HankaPol

Na základě četných dotazů na podstatu svých úspěchů při vyhledávání 25 a více let neviděných spolužáků jsem se rozhodla své know how s těžkým srdcem zveřejnit.
Na druhou stranu tak činím s vědomím, že málokdo má k jeho využití tytéž možnosti jako já.

Takže… how?

Představme si, že hledám spolužáka, kterého jsem naposled viděla v dávnověku. Záleží na tom, zda jde o muže nebo ženu – muži zpravidla nemění jméno, takže jsou jednodušší, začněme u nich.
Jde-li o spolužáka s neobvyklým jménem, postačí jeho zadání do www.google.cz a je hotovo.

U běžných jmen je to horší, ale i správného Pavla Procházku jsem našla… :-)
Velmi dobře se hledají lidé, kteří kdekoli učí (i s kontaktem) nebo aktivně sportují (i když tam většinou zjistíte, kolikátý byl spolužák v Králi Šumavy, ale mail nikde).

Není-li v googlu, následuje www.justice.cz (prakticky 50 % lidí z naší generace se po revoluci chytlo nějaké možnosti a ukázalo se minimálně v dozorčí radě nebo v nějakém přímém podnikání a dalších 10 % je aspoň v představenstvu bytových družstev). Je pravda, že tady mi hodně pomáhá, že si pamatuju u řady spolužáků datum narození (jasně, úchylka, ale je to know). Taky uznávám, že v některých firmách, když jsem sháněla šéfa dozorčí rady, byli trošku nervózní.

Dalším záchytným bodem je telefonní seznam pevných linek:
http://telefonniseznam.o2active.cz/jnp/cz/index.html
Když už nic, najdou se tam ve většině případů aspoň rodiče (což předpokládá si pamatovat bydliště hledaného spolužáka aspoň přibližně – malý problém na ZŠ, velký na VŠ - opět know).

Selže-li i tato cesta, tak poslední snadná je vloupat se na www.spoluzaci.cz do jiné jeho třídy (to samozřejmě předpokládá, že víte, co dalšího nebo předchozího studoval - know) nebo si tam napsat o kontakt.

No a pak už přicházejí na svět kreativní metody:
1) zapřemýšlíte, jak se jmenovali sourozenci, rodiče… a co dělali… a proces opakujete,

2) jaké koníčky ten člověk měl, ideální jsou šachisti s jejich ELO žebříčky, hráči GO apod., když nenajdu přímý kontakt, tak si suše do zájmové skupiny napíšu a vždycky mi ho nakonec někdo pošle,

3) metoda nečistá, ale velmi úspěšná, jsou děti. Při jejich vyhledávání (omezeno na příjmení) lze použít informačních systémů vysokých škol (velmi dobře se hledá hlavně na cuni (https://is.cuni.cz/studium/kdojekdo/index.php?KEY=Az1), muni (http://is.muni.cz/lide/), vse (http://isis.vse.cz/lide/), mendelu (http://is.mendelu.cz/lide/)…. a je tam rovnou i email).

Dále jsou děti na icq – sice člověk zaobtěžuje víc lidí, ale to nevadí.
A musím konstatovat, že řada dětí je, navzdory varování rodičů před netovým úchyláctvím, velmi neopatrná. :-)
Jinak se děti dají najít spíš při sportech apod… poslední dobou taky jede www.facebook.com
(Naopak na děti nefungují klasické metody jako justice nebo telefonní seznam.)

Někdy je to mravenčí práce, ale obvykle vede k cíli poměrně rychle a zdárně.

Mnohem horší jsou spolužačky a z čím nižšího stupně vzdělání, tím hůř…. tam člověk často končí u křestního jména.
Ale my, co jsme se narodily s ženským mozkem a se speciálním přídavným centrem pro superdrbny (odborně řečeno "na evidenci sociálních vazeb"), si pamatujeme adresy všech ze základní a střední školy, popřípadě kdo s kým a proč… (know) ... se často v pohodě dostaneme minimálně k rodičům nebo sourozencům… Jde ale o Pyrrhovo vítězství, protože samotné jednání s rodiči je daleko únavnější než se zamyslet a najít osobu přímo.
(Zobecněné pravidlo hledání říká, že rodiče spolužáků jsou totiž podstatně obezřetnější než jejich děti.)

Co je to zamyslet? How?
Budu ilustrovat „zamyšlení“… tak třeba spolužačka Jitka byla chytrá holka, hrozná knihomolka a vždycky toužila studovat knihovnictví, její stopa se pro mě ztratila na gymplu. Nicméně jsem si na ni vzpomněla a bylo mi jasné, že to není žádná světoběžnice… předpokládala jsem, že šla za svým a opravdu je u knih, ale poblíž rodiště… zamyslela jsem se, kde jsou v našem regionu nejlepší pozice v oblasti knihovnictví, a vyšlo mi, že asi bude v univerzitní knihovně. Koukla jsem na stránky univerzitní knihovny a vedoucí byla nějaká Jitka… tak jsem jí prostě napsala – a byla to ona.
(a to už je moje know how nejtěžšího kalibru)

Samozřejmě, že mám z hledání řadu veselých zážitků – dodneška mě pronásledují obchodní zástupci nejmenované americké firmy, kde jsem vyšťourala jednu emigrovanou spolužačku. Abych se dostala až na její mail, musela jsem se registrovat a prolézt pár webových prezentací – a oni hned zachytili nebývalý zájem o jejich produkty a snaží se mi je vnutit.
A úplně nejlepší zážitek o tom, jak je svět malej, byl úspěšný nález spolužačky, která se provdala na Angličana, žije v Anglii a má velmi běžné anglické příjmení… Náhodou byla v Praze, sešly jsme se a jak šla řeč, tak se zmínila, že ji sháněli na sraz účastníků mezinárodní jazykové olympiády v roce XX (no prostě hluboko v minulém století) a že jí volala nějaká Romana… a mi to nějak seplo a vychrlila jsem příjmení… tak na mě koukala, jak to vím… nevím, jen mě to napadlo, protože syn Romany sedí s mým synem už 8 let v jedné lavici a protože na třídních schůzkách drbeme, tak jsem věděla, že ona ve škole byla spíš na jazyky…
I k dalším spolužákům už jsem se podobně dostala z více stran.

A teď ta negativa… o spolužácích zjistím tímto způsobem první poslední a pak přijdu na sraz a bum – všichni si sdělují navzájem novinky, jen já vím už úplně všechno.

Abych to uzavřela… nevěřím tomu, že je v téhle malé zemi někdo, kdo by byl nedopátratelný, vždyť tady má každý s každým aspoň jednoho společného známého... jen najít logickou cestu.
:-)))