Jak moji rodiče, tak já zastáváme názor, že vzdělání je podmínkou dobrého uplatnění a následně spokojeného života – takže kdo studuje dobře, dělá to především pro sebe.
Jak já, tak moje děti to od útlého dětství chápeme.
Jenže – jedna věc je pochopit a druhá věc je zcela přijmout.
Zatímco moje spolužačky dostávaly za vysvědčení plná trojek cenné dárky, já jsem nosila domů vždycky vyznamenání a dostávala jsem „hm“ nebo „ta dvojka z biologie je zbytečná, ne?“.
Syn, který skoro vždycky měl samé jedničky, koukal na spolužáky, kterak dostávají cenné dárky a dostal „hm, ty jsi ale šprt“ (verze pro samé jedničky s pochvalou a nulou zameškaných hodin) nebo „kdyby ses na toho Vinaře tvářil líp, mohls mít jedničku i z chemie“ (verze pro jednu dvojku).
Všichni chápeme, kdo, proč a pro koho studuje, nikdo z nás nemá nedostatek, že by potřeboval nějaký dárek… ale stejně – ačkoli si klademe otázky „proč je třeba uznání materializovat?“ a víme, že není… tak asi v naší společnosti je.
„Učíš se pro sebe“ je sice pravdivé, ale je to prokletí, které se u nás dědí z generace na generaci… už vím, že chudinky ještě neexistující vnoučata na tom budou stejně a něco mi říká, že stejně na tom byl minimálně i můj tatínek – nebo kde se vzala jeho potřeba po celá léta zdůrazňovat svůj červený diplom? :-)
Nechtěl konečně taky trošku uznání?
Opět jsem si přečetla pár chytrých článků psychologů o tom, jak reagovat na vysvědčení, opět jsem se zašla podívat do horní poličky na svá vysvědčení, žákovské knížky a VŠ indexy… a opět to bude k ničemu.
Alibisticky si proto tvořím svoji teorii souladu, která říká, že:
1) učení je nemateriální a přináší nemateriální výsledky, tudíž není třeba materiální odměny,
2) učení je dlouhodobý proces, proto se jeho výsledky odrazí až v dlouhodobém horizontu, tudíž nárazové odměny nemohou stejně zhodnotit výsledky celku,
3) vzdělání je výsada (nikoli samozřejmost nebo dokonce trest), takže je odměnou samo o sobě.
Psychologové už o mně vědí a nehodnotí mě nijak lichotivě:
„Velmi negativně se na povahových rysech svého dítěte podepisují rodiče, kteří vynikající výsledky považují za samozřejmé. Podle založení dítěte z něj tímto způsobem vypěstujeme buď neúnavného dříče, který je ochoten za drobnou pochvalu udělat všechno, nebo uličníka, který chce rodičům ukázat, že jeho dobré výsledky nejsou samy sebou.“
Skoro si připadám jako vyvrhel, ale asi se stejně nedokážu překonat.
Už i proto, že odměnit dítě za vysvědčení materiálním dárkem mi připadá hodně degradující pro všechny strany – pro dítě, rodiče, školu a zejména pro vzdělání jako takové.
Ale o uznání se pokusím – doufám, že bude proč.
neděle 28. června 2009
sobota 27. června 2009
Prazážitkové dny
Syn někdy před 5 lety zavedl termín prazážitek jako označení pro všechna svá traumata, která jsme mu stihli v dětství udělat.
Asi nejtěžším typem mého rodičovského prohřešku bylo oblečení typu „do toho dorosteš“.
Možná jsem to opravdu dohnala do extrému - což dokazují třídní fotky, kdy na sobě má mladší syn stejnou mikinu ve druhé a v osmé třídě a starší i na volejbalové tréninky extraligy dospělých stále chodí v tričku McGyver, které jsem mu koupila v 8 letech. Víc mi ovšem vyčítá důsledky, třeba „zvedej nohy“, což ve sněhulích o číslo větší jde blbě.
Prazážitků je mnohem víc, zatím (zatím…) jsem naštěstí neobjevila žádný, který by jen náznakem mohl zajímat sociálku.
Momentálně jsem v Bulharsku a mám prazážitkový týden a je to jako návrat do dětství.
To, že jsem znovu viděla Sozopol, Nesebar, Ropotamo i jeden z posledních pravých bulharských campů, jsou jen zážitky – možná proto, že jsou pozitivní.
Ale prazážitků taky hromada…
Píšu si tu a při dvou odstavcích jsem už pětkrát odběhla na záchod… je nás tu šest na dva záchody – za normálního provozu a podle principů optimalizace cestou hromadné obsluhy zbytečně mnoho… ale kdepak… dneska ráno principy selhávají. A to jsme všichni na základě prazážitků z dětství pečlivě a průběžně dezinfikovali rakijí (taky prazážitek).
