Doktor v domě

Moje maminka je doktorka, přesněji lidská doktorka a ještě přesněji internistka.
Moje tchýně je doktorka, přesněji dětská doktorka.

Tato kombinace nás předurčila k trvalé invaliditě nebo těžkému postižení… a když ne nás, tak aspoň naše děti. Kupodivu jsme dosud přežili a celkem ve zdraví. Možná na to měl zásadní vliv trend plně zaměstnaných matek v 60. letech, kdy dítě velmi brzo čekaly jesličky nebo babička… a my jsme měli oba štěstí na babičky na vesnici. (A naše děti se naopak babičkám vyhnuly.)

Díky tomu jsem vyrostla v zimě, špíně, na nezdravé stravě, ale obklopená láskou.
Jasně že jsem jako dítě byla nemocná, ale babička volala doktora, až když to bylo nutné, občas ten doktor byl(a) z rodiny, takže jsem slupala slušnou zásobu tetracyklinu. Což byl mimochodem jediný prášek, jehož jméno jsem si na prahu dospělosti pamatovala.

V šesti letech jsem začala bydlet s rodiči a tím se změnila v pacienta – rána připomínala vstávání na oddělení interny – prudký vpád, rozsvítit všechno, otevřít okna dokořán, občas teploměr a odběr krve a moči. Místo bitím mi vyhrožovali souchotinami, tuberkulozou, zápalem plic, žloutenkou, smrtí ze zmoknutí.
Z úrazů vedly vypíchnuté oči, zničená páteř a smrtelné štípnutí hmyzem.
Nikdy jsem neměla nemoci jako jiné děti, ale diagnozy.

Jaké následky si nesou doktorské děti do života?
Překvapivé.
Ve dvaceti jsem zjistila, že všechny spolužačky přenášejí řadu různých prášků na všechny neduhy a já znám jen ten tetracyklin jako černou můru z nočních nedobrovolných vstávání, acylpyrin a endiaron.
Ale viděla jsem i horší případy… manžel se mi ve 25 letech přiznal, že by si tu tetanovku teda nechal přeočkovat, ale vůbec neví, jak se chodí k doktorovi, vždycky ho očkovala maminka.

Není nic nového, že lékaři mají jakési specializace a ty svá specifika.
Všichni internisté, které znám, terorizují okolí přemrštěnými hygienickými požadavky. Jeden kamarád natvrdo vyžaduje, aby se psovi jejich babičky vyvařovala miska, protože co kdyby na ni během návštěvy náhodou sáhlo jejich 10leté dítě…
Moje matka a její hygienické návyky – ztělesněný sen mnoha společností s drogistickým zbožím – velkou kostku mýdla zlikviduje během dvou dní.

Protipólem jsou lékaři z ARO – podle nich je člověk zcela zdráv, dokud je schopen přežití bez napojení na přístroje.
Jednou přijel Míša z Pardubic do Prahy s dost divnou nohou… jeho tatínek (ARO, Pardubice) mu řekl, že to nic není, to se rozchodí… rentgen druhý den objevil komplikovanou zlomeninu.
Tato specializace se promítá i do přístupu k výchově, stručně řečeno „ať dítě dělá cokoli, hlavně že je živé“…
Z traumatologů pak mají traumata zejména učitelky jejich dětí. („Tak moje dítě neposedí a vyrušuje? Paní učitelko, já mám plné oddělení dětí, které jen leží a nevnímají! Víte, co by jejich rodiče dali za to, kdyby se aspoň pohnuly?“)
Obě strany mají pravdu…

Rezervovaný přístup ke všemu, co zavánělo doktořinou, nám zůstal a kromě planých neštovic jsme otužováním a ignorací zaháněli všechny nemoci. Pro jistotu jsme neměli doma žádné prášky (aspoň jsem nemusela schovávat před dětmi skříň léků), ale ani teploměr.
Pravda, sousedka (zdravotní sestra) vypadala, jako že zavolá sociálku, když jsem si k ní, už coby matka 3 dětí šla půjčit teploměr…
Na dotaz, jestli jsme tu rtuť pořádně sebrali, jsem koukala natolik divně, že pochopila, že ke zničení teploměru nedošlo, neboť nebylo co demolovat.

Stala jsem se vyvrhelem většinové společnosti, neboť k základnímu všeobjímajícímu tématu „a co teprve, když jsem měla nemoc 153…“ nemám nikdy připravený koreferát.
Já je prostě nesnáším a nechci se o nich bavit...

Na dotaz, kde jsem se flákala, vhazuju čísla:
slon č. 1: 40 stran, musím přidat(jinak samí králíci)