Prokrastinace

Myslela jsem si, že mateřský jazyk je moje silná stránka, nebo alespoň, že v něm rozumím prakticky všemu… a vždycky když se nafouknu, přijde sprcha – šup a minulý týden najednou úplně nové slovo – prokrastinace.
„Cože?“, divím se.
A kamarádka se taky diví – vždyť to je hrozně moderní slovo, to zná každý…
Ještěže mezi „každý“ se počítá i strejda google, jinak bych byla namydlená.
Během chvíle mám jasno - jde o synonymum, pomocí kterého lze lenost označit za nemoc, čímž dostává novou dimenzi – na nemocného se přece nemůžete zlobit.
Oficiálně jde o chronické odkládání povinností.
(Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva volné dny :-) hahaha…. Problém je, že když to udělám já, tak mám před sebou dva dny hrůzy z představy, že musím ještě něco udělat).

Obětí této těžké psychické choroby se stávají nejčastěji studenti vysokých škol (a pak už se asi nevyléčí :-)).
Přemýšlím, jestli už jsem vyrostla ze zastydlé puberty do zastydlé adolescence nebo jde spíš o faktor doby… a bohužel si myslím, že jde spíš o dnešní dobu.

Sama jsem byla vždycky ta zodpovědná – úkoly jsem dělala hned po příchodu domů, nic moc jsem neodkládala, učit na zkoušku jsem se začala, když to bylo nutné a dokonce jsem se to nakonec naučila dělat i průběžně (nic jiného mi taky nezbylo).
Je-li třeba něco zařídit, je na mě spoleh a termíny držím…
Přitom nejsem zrovna extra pedant, spíš bych neunesla provinění z nespolehlivosti.
Možná nebyla Lenka daleko od pravdy, když mi řekla, že jsem „neprokrastinující“.

Naopak – trpím psychickou újmou z prokrastinující neprokrastinace.

Musím totiž prokrastinovat ve vlastním zájmu proti své vůli…
Jak známo, čím rychleji člověk řeší úkoly, tím více jich dostává.
Jako workoholik sice výzvy beru a pracuju s vervou, ale najednou jsem zjistila, že dělám vola víc lidem než bych chtěla.
A že to už přerostlo míru, kdy jsem si ještě mohla říkat, že každá práce mi dá nějaké nové zajímavé poznání, obohatí mě.

Když všichni okolo (a některé vyžírky zvlášť) jsou nemocní prokrastinací :-), tak to přece neznamená, že budu pracovat za ně (to je skoro jako náš sociální systém).

Kolikrát jsem musela zaslechnout „Hanko, můžete na to mrknout, Patrik nemá dnes čas“ a zjistit, že Patrikovo zaneprázdnění přímo souvisí s jeho pravidelným sezením v hospodě a že tam opravdu nemá důležitou pracovní schůzku…. nebo naopak další stupeň související s tím, že Patrik nemá čas, ale má velkou hypotéku, tak potřebuje větší odměny… (fakt to není závist a peníze mě nezajímají… jen se mě dotýká, když mě někdo staví do role blba).

A tak jsem se někdy, až před čtyřicítkou, naučila pseudoprokrastinaci.
Úkoly většinou plním bezodkladně, ale neodevzdávám, dokud je někdo neurguje.
Strašně se mi to příčí.
Mám děs z toho, že něco, co jsem dávno udělala, nakonec zapomenu odevzdat.
Prosím, aby někdo vymyslel název pro mou nemoc, kterou bych nazvala „úzkosti z nedobrovolné prokrastinace“.