jsem nikdy nesnášela. Už jako malá jsem se ptala, proč je nutné říkat to pozdravpámbu, dejžtopámbu, spánembohem apod., když jsou to stejně říkají všichni a pořád a nikdo nad tím nepřemýšlí.
Kolikrát denně řeknu „dobrdn“, aniž to myslím vážně?
Ne že bych zdravenému nepřála, ale vnímáme vůbec obsah?
Velikonoce byly vždycky nenáviděnými svátky a Vánoce jsem trpěla jen kvůli tomu, že mě Ježíšek uplácel dárky.
Později se vynořovaly další a další rituální tanečky – školní besídky, přehrávky na piáno na konci roku, vysvědčení (to se u nás naštěstí neprožívalo), taneční, prodloužené, maturita a všechno okolo, svatba, promoce, pohřby, vítání občánků, vstup do první třídy… a pořád kolem dokola samé rituály (a Vánoce a Velikonoce taky ještě nikdo nezrušil).
Prý to člověk k životu potřebuje – asi jsem divná.
Mým způsobem boje je maximální přezírání – s klidem se mi podařilo vyhnout oběma manželovým promocem (jeho rodiče si to pochopitelně vysvětlili jako pohrdání vzděláním) a dokonce jsem zasklila i jednu svoji (paní na studijním byla pěkně jízlivá), své ubohé novorozence jsem připravila o vítání občánků i o náušničky…
Vlastně nemám ráda ani narozeniny – člověk má dávat druhým dárky, aby jim udělal radost nebo proto, že jim je dát chce a ne proto, že je nějaký den a co by si lidi pomysleli, kdyby jim nic nedal.
Jsem protivná, patří to ke mně a blízcí si prostě museli zvyknout nebo ne… ale já se nezměním (jsem si myslela).
A úplně mimo a proti a vedle… jsme najednou začali chodit do tanečních (což byl jeden z mých nejnenáviděnějších rituálů mládí). Zajímavý je i důvod – cílem bylo předejít znemožnění syna při rituálním tanečku – sólu pro rodiče na maturitním plese.
Ať se na to koukám z libovolné strany, vychází mi, že jsem těžký zrádce svých postojů.
Zrada je to přímo umocněná, protože už absolvujeme třetí běh (to není výrazem úspěchu, spíš naopak, jsme totiž repetenti).
Každý týden se snažím kromě manžela pokořit polku, valčík, waltz, jive, rumbu, čaču…
Jsem ze sebe vyděšená… nejsem na cestě k toleranci hromady dalších rituálů?
Sloni spí... ale nachytala jsem mraky králíků... a mraky jich tu pořád běhá.
:-(
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
To je zajimavy, ja zase vzdy videl ritualy jako uklidnujici, jako neco co dava a prinasi rad a jistotu :). Zalezi na tom, co do ritualu zahrnujes, pravidelnou vecerni pohadku, odvadeni do postylky, opakujici se pozdravy, (ne nutne `den)...? Diky tomu ja i ted chodim k "detem" kdyz jdou spat, je to ritual:), "dat" chvili rec nez jdou spat. Je spousta ritualu, kterych se nechci vzdat, rada z nich mi chybi. Delas dobre:), neni nic spatneho na dobrych ritualech!
OdpovědětVymazatNevím, jestli vnímáme jako rituály totéž... ty udržuješ svoje zvyky, se svými lidmi, které sis zavedl, protože je ti s nimi dobře... ne nějaké šaškování před cizími.
OdpovědětVymazatTady bych si dovolil nesouhlasit a prikladam definici z wiki:
OdpovědětVymazatRituál (z latinského ritualis = obřadný) je způsob chování založený na tradičních pravidlech. Podle R. A. Rappaporta je to „posloupnost jednání, kterou si účastníci nevytvářejí na místě sami“.[1] Pojem je velmi blízký pojmům obřad a ceremoniál. Díky své opakovatelnosti slouží rituál k upevnění společenské organizace a norem.....protože je rituál společenský, účastníci se navzájem ujišťují, že patří k sobě a mohou se na sebe spolehnout.
Tolik wikipedia:) a ja dodavam, ze saskovani pred cizimi lidmi [tvoje citace:)] neni z definice ritual, pokud se s nimi nechci integrovat.. Pokud jo, prestavaji byt cizimi a ma to nejaky efekt:). At se dari, rad to ctu..
Já si taky dovolím nesouhlasit :-)
OdpovědětVymazatPodle tvé definice je rituál „posloupnost jednání, kterou si účastníci nevytvářejí na místě sami“.... večerní pokec s dětma sis vytvořil ty sám a je to tvoje radost a ne obřadné chování založené na tradičních pravidlech :-)
Jenže jenže... mně se tak zdá, že to pojmenovávání věcí velkými slovy vede má kořeny v tom, že člověk se cítí potřebu úkolovat a vykazovat... a místo radosti pracovat :-))) workoholiku radosti :-))