Praslova

Podle zobáku poznáš ptáka … nebo člověka podle mluvy.
U mě to nikdy neplatilo, v rámci této republiky jsem jazykový chameleón (bohužel jen této republiky).

Vyrostla jsem sice v oblasti, kde byla úředním jazykem čeština, ale člověk z Čech neměl šanci se domluvit – ne že by mu nikdo nerozuměl, to naopak (televize a rádio tam mluvilo česky), ale nikdy nerozuměl odpovědím.

Jeden v prvních mých prazážitků je, jak jdu asi čtyřletá s tatínkem na procházku na Chlebičov a vyprávím mu, kolik umím jazyků (vliv dědečka).
A u češtiny mě můj tatínek z Čech zastaví a suše konstatuje – „ne, ty neumíš česky, tady neumí česky nikdo… no možná paní učitelka, ale ta taky asi ne“.
Pikantní na tom je, že je to tentýž tatínek, co si dnes o něm moje děti myslí, že jejich dědeček mluví „tamtím jejich dialektem“… jojo, za 40 let si místní jazyk osvojí i jazykové poleno :-))

Doma se u nás mluvilo vcelku spisovně, druhá babička žila v jižních Čechách, takže i české natahování jsem včas pochytila… v Praze nikdy nikdo nepoznal, že bych mohla být ze severu Moravy.

Přesto je několik málo znaků, na které se vždycky chytnu – dvěmi místo dvěma, hrubé ponožky a… pár dalších slov, která mám spojená jen s raným dětstvím a v dospělosti jsem je takřka nikdy nepoužila.

Tak třeba dneska jsem uvedla do rozpaků sekretářku prosbou o strouhátko. Prostě normální strouhátko na tužky… hm, tak prý je to ořezávátko.
Kdo by to byl řekl :-)
A prý je to proto, že se tužky nestrouhají, ale ořezávají…. to jsou věci.
Co se asi dozvím zítra?

Dnešní čísla: 4 stránky a 15 km na inlinech…. a venku bylo tak kráááásně.

Američtí vědci zjistili, že...

Tak začínají nejveselejší články na novinkách.
Přiznávám, že tuším, že veselá stupidita obsahu a závěrů těchto článečků asi nebude způsobena demencí amerických vědců, ale spíše logistickým řetězcem, kterým informace procházejí.

Jako malé děti jsme na toto téma hráli hru „tichá pošta“.
V mnohem škodolibější formě v dospělosti vítězí pod názvem „jedna paní povídala, že…“.
Na internetu v polobulvární sekci se pak jmenuje „ američtí vědci zjistili, že…“ a jsou tam mnohem veselejší výplody než seznam toho, co včera dělala která silikonka (stejně jako všichni ostatní - bulvár sice nečtu, ale vím, co tam píšou :-))))

Tak třeba včera američtí vědci zjistili, že ženy stále nevědí, zda je lepší být chytrá nebo krásná. Podle autora české verze článku vědci tak usoudili z toho, že cituji „25 procent dotázaných by raději zvítězilo v televizní reality show pro začínající modelky, než získalo Nobelovu cenu za mír“.

No tak to je bomba…
Jen nevím, která z nabízených možností má být o inteligenci a která o kráse?
A ještě by mě zajímalo – co těch 75 % procent – ty chtějí Nobelovu cenu za mír nebo jim nabídli i jiné možnosti realizace?

Zvlášť přesvědčivý je závěr, že „dnešní ženy jsou složité osobnosti - jsou zároveň altruistické i materialistické, domýšlivé i nejisté, oddané i sebestředné“. Takže suma sumárum – další výzkum, který přišel na to, že ženy jsou překvapivě různé.

