Rodina a škola

Rodina je základ státu… bylo takové zprofanované heslo mého mládí.
A protože stát chtěl mít pevné základy, tak rozkládal rodiny?
Nebo jak jinak nazvat schizofrenní vztahy v rodině, kdy se dospělí báli mluvit před dětmi vyjma nemluvňat, aby pak dítě ve školce cokoli nezopakovalo…?
Přišla-li návštěva, děti byly odsouvány do dětských pokojíčků, protože dospělí si povídají…

Ne abys tohle říkala ve škole… děsili se rodiče, když
- jsme mávali americkému strýci a já se smála jeho průpovídkám („slečno, z vás bych v Americe udělal nezaměstnanou!“, řval strýc na méně ochotnou telefonní spojovatelku),
- přijela německá teta a dávala nám marky,
- ale i když se stranický strýc zúčastnil pohřbu v kostele….

Zapomněli mi to ale říct (a většině mých spolužáků jejich rodiče taky), když kolem nás jezdily tanky – to nám byly 4 a neměli jsme rozum…
Ten sice ne, ale oči a uši jo a na tanky jsme si pamatovali všichni… chudák soudružka učitelka se pak v páté třídě pěkně zapotila, když se nám snažila vysvětlit, že 2. sv. válku si opravdu nemůžeme pamatovat a tanky a vojáky se samopaly jsme viděli leda tak ve filmu.

Žili jsme tak trochu mezi příkopy a zákopy.
První rýha byla mezi rodiči a dětmi – jak vychovávat upřímně, vzorem a s láskou člověka, když potřebujete, aby v zájmu přežití byl pokrytec?
Ne, nejsem z disidentské rodiny, ale z průměrného středu.
Je pravda, že každý člověk mohl zvolit svou cestu přesvědčení a žít po svém.
Ale proč zazlívat apolitickým lidem s vysokou odborností, že jejich život po svém byl o tom dělat odbornou práci, která je naplňuje a žádným způsobem není spjata s takovou nebo makovou politikou? Zvlášť když nebylo třeba dělat žádné zásadní ústupky, mezi techniky boj o koryta nehrozil.

Další propast jako hrom byla mezi rodinou a školou – znelíbit se učiteli znamenalo dostat nějakou nálepku, která šla velmi špatně odtrhnout a překrývala se dalšími nedoporučeními…

Paradoxně tahle propast a odstup byla kolikrát základem lepší spolupráce – ať už šlo o vzdělání nebo výchovu.
Nikdo z rodičů se totiž neodvážil polemizovat s učitelem o tom,
- k čemu dítěti bude malá násobilka, když on mu může koupit tolik notebooků, kolik unese,
- že jeho dítě se nebude učit o blbostech, které se odehrály před 1 000 lety a teď už mu nikdy k ničemu nebudou,
- že nevidí důvod, proč by měl kluk mít sešit, když si to všechno pamatuje…

Prostě „se koukej tu malou násobilku a děják naučit a ten sešit si dopiš nebo tě přerazím…“

Že je učitelka kráva, to mohlo zaznít pouze v rodinách disidentských nebo indických (s odkazem na posvátnost).

Největší výhrou společenských změn je pro mě právě totální změna rodinného klimatu – děti už nejsou jiný druh, kterému je potřeba zabezpečit životní funkce ale jinak před ním být ve střehu a leccos skrývat – najednou jsou součástí kompletního života.
Rodina žije spolu… rodiče a děti mohou řešit politiku i drbat společné známé a je jedno, co dítě komu řekne, maximálně je z toho nějaké malé nedorozumění, nepříjemnost.
Z dětí nám vyrostli příjemní partneři na mejdany, sport, do diskuzí, máme velmi podobné náhledy na blízké i vzdálenější okolí, protože si názory vytváříme ve vzájemné kooperaci, smějeme se stejným věcem… je to fajn.

Zasypali jsme propasti v rodině a o to víc vyrostly propasti a bariéry mezi rodinou a školou… učitelé se stali otloukánky, nevědí, koho mají do jaké míry poslouchat.
Nejenže mi jich je líto, ale celkově to poškozuje úroveň vzdělání, protože ve snaze vyhovět nejprůraznějším rodičům (kteří ale nebývají z vrstev vnímajících hodnotu vzdělání pozitivně) se školy stávají kdečím, jen ne stánkem se vzděláním.
Máme povinnou školní docházku… bohužel to čím dál tím víc vypadá jen na docházku.

Uvolnil se trh – i se vzděláním a zatím jsme na úrovni vietnamské tržnice a ne a ne se hnout dál. V současnosti u nás studuje na různých VŠ 35 % populace mezi 18-24 rokem věku, což je téměř čtyřnásobek počtu studujících před 20 lety.
Jenže podle mých skromných odhadů ještě více než ty nové ¾ studentů nakupují vzdělání v tržnici s méně kvalitním zbožím, zatímco zboží kvalitních VŠ zůstává na pultech. Za levnou cenu neberme jakékoli poplatky, ale čas a úsilí, které je třeba studiu věnovat…
Měli bychom vnímat, že tričko z tržnice vydrží maximálně jednu sezonu... čekáme to i od vzdělání?

Za pár let budeme zemí obratných diskutérů o ničem (nebo co tak může vyrůst z absolventů všech těch pseudohumanitních soukromých škol) a prodavačů iluzí (soukromé podnikatelské školy – těch je skoro 50 vysokých a středních nepočítaně). Z čeho budou živi filozofové, nevím (třeba budou psát do bulváru), ale podnikatelé se jistě uživí – bude jen velmi málo lidí se základní finanční gramotností, takže prodat cokoli jakkoli bude stále snadnější.

A my v té době budeme žít jako zoufalí důchodci a třeba další generace už bude vědět, že studovat je třeba to, co mě baví, i když třeba ztuha - a ne "získat cokoli rychle a snadno do 30 dnů".