Cesta a cíl

Jako poměrně malá jsem si oblíbila velmi tlusté romány, milovala jsem severské ságy jako Kristinu Vavřincovu, Olafa Audunsona…
Ale líbilo se mi ale i Údolí rozhodnutí od Marcii Davenportové, Hrabě Monte Christo nebo film Tisícročná včela Juraje Jakubiska.
Úplně naposled mě fascinovala kniha (ne film) Želary od Květy Legátové, což je kniha poměrně tenká, ale hutná propletencem lidských osudů.
Jsem povrchní, a proto mě baví romány, které se jen tak 20 stran nebabrají v tom, co si hrdina myslel, když otočil hlavou o 5 stupňů, ale rozvíjejí lidské osudy. Neskutečně se mi líbí sledovat, kam se kdo jak pohnul v běhu časů, okolností, kdo s kým proč a jak… no prostě asi drby.

Nevím, kde je příčina a kde následek, ale fakt je, že poslední dobou z beletrie čtu jen to, co mi syn podstrčí, takže skoro nic. Lidské osudy vnímám hlavně rozhlížením kolem sebe. Jenže jsou tak zajímavé, že mi snad ani ta četba rozsáhlých románů nechybí.

Jeden kluk, dnes už pán, taková figurka, která je poměrně známá už aspoň 30 let…. ten mě baví hodně :-) přímo bych řekla, že s napětím čekám, co bude dál (hloupé je, že čtení pravých osudů vyžaduje větší trpělivost, nedá se urychlit rychlejším otáčením stránek).

Poprvé jsem ho zaznamenala někdy kolem roku 1980… to se vrhnul na rychločtení a v rámci ostravské VTS se stal jeho propagátorem.
Pak jsme se těsně minuli na gymplu, kde jsem odmaturovala a on tam přišel učit informatiku… šly o něm takové historky, že se nedivím, že dlouho nevydržel.
O něco později jsem postřehla, že vydal knihu „Jak rozvíjet inteligenci dítěte“. Po zakoupení a prostudování jsem usoudila, že mé děti nic rozvíjet nepotřebují a hlavně ne takto. Pociťujíc trvalý deficit v jazykové oblasti jsem si nemohla nevšimnout, že pán se po pár letech stal autorem i jediné zaručené metodiky „Jak rychle zvládnout jazyk“. On možná ano, já ne.
Knihy o Time managementu a Proč si muži a ženy nerozumí a další skvosty jsem už v klidu nechávala ležet na pultech bez nahlédnutí, možná jsem o něco přišla, ale čert to vem.

Uběhlo pár let a potkali jsme se na školení… přesněji řečeno o přestávce, kdy já jsem školila v jedné místnosti nějaké nudné finanční záležitosti a on v druhé natáčel lidi na kameru a učil je správně mluvit a gestikulovat.
Moji účastníci byli zdeptaní, jeho nadšení :-)

Zatím poslední setkání se odehrálo předloni, kdy jsem byla obětí na jeho krátkém reklamním šotu (nevím, jak jinak to nazvat), který byl součástí vánočního večírku jiné školicí agentury.
Pán předváděl, jak nás řečnicky zažene do kouta a my se nebudeme umět bránit… vybral si mě a kolegyni a chtěl to předvádět na nás.
Samozřejmě že bychom se krásně ubránily (a dokázaly otočit proti němu, taky už máme nějaké zkušenosti), ale byl to vánoční večírek a zdálo se mi neslušné jim zdeptat hlavního aktéra, tak jsem kolegyni celou dobu vytrvale okopávala (je dost hubatá a pro odpověď nechodí daleko).

Proč mě ale tak zaujal jeho nesystematický život (stejně nesystematické se mi zdají i jeho knihy a úplně stejně nesystematický byl i materiál, který jsme od něj dostali…)?
Jasně – nemusí být každý systematik, ale…

Jedna z jeho myšlenek, která mě doslova srazila na kolena, byla, že člověk musí mít cíl a kdo nemá cíl, tak je pro život ztracen, nic nedokáže, protože neví, kam a proč jde.

Když jdete na turistický výlet, taky si určíte cíle a cesty a vezmete si mapu, abyste ten cíl neztratili z obzoru a dokázali se k němu případně vrátit jinou cestou. A kdo jen tak bezhlavě kličkuje sem a tam, nikam nedojde.
Má to svoji logiku a mně až tehdy došlo, že můj život je naprosto ztracen, protože nemám cíl, jen si tak bloudím.

Ovšem hned po prvním zásahu té těžké pravdy jsem si uvědomila, že v tom nejsem sama. Nebo co si myslet o člověku, který vystudoval systémové inženýrství, což bylo hlavně programování (o čemž dnes on tvrdí, že bylo manažerství), pak se dá na výuku rychločtení, poté jde učit na gympl, dále se věnuje nadaným dětem, ale ne moc dlouho, neboť ho čekají jazyky a řečnické triky… kdepak asi má cíl? :-)

A já klidně zůstávám na cestě někam… však někam dojdu, hlavně aby to byla příjemná cesta.

Čísla:
Včera 12 km na inlinech, dnes 25 km na kole, ovšem ta rychlost… výškový profil ale přidávám a podotýkám, že jsem po celou dobu neslezla z kola, ale přeřazeno jsem měla i na dost ostudné převody.