Stejný prazážitek se mi vybavil, když jsem podle zvuků zjistila, že každý máme jiné zažívání … někoho včerejší „typical bulgarien dinner“ opouští vrchem, jiné spodem (letos jsem dolňák).
Zároveň tu sedím s nohou nahoře, protože mi mírně otekla od dvou prasklých puchýřů lehce zanesených pískem. Na uříznutí to není, na túry taky ne. Včera v noci jsem vyvolala další bulharský prazážitek „studený obklad přes to suchý a nechat, ať se to zapaří“ – radila moje maminka s lékařským diplomem před 30 lety všem, kdo za ní na dovolené v Bulharsku přišel s nějakou bolístkou – univerzální lék vhodný jak na štípnutí hmyzem, oteklé nohy i bolení v krku. Tehdy jsme se za nemedicínskou část rodiny šklebili, ale v její nepřítomnosti jsme si na tento postup otevřeli vlastní ordinaci (řada maminčiných známých se domnívala, že i tatínek je lékař a obraceli se přímo na něj)… no a najednou se po 30 letech, uprostřed noci v Bulharsku přistihnu, jak si nohu balím do studeného ručníku, přes to suchý, aby se to zapařilo.
Jo, fakt to pomáhá. :-))
Bulharsko jsou prázdniny mého dětství… a krásné moře, teplo, čerstvé ovoce a zelenina a levné stříbro je tam pořád.
Asi nejtěžším typem mého rodičovského prohřešku bylo oblečení typu „do toho dorosteš“.
Možná jsem to opravdu dohnala do extrému - což dokazují třídní fotky, kdy na sobě má mladší syn stejnou mikinu ve druhé a v osmé třídě a starší i na volejbalové tréninky extraligy dospělých stále chodí v tričku McGyver, které jsem mu koupila v 8 letech. Víc mi ovšem vyčítá důsledky, třeba „zvedej nohy“, což ve sněhulích o číslo větší jde blbě.
Prazážitků je mnohem víc, zatím (zatím…) jsem naštěstí neobjevila žádný, který by jen náznakem mohl zajímat sociálku.
Momentálně jsem v Bulharsku a mám prazážitkový týden a je to jako návrat do dětství.
To, že jsem znovu viděla Sozopol, Nesebar, Ropotamo i jeden z posledních pravých bulharských campů, jsou jen zážitky – možná proto, že jsou pozitivní.
Ale prazážitků taky hromada…
Píšu si tu a při dvou odstavcích jsem už pětkrát odběhla na záchod… je nás tu šest na dva záchody – za normálního provozu a podle principů optimalizace cestou hromadné obsluhy zbytečně mnoho… ale kdepak… dneska ráno principy selhávají. A to jsme všichni na základě prazážitků z dětství pečlivě a průběžně dezinfikovali rakijí (taky prazážitek).
Stejný prazážitek se mi vybavil, když jsem podle zvuků zjistila, že každý máme jiné zažívání … někoho včerejší „typical bulgarien dinner“ opouští vrchem, jiné spodem (letos jsem dolňák).
Zároveň tu sedím s nohou nahoře, protože mi mírně otekla od dvou prasklých puchýřů lehce zanesených pískem. Na uříznutí to není, na túry taky ne. Včera v noci jsem vyvolala další bulharský prazážitek „studený obklad přes to suchý a nechat, ať se to zapaří“ – radila moje maminka s lékařským diplomem před 30 lety všem, kdo za ní na dovolené v Bulharsku přišel s nějakou bolístkou – univerzální lék vhodný jak na štípnutí hmyzem, oteklé nohy i bolení v krku. Tehdy jsme se za nemedicínskou část rodiny šklebili, ale v její nepřítomnosti jsme si na tento postup otevřeli vlastní ordinaci (řada maminčiných známých se domnívala, že i tatínek je lékař a obraceli se přímo na něj)… no a najednou se po 30 letech, uprostřed noci v Bulharsku přistihnu, jak si nohu balím do studeného ručníku, přes to suchý, aby se to zapařilo.
Jo, fakt to pomáhá. :-))
Bulharsko jsou prázdniny mého dětství… a krásné moře, teplo, čerstvé ovoce a zelenina a levné stříbro je tam pořád.
čtvrtek 4. června 2009
Pravděpodobnost a statistika
jsou mrchy - a to i když se chovají korektně.
Klasická situace, příklad jako z učebnic – na začátku je šuplík a v něm 10 černých ponožek a 10 bílých ponožek (od velikosti abstrahuju).
