Adély před večeří

Čeští vědci objevili tajemství růstu rostlin… hlásá internetový titulek.
Jak to znám, může v článku být klíďo píďo informace o tom, že zelí a mrkev rostou beztak nejrychleji, tak to jezte a nechtějte nic lepšího… ale není. Uvnitř se píše, že když se vhodně namíchá koktejl z hormonů, rostou lépe kořeny, jiný recept je pak na stonky a listy. Vím, že ve skutečnosti to může být ještě úplně jinak (příslušná docentka v ČSAV si rve vlasy, co to ti novináři zase z jejího výzkumu udělali), přesto doufám, že moje kytičky žádný koktejl neobjeví.

Krmené pouze vodou rostou jako z vody.

Kdyby kytky měly nějakou sociálku, určitě by ji na mě poslaly pro nedostatečnou péči.
Zaleju i přesadím, jindy přistřihnu… ale tím standard končí.
Ale i kdyby na nás ta kytková sociálka přišla, tak by asi zase zklamaně odešla, protože naše kytky jsou takové tiché premiantky – někde našprtaly, jak růst do výšky i šířky, ve tmě i na topení, jen tak nenamrznout a nenechat se spálit.
Občas máme i úraz – tak třeba loni se přerostlý exemplář prérijního kaktusu vlastní vahou zřítil k zemi a zaneřádil celý jeden pokoj. Asi nám chtěl dát najevo, že potřebuje nějaký výchovný zásah, tak jsem ho přesadila, květináč vyztužila několika kameny a ořezané výhonky nechala zakořenit – což byla chyba, protože pochopitelně zakořenily
(ale rozdala jsem je včas :-))

Neumím ty odstřižené kousky rychle vyhodit – vždycky je dám do vody a ony překvapivě udělají novou kytku (ačkoli čeští vědci je musí dokrmovat hormony - u nás jsou asi hormony ve vzduchu).
Naprosto tragický byl poslední případ draceny – už měla téměř dva metry a synovi se už vedle postele nezdála moc roztomilá, tak jsem provedla surový zásah – seřezali jsme ji na kmen a ty tři metrové kmínky jsem pilkou rozpižlala na deseticentimetrové špalky a odložila je do vody.
Zkrátím to – od té doby umisťujeme draceny do dobrých rodin. (Ta původní už zase obrostla a má jen něco přes metr.)

Velmi rizikové je ovoce s pecičkami – to si tak jím mandarinku, zamyslím se, strčím pecku do květináče a změna - už pěstuju mandarinku (píšu a kouká na mě pěticentimetrový výhonek manga :-)).
Podobně nevinným způsobem jsme přišli k několika dvoumetrovým palmám.

Kytky jsou jako děti – nejdřív je to malé, čekáte na každý centimetr, každý list, těšíte se z růstu, pak to začíná zabírat víc a víc prostoru, klackovitět a je nutné občas přistřihnout a vychovat.
A protože k nám do rodiny začaly kytky přicházet tak nějak samy, přirozeně už před mnoha lety (žádné nákupy, ale spíš vylouděné větvičky), tak jsme ve fázi dospělosti, kdy prakticky nelze přesazovat (dvouapůl metrový fíkus benjamín je totálně imobilní) a jen čekáme, kdo s koho.

Nás je jen pět, kytek větších než 2 metry je minimálně dvojnásobek (2 palmy, 3 fikusy benjamina, prérijní kaktus, blahočet, bobulovník (kvete a nese bobulky), klackovník (takový divný sukulent, 2 kapradiny, monstera… ) a za nimi kráčí všechny ty o málo menší… celkové číslo je někde těsně pod stovkou a v létě bude hůř.

Bojím se bojím, že nás jednou povečeří :-))

Bojová čísla:
Slon číslo 10:
slabotu se pokusím omluvit prací od tmy do tmy, ale aspoň něco – slabé 3 km chůze,
20 lehsedů a 20 dřepů – (co si ta záda myslí?)
Nemohla bych si započítat jako posilování i zalévání našich Adélek?

Slon číslo 1: teď jdu na to a musím … aspoň kousek

Pokud má někdo pocit, že kytky nesnáším a snažím se je zahubit, není to pravda, jen mi někdy vadí, že žiju v jakési botanické zahradě, ale nemám příslušné prostory a personál. O Vánocích jsme byli ve skleníku Fata Morgana – kdyby ty kytky přikrmili, aby jim vyrostly, měli by je skoro jako my doma… :-))))