Angličtí vědci také nezůstali ve výzkumech pozadu, je to neuvěřitelné, ale „Vědci University of Reading objevili, že slova I (já), we (my) a who (kdo) a číslovky 1, 2 a 3 patří mezi nejstarší slova nejen v angličtině, ale ve všech indoevropských jazycích.“ Šokující závěr – člověka prostě musí překvapit, že číslovka 1 je starší než třeba 15 :-)

Z některých výzkumů zůstává rozum stát…ještě že jsou američtí vědci dost daleko … „Odborníci ze Severozápadní univerzity v americkém státě Illinois potvrdili spojení mezi emocemi a čichem tím, že dobrovolníkům dávali elektrické šoky a zároveň je nechávali čichat nové vůně. Výsledek studie potvrzuje, že náš čichový smysl se může zostřit, když se stane něco zlého.“
No skvělé, raději se neptám, kde vzali dobrovolníky, leč útěchou mi může být obrovský statistický vzorek, který použili – celých 12 osob.

Tenhle výzkum je zvlášť objevný:
„Američtí vědci jsou přesvědčeni, že jejich výzkum jako první prokázal přímou souvislost mezi trávením času u televize a možnostmi dosažení vyššího vzdělání. Studenti, kteří si navyknou na pasivní požitky ze zábavy, jež jim nabízí televize, považují dění ve třídě za nezajímavé. Se školou proto končí dříve.“

Ještěže jsou lidi tak jednoduše strukturovaní a dají se rozdělit na dvě hromádky kouká – nekouká nebo studuje – nestuduje.
Výzkum ale má i své kritiky - prý „nevzal v úvahu možnost, že někteří mladí lidé s nerozpoznanými studijními problémy jednoduše považují za zajímavější sledovat televizní obrazovku než číst knihy“.
Nečekaně – příčina může být i důsledkem…
Nejzajímavější je, že celá akce probíhá nepřetržitě 20 let - kdo a z jakých zdrojů to financuje?

Každopádně se rozhodně mohli spojit s kolegy z Kalifornie, protože mají evidentně podobnou metodiku výzkumu nazvanou všechny lidi na dvě hromady, nikdy víc:
„Američtí vědci z kalifornské univerzity zjistili, že mozek dítěte pocházejícího z chudé rodiny jinak zpracovává informace než mozek dítěte z bohaté.“

Co další faktory? Asi nic, stačí peněženka (ale - nekřivděme autorům, připouštějí, že i další faktory by mohly působit).
I tento výzkum byl tak komplexní a rozsáhlý, že pronikl do celého světa - sledovali celých 26 dětí z různých vrstev (doufám, že vrstev bylo aspoň 30). :-))))

No nic, začíná jaro, vědci podávají žádost o granty, tak abych snad taky nějakou sesmolila.
Jen nevím, jestli existuje něco, co američtí vědci ještě nezjistili…

Doktor v domě

Moje maminka je doktorka, přesněji lidská doktorka a ještě přesněji internistka.
Moje tchýně je doktorka, přesněji dětská doktorka.

Tato kombinace nás předurčila k trvalé invaliditě nebo těžkému postižení… a když ne nás, tak aspoň naše děti. Kupodivu jsme dosud přežili a celkem ve zdraví. Možná na to měl zásadní vliv trend plně zaměstnaných matek v 60. letech, kdy dítě velmi brzo čekaly jesličky nebo babička… a my jsme měli oba štěstí na babičky na vesnici. (A naše děti se naopak babičkám vyhnuly.)

Díky tomu jsem vyrostla v zimě, špíně, na nezdravé stravě, ale obklopená láskou.
Jasně že jsem jako dítě byla nemocná, ale babička volala doktora, až když to bylo nutné, občas ten doktor byl(a) z rodiny, takže jsem slupala slušnou zásobu tetracyklinu. Což byl mimochodem jediný prášek, jehož jméno jsem si na prahu dospělosti pamatovala.

V šesti letech jsem začala bydlet s rodiči a tím se změnila v pacienta – rána připomínala vstávání na oddělení interny – prudký vpád, rozsvítit všechno, otevřít okna dokořán, občas teploměr a odběr krve a moči. Místo bitím mi vyhrožovali souchotinami, tuberkulozou, zápalem plic, žloutenkou, smrtí ze zmoknutí.
Z úrazů vedly vypíchnuté oči, zničená páteř a smrtelné štípnutí hmyzem.
Nikdy jsem neměla nemoci jako jiné děti, ale diagnozy.