Člověk by se zaradoval, že když dvakrát šáhne do šuplete, tak šance vytáhnout pár, ve kterém se nebude stydět opustit dům (tj. 2 bílé nebo 2 černé), je padesát na padesát.
A houby.
Ve skutečnosti mám sice při prvním tažení 50% pravděpodobnost, že si vytáhnu černou nebo bílou, ale když už mám v ruce bílou, tak pravděpodobnost, že si vytáhnu bílou i podruhé je už jen 9/19 = 47 %(analogicky pro dvě černé).
Zatímco když mám v ruce bílou, tak pravděpodobnost, že si vytáhnu podruhé černou je 10/19 = 53 % (totéž pro barvy v opačném pořadí).
Takže i ve zdánlivě spravedlivě vyvážené situaci je větší pravděpodobnost (53 %), že odcházíte z domu v každé ponožce jiné, než že budete mít obě stejné (47 %).
A nebudeme si kazit hru lidmi bez smyslu pro fair play, kteří tahají potřetí, místo aby statečně nesli svůj úděl :-)
A co teprve když se pravděpodobnost srazí s realitou...
Na gymplu mě bavilo psát a tak jsem s radostí přebírala slohové úkoly spolužáků do své péče. Češtinářka byla fajn, témata volnější - když jsme za domácí úkol měli napsat fejeton, půlka třídy měla domácí úkol z mého pera (fakt jsem jich napsala 17).
Naše profesorka úkoly ani nevybírala, ani nekontrolovala, ale namátkou vyvolala několik studentů, aby svůj fejeton přečetli; poté jsme je v diskuzi hodnotili (slovně).
Strašně jsem chtěla, aby někdo četl můj fejeton, protože mě jen zajímaly názory druhých a bylo mi jedno, že ho bude „vlastnit“ někdo jiný.
Z deseti namátkou vybraných fejetonů nebyl ani jeden můj. Pravděpodobnost, že se tohle stane, je hluboko pod jedním procentem (jestli jsem dobře počítala, je to asi 0,0148 %).
:-(((((((((((
Všichni znají zákon velkých čísel, ale ač nedokázán, ve společnosti funguje statisticky naprosto zvrácený zákon menšiny.
Základním předpokladem je existence objektivně vyváženého vstupního souboru dat (třeba 100 otázek) a subjekt (např. flákač), který k němu přistoupí nevyváženě (naučí se jen 2).
Důsledkem je pak inverze dopadů na subjekt.
Tak a teď jednoduše na příkladu maturitních otázek: v hromadě je 30 maturitních otázek, ze kterých se tahá. Maturant Roman se stihnul naučit otázky 1-27, umí je perfektně, poslední tři nestihnul – kterou si vytáhne? Zaručeně (limitně blízko 100 %) to bude jedna z otázek 28-30.
A dopad – raději neřešit.
Ale je jasné, že inverze dopadů platí i obráceně: maturant Ondra se z 30 otázek už stihnul podívat jen na první dvě – je jasné, kterou otázku si vytáhne?
Nemám ten zákon ráda, protože jsem se příliš mnohokrát stala jeho obětí (jsem perfekcionistka a psychicky nezvládám jít na zkoušku a umět jednu otázku ze sta, takže jsem jich často uměla 99… a zákon menšiny mě semlel).
Jednou jedinkrát jsem si troufla jít na zkoušku (a nebyla to dávačka, naopak) s tím, že jsem znalosti zúžila na tři otázky. Předmět měl protivný neprofesionálně zpracovaný obsah, který zkoušel mně lidsky protivný člověk. Vzdala jsem to předem, ale šla.
Nevím přesně, z kolika otázek se tahalo, ale víc než 20 jich bylo určitě.
Zákon menšiny zafungoval naprosto přesně – při tahání dvou otázek jsem si vytáhla obě z těch tří, které jsem uměla a konsternovaně odešla s jedničkou.
Byla to předposlední (školní) zkouška v životě a pocítila jsem hluboké zklamání. Kdyby zákon menšiny selhal, mohla bych si říct, že to prostě neplatí nebo alespoň na mě to neplatí a tak je dobře, že jsem se nikdy neuchýlila k jeho využívání…. ale takhle?
Zjistit, že zákon menšiny platí i na mě?
Proč jsem neměla odvahu to vyzkoušet dřív?
Zítra máme volby… pravděpodobnost, že moje oblíbená „stranička“ bude mít dostatek hlasů, je menší než malá.
Nevím, jestli se zákon menšiny nevyhýbá politice (zcela jistě neprošel ani jednou komorou parlamentu), ale jeho existence mi dodává kuráž nejít s proudem obrů.
Uvidíme.
Klasická situace, příklad jako z učebnic – na začátku je šuplík a v něm 10 černých ponožek a 10 bílých ponožek (od velikosti abstrahuju).
