Outsider

V době, kdy byly naše děti ještě děti, jsme měli období písniček Svěráka a Uhlíře. Jejich Hodiny zpěvu měly jednoduché popěvky, srozumitelné texty, rozsah takový, že jsem si s chutí zazpívala i já.
Patřila k nim i písnička o Lídě, která měla malé sebevědomí, všichni jí ho sráželi, ale ona byla ctižádostivá a učila se a učila, až se z ní stala paní doktorka… hlavní popěvek byl „byla outsider a teď jí říkaj dr…. teď je paní doktorka a tak jí říkaj dr"….)
Tady je celý text:

http://uhlir.host.sk/texty/118.htm

Nemyslím, že bych s Lídou měla něco společného, ale vždycky při davovém zpěvu mě s ní v naší partě děti i dospělí ztožňovali… ale bylo to jen proto, že jsem byla mezi samými inženýry jediná dr.
Nicméně jsem si popěvek téhle písničky časem transformovala na „lepší je být outsider než dr.“ a dodávám - zvlášť když je člověk ženská.

Což o to, já opravdu jsem ženská – sice nesplňuju úplně ty novodobější atributy ženství – převleky, nákupy, údržba obalu, ale spíš ty čítankově klasické – vyvařovat, děti obstarat, zabavit…a muži mě dekódují správně jako maminku (možná už babičku :-)) = osobu, od které stojí za to vzít si jídlo a nechat hlídat děti, ale není třeba s ní vést žádné hovory – nemá na to.
Prostě outsider.

I ti ctižádostivější se mnou tímto způsobem vydrží žít spokojeně v míru hodně dlouho. Až do doby, kdy se někde náhodou objeví čtverečkovaný papír a oni zatouží zvednout si sebevědomí na některém ze svých, popřípadě půjčených dětí. Další scénář už je jako podle kopíráku.
Poražené dítě je tatínkem nebo strejdou poučeno, že nemělo šanci s ním vyhrát, protože „já jsem opravdu dobrej a až pochopíš pár základních principů“….
Poté si chce dítě zahrát s někým jiným a náhodou jsem po ruce já, s vařečkou a krouháním zeleniny, tak si to dáme, střídavě vyhráváme a prohráváme. Nicméně ctižádostivý tatínek-king v pozadí potřebuje posílit své ego a v okamžiku, kdy zjistí, že mi nedělá problém nakreslit kolečko, křížek a odlišit to od sebe, jsem ve hře.
Nejsem žádný přeborník v hraní piškvorek, hraju rychle a rozhodně nepromýšlím tahy ani na 3, natož 20 dopředu.

Pro mužského soupeře hraju nesoustředěně a nelogicky… a přesto, nebo právě proto prohraje.
Žádá odvetu.

Tu si dáme při polévání buchty čokoládou, opravdu moc neodbíhám, jen hodit nudle do polévky a nastrouhat zeleninu.
Přesto, nebo právě proto, zase vyhrávám.

Soupeřova ješitnost dostává těžké rány, byť u toho jsme sami dva a jako malý se dožaduje další hry (v některých případech navrhuje, že si dáme panáka a pokouší se mě opít)…
Ačkoli se viditelně hře nevěnuju, tak čím víc se on pokouší odhalit mou strategii (nemám), tím víc her prohraje.
Myslela jsem si, že ho to bude míň mrzet, když dám najevo, že o nic nešlo – ale opak je pravdou – tím dávám naopak najevo své pohrdání – jak o nic nešlo?
Porazit JEHO, to přece něco znamená!

Ať pak dělám, co dělám, je to špatně – prostě bylo lepší zůstat outsider… ty má každý rád.
(Dávám přednost náklonnosti před vavřínovým věncem vítězství... jenže to jsem si měla rozmyslet dřív, než jsem vzala do ruky tužku.)

Je zajímavé, že na nemalém vzorku mužů (zatím ale statisticky nepoužitelném) jsem vyzkoušela, že vysokou citlivost na piškvorky mají zvlášť absolventi (i budoucí) FELu.
Možná je tam někde učí, že po porážce v piškvorkách přestávají být muži?

Pro mě ano, protože následně se mi vyhýbají, později někteří o mně v mé nepřítomnosti trousí ironické poznámky a výjimkou nejsou ani případy, kdy si při náhodném setkání po 10 letech sice ani náhodou nevybaví kolik a jaké mám děti, ale pamatují si přesné skóre porážky a kdo s čím hrál.

Občas mi před dovolenou manžel připomíná: a hlavně s nikým nehraj piškvorky!
(snažím se, život je jen hra – muži hrají piškvorky a my hrajem, že neumíme do 5…a spokojené jsou obě strany)
:-)))))