Jaké následky si nesou doktorské děti do života?
Překvapivé.
Ve dvaceti jsem zjistila, že všechny spolužačky přenášejí řadu různých prášků na všechny neduhy a já znám jen ten tetracyklin jako černou můru z nočních nedobrovolných vstávání, acylpyrin a endiaron.
Ale viděla jsem i horší případy… manžel se mi ve 25 letech přiznal, že by si tu tetanovku teda nechal přeočkovat, ale vůbec neví, jak se chodí k doktorovi, vždycky ho očkovala maminka.

Není nic nového, že lékaři mají jakési specializace a ty svá specifika.
Všichni internisté, které znám, terorizují okolí přemrštěnými hygienickými požadavky. Jeden kamarád natvrdo vyžaduje, aby se psovi jejich babičky vyvařovala miska, protože co kdyby na ni během návštěvy náhodou sáhlo jejich 10leté dítě…
Moje matka a její hygienické návyky – ztělesněný sen mnoha společností s drogistickým zbožím – velkou kostku mýdla zlikviduje během dvou dní.

Protipólem jsou lékaři z ARO – podle nich je člověk zcela zdráv, dokud je schopen přežití bez napojení na přístroje.
Jednou přijel Míša z Pardubic do Prahy s dost divnou nohou… jeho tatínek (ARO, Pardubice) mu řekl, že to nic není, to se rozchodí… rentgen druhý den objevil komplikovanou zlomeninu.
Tato specializace se promítá i do přístupu k výchově, stručně řečeno „ať dítě dělá cokoli, hlavně že je živé“…
Z traumatologů pak mají traumata zejména učitelky jejich dětí. („Tak moje dítě neposedí a vyrušuje? Paní učitelko, já mám plné oddělení dětí, které jen leží a nevnímají! Víte, co by jejich rodiče dali za to, kdyby se aspoň pohnuly?“)
Obě strany mají pravdu…

Rezervovaný přístup ke všemu, co zavánělo doktořinou, nám zůstal a kromě planých neštovic jsme otužováním a ignorací zaháněli všechny nemoci. Pro jistotu jsme neměli doma žádné prášky (aspoň jsem nemusela schovávat před dětmi skříň léků), ale ani teploměr.
Pravda, sousedka (zdravotní sestra) vypadala, jako že zavolá sociálku, když jsem si k ní, už coby matka 3 dětí šla půjčit teploměr…
Na dotaz, jestli jsme tu rtuť pořádně sebrali, jsem koukala natolik divně, že pochopila, že ke zničení teploměru nedošlo, neboť nebylo co demolovat.

Stala jsem se vyvrhelem většinové společnosti, neboť k základnímu všeobjímajícímu tématu „a co teprve, když jsem měla nemoc 153…“ nemám nikdy připravený koreferát.
Já je prostě nesnáším a nechci se o nich bavit...

Na dotaz, kde jsem se flákala, vhazuju čísla:
slon č. 1: 40 stran, musím přidat(jinak samí králíci)

Single

Prvobytně pospolní spoluobčané žili v tlupách, vývojem věků se tlupa scvrkla na rodinu. Dříve třígenerační, dnes maximálně dvougenerační. Jednogenerační bydlení mladých vystřídal život single.
Nic proti, jen mezi těmi singly naše pětičlenná rodina plná dospělých vypadá tak nějak… sociálně.

Single způsob života si ale oblíbily naše ponožky, a to podstatně dřív, než se stal obecnějším trendem. Aplikují ho bez rasových rozdílů – barevné se mi jakžtakž daří přesvědčit k životu v párech, ale černé a bílé se silně zpěčují. Každý průchod pračkou znamená několik ponožkových rozchodů.
Nechápu, kde se rodí stále další a další liché ponožky.
Úloha o najití dvou stejných ponožek je stále komplikovanější, protože jednotliví majitelé nemají jednotnou strategii boje při sestavování do páru.

