Praslova

Podle zobáku poznáš ptáka … nebo člověka podle mluvy.
U mě to nikdy neplatilo, v rámci této republiky jsem jazykový chameleón (bohužel jen této republiky).

Vyrostla jsem sice v oblasti, kde byla úředním jazykem čeština, ale člověk z Čech neměl šanci se domluvit – ne že by mu nikdo nerozuměl, to naopak (televize a rádio tam mluvilo česky), ale nikdy nerozuměl odpovědím.

Jeden v prvních mých prazážitků je, jak jdu asi čtyřletá s tatínkem na procházku na Chlebičov a vyprávím mu, kolik umím jazyků (vliv dědečka).
A u češtiny mě můj tatínek z Čech zastaví a suše konstatuje – „ne, ty neumíš česky, tady neumí česky nikdo… no možná paní učitelka, ale ta taky asi ne“.
Pikantní na tom je, že je to tentýž tatínek, co si dnes o něm moje děti myslí, že jejich dědeček mluví „tamtím jejich dialektem“… jojo, za 40 let si místní jazyk osvojí i jazykové poleno :-))

Doma se u nás mluvilo vcelku spisovně, druhá babička žila v jižních Čechách, takže i české natahování jsem včas pochytila… v Praze nikdy nikdo nepoznal, že bych mohla být ze severu Moravy.

Přesto je několik málo znaků, na které se vždycky chytnu – dvěmi místo dvěma, hrubé ponožky a… pár dalších slov, která mám spojená jen s raným dětstvím a v dospělosti jsem je takřka nikdy nepoužila.

Tak třeba dneska jsem uvedla do rozpaků sekretářku prosbou o strouhátko. Prostě normální strouhátko na tužky… hm, tak prý je to ořezávátko.
Kdo by to byl řekl :-)
A prý je to proto, že se tužky nestrouhají, ale ořezávají…. to jsou věci.
Co se asi dozvím zítra?

Dnešní čísla: 4 stránky a 15 km na inlinech…. a venku bylo tak kráááásně.