pracuje,
-- c) textil,
-- d) omyl.

Dary od cizích osob mají svá specifika – neutralita vztahu umožňuje snadněji vidět, zda je v dárku obsažen
- aspoň nějaký zájem o člověka
(impuls – ona je hodná, nemusela a pomohla mi, rád bych jí udělal radost)
- nebo jen normované chování
(impuls – hodilo by se jí něco dát).

Což nemusí souviset s hodnotou, spíš s minimem pozornosti. Myslím, že ani cizímu člověku nedá moc práce si všimnout, že do sebe liju konve čaje, nenosím moc šperků, kancelář mám plnou kytek, ale na těžítka si nepotrpím a příliš asketicky taky nevypadám…

Často se mi stává, že součet hodnoty a míry mé radosti z dárku je prakticky konstantní, takže je asi lepší dávat mi hodně obyčejné dárky… možná to souvisí s tím, že cizí osoba daruje věc méně hodnotnou jen v případě, že věnovala čas na přemýšlení o tom, zda mi dárek udělá skutečně radost?

Například mám takovou úchylku z dětství - jsem ujetá na papírnictví – což znamená, že když mi někdo daruje barevné sponky na spisy (za pár korun), udělá mi to větší radost než koňak.

Specifickým dárkem, který přináší velkou míru radosti vzniklou škodolibým očekáváním vykolejení chudáka dárce „až to zjistí“ je tzv. omyl
Dárce vám dá omylem krabičku určenou pro tchýni nebo naopak má v podobném obalu uskladněné psací potřeby, které dostanete místo kávy ve stejné plechovce…

Top worst dárků – tj. dárek s minimem hodnoty i míry radosti - vyhlašuji méně empatického studenta, který se domníval, že mi udělá radost svou podprůměrnou seminární prací z jiné školy a jiného oboru. Původně si s ní nevěděl rady, tak se na mě (jakožto zcela cizí a neznámou osobu) obrátil. Odměnu jsem dostala v pdf. :-)

Jde o vzácný případ, kdy české přísloví „lepší něco než nic“ je lepší v parafrázované verzi „lepší nic než něco“.













Shrnu-li závěry:
1) součet hodnoty dárku a míry mé radosti je konstantní, z regrese by bylo možné odhadnout závislost přesněji (viz obrázek),
2) existují statisticky ulítlé hodnoty,
3) je lepší se s dárkem dostat nad přímku než pod ni.

No a top best… loni jsme dostala poukázku na večeři pro dvě osoby v hodnotě 1 000 Kč… bylo to od Veroniky (tj. ne firemní dárek) a asi jsem si ji i zasloužila, ale přesto oceňuji ani ne tak hodnotu, jako její úsilí vymyslet něco originálního, přitom ne pevně daného a člověka nějak traumatizujícího (proč mě teď napadá skok padákem?)

Dlouho nám nějak chyběl čas vůbec si v klidu na tu večeři zajít, jenže doba vypršení této opce se blížila a tak jsem v sobotu uvařila oběd jen pro hladové děti, sami jsme se pokusili ještě pořádně vyhládnout a pak jsme šli na pozdní oběd.

Zvolili jsme menu – ochutnej, kolik chceš a z čeho chceš za paušál 495 Kč.
Ani jsem se nechovala nenažraně, ani jsme tam neseděli půl dne… ale číšníci nosili stále novou nabídku speciálně nakládaných mas… od každého z deseti mas jsem si dala jen tak kousíček… a taky kousíček pečeného ananasu a banánu a paprik a květákový salátek…

Během hodiny jsem já, spíš přirozený vegetarián, překročila objem své běžné konzumace masa na tento rok.
… odkutálela se domů…

Od té doby trávím… takže z praktických důvodů žádná čísla neuvádím.

Ani není co – mí sloni spí zimním spánkem, protože stále honím králíky.
Ale aspoň něco pozitivního – včera jsem potkala venku (když ještě ležel sníh) kamarádku s dětmi a sáňkami – ochotně mi půjčila obojí, takže jsem si včera kromě chůze po křupajícím sněhu a tanci po kluzkém parketu i super zasáňkovala.