Při třídění se objevují tři základní kritéria:
- barva,
- velikost,
- materiál
a dvě doplňková kritéria:
- vzorek a
- tvar.

Barva je z neznámých důvodů kritérium základní – bohužel v převážně mužské domácnosti nebývá při třídění identifikován lehký rozdíl mezi černou, hnědou, tmavě šedou a tmavě modrou.
Dochází pak k uzavírání nesourodých sňatků – hlavně, že jsou tmavé.
Nás holky to ani moc nepálí (tmavé nenosíme), ale Honza, kterého dokáže rozhodit opravdu máloco, občas pěkně prská…. stojíc u ponožkového šuplete se snaží jít za gentlemana a prostě chce mít dvě OPRAVDU STEJNÉ ponožky, tmavé barvy, stejného tvaru (výšky a šířky), velikosti i materiálu.

Další dva muži v rodině pochopili boj proti ponožkám jako výzvu, kterou není potřeba řešit důsledně (a tím v tom dělají bordel)… jejich pojetí spokojených nohou připomíná hru Quarto:
http://deskovehry.cz/index.php/Quarto!

Ze 4-5 společných znaků jim stačí jeden, maximálně dva – což bývá odstín (pojem barva je již příliš úzký) a velikost, ale ani na této netrvají – rozmezí velikostí rodinných položek mezi velikostmi 4 až 8 je nedonutilo tento malý rozdíl vnímat.
David je vychovaný ke skromnosti a nikdy neremcá, když jedna jeho ponožka je tmavomodrá umělá čtyřka shrnující se pod kotníkem a druhá hnědá bavlněná osmička do půl lýtek, maximálně to vesele komentuje (levou jako kdybych neměl :-)).
Rozhodně nediskriminuje lichou bílou ponožku s šedým proužkem a klidně si na druhou nohu obuje tutéž s červeným, ale to celkovou ponožkovou bilanci jen zhoršuje, protože správný pár už se nemůže nikdy najít.

Zkoušela jsem proti singlistům zabojovat a už vím, jak na ně.
V okamžiku, kdy se naštvu a vyklopím všechny dlouhodobě liché ponožky do popelnice, nejpozději do týdne z naprosto nečekaných zákoutí domácnosti vyplavou ty „sudé“… ošidit to nejde (pokus se zadním traktem skříně – aby o sobě nevěděly – nevyšel).

Z bojů s ponožkami jsem vyvodila několik ZÁVĚRŮ:

1) produkce single ponožek se zvětšuje s koncentrací osob v domácnosti (single člověk = ponožky v párech, pět lidí = skoro samé single ponožky)

2) kdo vymyslet tu symetrickou prkotinu, že je normální mít obě ponožky stejné?

3) míra variability ponožek v domácnosti je ukázkou štěstí v rodině…. kdo podobné problémy neřeší, je osamělý, nebo žije s pedantem, popřípadě nemá víc než tři páry ponožek.

Dovolila bych si navrhnout malou prorodinnou agitku, kterou by mohla používat KDU-ČSL v rámci předvolebního boje (zvlášť jestli prorazí tu myšlenku, že rodič bude moci hlasovat za dítě).
Jak se ukázalo, tak je pozitivní korelace mezi velkou rodinou a množstvím single ponožek. Sice nevím, zda jde přímo o ekvivalenci, ale pokud ano, pak by se dala prorodinná politika podpořit expedicí velkých pytlů s ponožkami, kde by byly namíchané různé velikosti, materiály, vzorky, barvy…. zásadně single. :-)

V průběhu jednoho týdnem jsem se stala dvakrát přímým účastníkem zázraku.
Jak jinak nazvat situaci, kdy po pověšení prádla nezůstala v lavoru ani jedna lichá ponožka a všechny páry byly sourodé podle všech znaků?