Člověk by se zaradoval, že když dvakrát šáhne do šuplete, tak šance vytáhnout pár, ve kterém se nebude stydět opustit dům (tj. 2 bílé nebo 2 černé), je padesát na padesát.
A houby.
Ve skutečnosti mám sice při prvním tažení 50% pravděpodobnost, že si vytáhnu černou nebo bílou, ale když už mám v ruce bílou, tak pravděpodobnost, že si vytáhnu bílou i podruhé je už jen 9/19 = 47 %(analogicky pro dvě černé).
Zatímco když mám v ruce bílou, tak pravděpodobnost, že si vytáhnu podruhé černou je 10/19 = 53 % (totéž pro barvy v opačném pořadí).
Takže i ve zdánlivě spravedlivě vyvážené situaci je větší pravděpodobnost (53 %), že odcházíte z domu v každé ponožce jiné, než že budete mít obě stejné (47 %).
A nebudeme si kazit hru lidmi bez smyslu pro fair play, kteří tahají potřetí, místo aby statečně nesli svůj úděl :-)
A co teprve když se pravděpodobnost srazí s realitou...
Na gymplu mě bavilo psát a tak jsem s radostí přebírala slohové úkoly spolužáků do své péče. Češtinářka byla fajn, témata volnější - když jsme za domácí úkol měli napsat fejeton, půlka třídy měla domácí úkol z mého pera (fakt jsem jich napsala 17).
Naše profesorka úkoly ani nevybírala, ani nekontrolovala, ale namátkou vyvolala několik studentů, aby svůj fejeton přečetli; poté jsme je v diskuzi hodnotili (slovně).
Strašně jsem chtěla, aby někdo četl můj fejeton, protože mě jen zajímaly názory druhých a bylo mi jedno, že ho bude „vlastnit“ někdo jiný.
Z deseti namátkou vybraných fejetonů nebyl ani jeden můj. Pravděpodobnost, že se tohle stane, je hluboko pod jedním procentem (jestli jsem dobře počítala, je to asi 0,0148 %).
:-(((((((((((
Všichni znají zákon velkých čísel, ale ač nedokázán, ve společnosti funguje statisticky naprosto zvrácený zákon menšiny.
Základním předpokladem je existence objektivně vyváženého vstupního souboru dat (třeba 100 otázek) a subjekt (např. flákač), který k němu přistoupí nevyváženě (naučí se jen 2).
Důsledkem je pak inverze dopadů na subjekt.
Tak a teď jednoduše na příkladu maturitních otázek: v hromadě je 30 maturitních otázek, ze kterých se tahá. Maturant Roman se stihnul naučit otázky 1-27, umí je perfektně, poslední tři nestihnul – kterou si vytáhne? Zaručeně (limitně blízko 100 %) to bude jedna z otázek 28-30.
A dopad – raději neřešit.
Ale je jasné, že inverze dopadů platí i obráceně: maturant Ondra se z 30 otázek už stihnul podívat jen na první dvě – je jasné, kterou otázku si vytáhne?
Nemám ten zákon ráda, protože jsem se příliš mnohokrát stala jeho obětí (jsem perfekcionistka a psychicky nezvládám jít na zkoušku a umět jednu otázku ze sta, takže jsem jich často uměla 99… a zákon menšiny mě semlel).
Jednou jedinkrát jsem si troufla jít na zkoušku (a nebyla to dávačka, naopak) s tím, že jsem znalosti zúžila na tři otázky. Předmět měl protivný neprofesionálně zpracovaný obsah, který zkoušel mně lidsky protivný člověk. Vzdala jsem to předem, ale šla.
Nevím přesně, z kolika otázek se tahalo, ale víc než 20 jich bylo určitě.
Zákon menšiny zafungoval naprosto přesně – při tahání dvou otázek jsem si vytáhla obě z těch tří, které jsem uměla a konsternovaně odešla s jedničkou.
Byla to předposlední (školní) zkouška v životě a pocítila jsem hluboké zklamání. Kdyby zákon menšiny selhal, mohla bych si říct, že to prostě neplatí nebo alespoň na mě to neplatí a tak je dobře, že jsem se nikdy neuchýlila k jeho využívání…. ale takhle?
Zjistit, že zákon menšiny platí i na mě?
Proč jsem neměla odvahu to vyzkoušet dřív?
Zítra máme volby… pravděpodobnost, že moje oblíbená „stranička“ bude mít dostatek hlasů, je menší než malá.
Nevím, jestli se zákon menšiny nevyhýbá politice (zcela jistě neprošel ani jednou komorou parlamentu), ale jeho existence mi dodává kuráž nejít s proudem obrů.
Uvidíme.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)