A už zase padá… to bílé z nebe… jenže zase nevydrží.

středa 18. února 2009

Adély před večeří

Čeští vědci objevili tajemství růstu rostlin… hlásá internetový titulek.
Jak to znám, může v článku být klíďo píďo informace o tom, že zelí a mrkev rostou beztak nejrychleji, tak to jezte a nechtějte nic lepšího… ale není. Uvnitř se píše, že když se vhodně namíchá koktejl z hormonů, rostou lépe kořeny, jiný recept je pak na stonky a listy. Vím, že ve skutečnosti to může být ještě úplně jinak (příslušná docentka v ČSAV si rve vlasy, co to ti novináři zase z jejího výzkumu udělali), přesto doufám, že moje kytičky žádný koktejl neobjeví.

Krmené pouze vodou rostou jako z vody.

Kdyby kytky měly nějakou sociálku, určitě by ji na mě poslaly pro nedostatečnou péči.
Zaleju i přesadím, jindy přistřihnu… ale tím standard končí.
Ale i kdyby na nás ta kytková sociálka přišla, tak by asi zase zklamaně odešla, protože naše kytky jsou takové tiché premiantky – někde našprtaly, jak růst do výšky i šířky, ve tmě i na topení, jen tak nenamrznout a nenechat se spálit.
Občas máme i úraz – tak třeba loni se přerostlý exemplář prérijního kaktusu vlastní vahou zřítil k zemi a zaneřádil celý jeden pokoj. Asi nám chtěl dát najevo, že potřebuje nějaký výchovný zásah, tak jsem ho přesadila, květináč vyztužila několika kameny a ořezané výhonky nechala zakořenit – což byla chyba, protože pochopitelně zakořenily
(ale rozdala jsem je včas :-))

Neumím ty odstřižené kousky rychle vyhodit – vždycky je dám do vody a ony překvapivě udělají novou kytku (ačkoli čeští vědci je musí dokrmovat hormony - u nás jsou asi hormony ve vzduchu).
Naprosto tragický byl poslední případ draceny – už měla téměř dva metry a synovi se už vedle postele nezdála moc roztomilá, tak jsem provedla surový zásah – seřezali jsme ji na kmen a ty tři metrové kmínky jsem pilkou rozpižlala na deseticentimetrové špalky a odložila je do vody.
Zkrátím to – od té doby umisťujeme draceny do dobrých rodin. (Ta původní už zase obrostla a má jen něco přes metr.)

Velmi rizikové je ovoce s pecičkami – to si tak jím mandarinku, zamyslím se, strčím pecku do květináče a změna - už pěstuju mandarinku (píšu a kouká na mě pěticentimetrový výhonek manga :-)).
Podobně nevinným způsobem jsme přišli k několika dvoumetrovým palmám.

Kytky jsou jako děti – nejdřív je to malé, čekáte na každý centimetr, každý list, těšíte se z růstu, pak to začíná zabírat víc a víc prostoru, klackovitět a je nutné občas přistřihnout a vychovat.
A protože k nám do rodiny začaly kytky přicházet tak nějak samy, přirozeně už před mnoha lety (žádné nákupy, ale spíš vylouděné větvičky), tak jsme ve fázi dospělosti, kdy prakticky nelze přesazovat (dvouapůl metrový fíkus benjamín je totálně imobilní) a jen čekáme, kdo s koho.

Nás je jen pět, kytek větších než 2 metry je minimálně dvojnásobek (2 palmy, 3 fikusy benjamina, prérijní kaktus, blahočet, bobulovník (kvete a nese bobulky), klackovník (takový divný sukulent, 2 kapradiny, monstera… ) a za nimi kráčí všechny ty o málo menší… celkové číslo je někde těsně pod stovkou a v létě bude hůř.

Bojím se bojím, že nás jednou povečeří :-))

Bojová čísla:
Slon číslo 10:
slabotu se pokusím omluvit prací od tmy do tmy, ale aspoň něco – slabé 3 km chůze,
20 lehsedů a 20 dřepů – (co si ta záda myslí?)
Nemohla bych si započítat jako posilování i zalévání našich Adélek?

Slon číslo 1: teď jdu na to a musím … aspoň kousek

Pokud má někdo pocit, že kytky nesnáším a snažím se je zahubit, není to pravda, jen mi někdy vadí, že žiju v jakési botanické zahradě, ale nemám příslušné prostory a personál. O Vánocích jsme byli ve skleníku Fata Morgana – kdyby ty kytky přikrmili, aby jim vyrostly, měli by je skoro jako my doma… :-))))