Řízky

Vlivem několika shod okolností a událostí jsem někdy v půlce ledna dostala krásnou růži, velkou, čerstvou, nepřibarvenou, barvou něco mezi bílou a oranžovou.
Déle než 3 týdny vydržela předstírat, že je uřezaná maximálně včera.
Další dva týdny už to předstírala s mou podporou (amputace ovadlé části okvětí) a následující dva týdny zůstávala ve váze v ložnici už jen díky mé lenosti.

Večer před usnutím jsem vždy zaznamenala, že bych ji měla vyhodit, ale nechám to na ráno… a ráno jsem se spíš věnovala práci než úklidu růže.
Ta mezitím správně pochopila, že v naší domácnosti má šanci přežít hodně dlouho a začala kořenit, konkrétně ne vyhazovat kořeny, ale vespod začaly na třech místech rašit listy. Květ zvadl a stonek se změnil na řízek, čímž jsem se stala pěstitelem a teď už tu růži chci na zahradu.

Přiznávám, že k touze po úspěchu mě motivuje nejen její krása, ale i dárce – dostala jsem ji totiž od tohoto pána:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Dole%C5%BEal
Nejsem nijak zblázněná do idolů, herců, celebrit, ale spíš to vnímám jako závan historie, minulého století – mít růži od člověka, který vystupoval v premiéře melodramatu Otvírání studánek Bohuslava Martinů… :-)

Progooglila jsem hromadu stránek o tom, jak se řízkují růže, jsou tam chytré dokonalé rady…
Ale žádná neřeší, co s růží, která se nařízkuje sama a mimo sezonu, a to ani nemluvím o tom, že neznám druh ani typ – nejen latinsky, ale ani česky.

Navíc ona se mi holka snaží – květ uschnul, ale kdybych ze stonku udělala tři, tak z nich vyraší listy taky, to už vidím teď, že na to jen čeká… čímž bych zvýšila pravděpodobnost úspěchu při výsadbě… ale neublížila bych tomu zbytku dole?
Logika říká, že ne - ale my ženské víme, že o logiku se nedá opřít ani vidlička, natož hrábě.

Takže – Honzo, poraď.

Když už tak až

na doraz…. to mě napadlo, když mi došlo, že Blesk neběhá jen tak v úkolu, ale systematicky, propracovaně a pořádně, což znamená splnění velkého komplexu dalších podmínek. Přičemž jde o konjunktivní vazby – není-li splněna jedna podmínka, všechno se to zhroutí.

Obdivuju lidi, kteří něco dokáží začít a dělat systematicky, do důsledků, dlouho a s plným nasazením.
Tak třeba Jana a Luděk… nepamatuju se, že by někdy hrávali šachy. Když byli kluci hodně malí, David akorát začal šoupat s šachovými figurkami, byli jsme u nich na návštěvě a David si chtěl zahrát…. tak to tam nějak šoupali a Luděk přišel na to, že i jejich Ondra by mohl hrát… pak i Vojta… to už ale Jana od objevení způsobu, jak se s tím tahá udělala velký krok dál - přečetla mraky šachových publikací v různých jazycích a začala jezdit na turnaje nejdřív jen jako doprovod s klukama, pak začala hrát turnaje dospělých (to už znala všechny zahájení, zakončení a kdovíco…). Pak založili u nich šachový oddíl a vedou ho, včetně tréninků - a dost dobře. Stejná asi byla Luďkova cesta ke kolu.

Někteří lidé jsou vytrvalí běžci na dlouhé trati.
Já bohužel (nebo naštěstí?) jsem jiný typ… na starty dlouhých tratí se programově nestavím a když už na nějakou dostanu, rozhodně nemám ambice ani ji dokončit, o nějakém soutěžení a útoku na přední pozice nemůže být řeč. Pokud jsem na nějaké trati doběhla, je to jen shoda okolností – ať už jde o rodinu, vzdělání, vždycky běžím spíš proto, že nevím kudy a kam bych tu trať mohla nejlíp opustit, takže na ní raději setrvám.

Nerada vzdávám, ale i vyhrávám (přináší to závist, která dobrý pocit rychle přebije) a kdo rád prohrává?

Tak proč běžet na cíl?
Tím pádem vyhledávám spíš činnosti se špatně měřitelnými cíli. Namalovat, napsat, ušít, uvařit, dneska samba, rumba :-).
Kdo pozná, jestli jsem vyhrála?
Nikdo, ani já ne.
Takže pohoda.

A abych zase nevypadala tak bez ambicí, tak i já jsem dneska dělala jaro – zasadila jsem pelargonie a doufám, že v neoficiální sídlištní soutěži zase získám nějakou dobrou pozici. :-)

(Přiložená fotka je z předloňska, ale z hlubšího podzimu, na jaře a v létě jsou vždycky lepší, ale fotky nemám, já si je nefotím).

Relax recyklací

Včera si mi stěžoval kolega, že je nějaký přepracovaný a ptal se mě, jak realaxuju… došli jsme až k všeworkoholismu a on zmínil, že jeho tchýně relaxuje pečením dortů a že má období, kdy peče a peče a peče…. a já jsem si vzpomněla, že pro mě je skutečným relaxem vaření, když nemusím – a já nemusím skoro nikdy.
Tak jsem si dnes udělala relaxační den.

Slepé myši jsou strašně dobré jídlo, jen se po nich zaprášilo. Návod na přípravu je jednoduchý – zbylé palačinky se promazané marmeládou a srolované rozkrájí na třetiny až čtvrtiny a vyskládají na stojačku do pekáče, zalijí vajíčkem rozšlehaným v půlce šlehačky a zapečou… z pekáčku pak koukají čumáčky myší, jen je pocukrovat a slupnout.

Recept jsem četla před 25 lety a myšky jsem dělala poprvé až dneska.
Proč ta prodleva?
Jednoduché – dosud nikdy palačinky nezbyly :-))
(ani dnes ne, ale našla jsem osamělý opuštěný balíček pravých francouzských dovezených z letní dovolené – jo, byly prošlé, ale nic jim nebylo – přesto jsem je raději přepekla)

Slepé myši patří k recyklovaným jídlům (= jídlo ze zbytků jiného jídla) a ty já miluju, vlastně konkrétně jejich tvorbu.
Má v sobě víc kreativity než většina uměleckých děl.

Nejdůležitejší je držet se základních zásad recyklace:
1) je třeba vstupní jídlo zpracovat kompletně a tím se ho definitivně zbavit,
2) výstupní jídlo musí mít jiný charakter a
3) nikdo nesmí poznat původ a důvod.

Ad 3) se sice dosahuje těžko, ale už jsem se v recyklačních kuchyňských procesech zdokonalila natolik, že zvlášť při letním vaření v Kleci se mi to daří. Jsou tam optimální podmínky - 20-30 strávníků a hodně zajímavých činností – málokdo moc přemýšlí o tom, co jí a sežere se fakt všechno.

Mataska navrhovala, aby se místo mě koupil stroj, který bude mít knoflíky se všemi možnými jídly. Nahoře se do něj hodí zbytky řízků a polívky, zmáčkne se tlačítko DORT… a dole vypadne sachr. :-)

Strašně se těším na léto, a to nejen kvůli recyklačnímu relaxu :-))

Sloni:
dvě hodiny jsem žehlila a nechala na sebe mluvit nějakého chlapa německy (z CD) – už mě otravuje, chvílemi jsem měla chuť po něm nějakou košili mrsknout, taky jsem byla na delší procházce… ale zase začalo padat zvrchu něco mezi vodou a sněhem… ta nezima je snad bez konce.

ZÍTRA se musím obout do psaní!!!
(Morgen, Morgen, nur nicht Heute, sagen alle faule Leute)

HankaPol

Na základě četných dotazů na podstatu svých úspěchů při vyhledávání 25 a více let neviděných spolužáků jsem se rozhodla své know how s těžkým srdcem zveřejnit.
Na druhou stranu tak činím s vědomím, že málokdo má k jeho využití tytéž možnosti jako já.

Takže… how?

Představme si, že hledám spolužáka, kterého jsem naposled viděla v dávnověku. Záleží na tom, zda jde o muže nebo ženu – muži zpravidla nemění jméno, takže jsou jednodušší, začněme u nich.
Jde-li o spolužáka s neobvyklým jménem, postačí jeho zadání do www.google.cz a je hotovo.

U běžných jmen je to horší, ale i správného Pavla Procházku jsem našla… :-)
Velmi dobře se hledají lidé, kteří kdekoli učí (i s kontaktem) nebo aktivně sportují (i když tam většinou zjistíte, kolikátý byl spolužák v Králi Šumavy, ale mail nikde).

Není-li v googlu, následuje www.justice.cz (prakticky 50 % lidí z naší generace se po revoluci chytlo nějaké možnosti a ukázalo se minimálně v dozorčí radě nebo v nějakém přímém podnikání a dalších 10 % je aspoň v představenstvu bytových družstev). Je pravda, že tady mi hodně pomáhá, že si pamatuju u řady spolužáků datum narození (jasně, úchylka, ale je to know). Taky uznávám, že v některých firmách, když jsem sháněla šéfa dozorčí rady, byli trošku nervózní.

Dalším záchytným bodem je telefonní seznam pevných linek:
http://telefonniseznam.o2active.cz/jnp/cz/index.html
Když už nic, najdou se tam ve většině případů aspoň rodiče (což předpokládá si pamatovat bydliště hledaného spolužáka aspoň přibližně – malý problém na ZŠ, velký na VŠ - opět know).

Selže-li i tato cesta, tak poslední snadná je vloupat se na www.spoluzaci.cz do jiné jeho třídy (to samozřejmě předpokládá, že víte, co dalšího nebo předchozího studoval - know) nebo si tam napsat o kontakt.

No a pak už přicházejí na svět kreativní metody:
1) zapřemýšlíte, jak se jmenovali sourozenci, rodiče… a co dělali… a proces opakujete,

2) jaké koníčky ten člověk měl, ideální jsou šachisti s jejich ELO žebříčky, hráči GO apod., když nenajdu přímý kontakt, tak si suše do zájmové skupiny napíšu a vždycky mi ho nakonec někdo pošle,

3) metoda nečistá, ale velmi úspěšná, jsou děti. Při jejich vyhledávání (omezeno na příjmení) lze použít informačních systémů vysokých škol (velmi dobře se hledá hlavně na cuni (https://is.cuni.cz/studium/kdojekdo/index.php?KEY=Az1), muni (http://is.muni.cz/lide/), vse (http://isis.vse.cz/lide/), mendelu (http://is.mendelu.cz/lide/)…. a je tam rovnou i email).

Dále jsou děti na icq – sice člověk zaobtěžuje víc lidí, ale to nevadí.
A musím konstatovat, že řada dětí je, navzdory varování rodičů před netovým úchyláctvím, velmi neopatrná. :-)
Jinak se děti dají najít spíš při sportech apod… poslední dobou taky jede www.facebook.com
(Naopak na děti nefungují klasické metody jako justice nebo telefonní seznam.)

Někdy je to mravenčí práce, ale obvykle vede k cíli poměrně rychle a zdárně.

Mnohem horší jsou spolužačky a z čím nižšího stupně vzdělání, tím hůř…. tam člověk často končí u křestního jména.
Ale my, co jsme se narodily s ženským mozkem a se speciálním přídavným centrem pro superdrbny (odborně řečeno "na evidenci sociálních vazeb"), si pamatujeme adresy všech ze základní a střední školy, popřípadě kdo s kým a proč… (know) ... se často v pohodě dostaneme minimálně k rodičům nebo sourozencům… Jde ale o Pyrrhovo vítězství, protože samotné jednání s rodiči je daleko únavnější než se zamyslet a najít osobu přímo.
(Zobecněné pravidlo hledání říká, že rodiče spolužáků jsou totiž podstatně obezřetnější než jejich děti.)

Co je to zamyslet? How?
Budu ilustrovat „zamyšlení“… tak třeba spolužačka Jitka byla chytrá holka, hrozná knihomolka a vždycky toužila studovat knihovnictví, její stopa se pro mě ztratila na gymplu. Nicméně jsem si na ni vzpomněla a bylo mi jasné, že to není žádná světoběžnice… předpokládala jsem, že šla za svým a opravdu je u knih, ale poblíž rodiště… zamyslela jsem se, kde jsou v našem regionu nejlepší pozice v oblasti knihovnictví, a vyšlo mi, že asi bude v univerzitní knihovně. Koukla jsem na stránky univerzitní knihovny a vedoucí byla nějaká Jitka… tak jsem jí prostě napsala – a byla to ona.
(a to už je moje know how nejtěžšího kalibru)

Samozřejmě, že mám z hledání řadu veselých zážitků – dodneška mě pronásledují obchodní zástupci nejmenované americké firmy, kde jsem vyšťourala jednu emigrovanou spolužačku. Abych se dostala až na její mail, musela jsem se registrovat a prolézt pár webových prezentací – a oni hned zachytili nebývalý zájem o jejich produkty a snaží se mi je vnutit.
A úplně nejlepší zážitek o tom, jak je svět malej, byl úspěšný nález spolužačky, která se provdala na Angličana, žije v Anglii a má velmi běžné anglické příjmení… Náhodou byla v Praze, sešly jsme se a jak šla řeč, tak se zmínila, že ji sháněli na sraz účastníků mezinárodní jazykové olympiády v roce XX (no prostě hluboko v minulém století) a že jí volala nějaká Romana… a mi to nějak seplo a vychrlila jsem příjmení… tak na mě koukala, jak to vím… nevím, jen mě to napadlo, protože syn Romany sedí s mým synem už 8 let v jedné lavici a protože na třídních schůzkách drbeme, tak jsem věděla, že ona ve škole byla spíš na jazyky…
I k dalším spolužákům už jsem se podobně dostala z více stran.

A teď ta negativa… o spolužácích zjistím tímto způsobem první poslední a pak přijdu na sraz a bum – všichni si sdělují navzájem novinky, jen já vím už úplně všechno.

Abych to uzavřela… nevěřím tomu, že je v téhle malé zemi někdo, kdo by byl nedopátratelný, vždyť tady má každý s každým aspoň jednoho společného známého... jen najít logickou cestu.
:-)))

Prokrastinace

Myslela jsem si, že mateřský jazyk je moje silná stránka, nebo alespoň, že v něm rozumím prakticky všemu… a vždycky když se nafouknu, přijde sprcha – šup a minulý týden najednou úplně nové slovo – prokrastinace.
„Cože?“, divím se.
A kamarádka se taky diví – vždyť to je hrozně moderní slovo, to zná každý…
Ještěže mezi „každý“ se počítá i strejda google, jinak bych byla namydlená.
Během chvíle mám jasno - jde o synonymum, pomocí kterého lze lenost označit za nemoc, čímž dostává novou dimenzi – na nemocného se přece nemůžete zlobit.
Oficiálně jde o chronické odkládání povinností.
(Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva volné dny :-) hahaha…. Problém je, že když to udělám já, tak mám před sebou dva dny hrůzy z představy, že musím ještě něco udělat).

Obětí této těžké psychické choroby se stávají nejčastěji studenti vysokých škol (a pak už se asi nevyléčí :-)).
Přemýšlím, jestli už jsem vyrostla ze zastydlé puberty do zastydlé adolescence nebo jde spíš o faktor doby… a bohužel si myslím, že jde spíš o dnešní dobu.

Sama jsem byla vždycky ta zodpovědná – úkoly jsem dělala hned po příchodu domů, nic moc jsem neodkládala, učit na zkoušku jsem se začala, když to bylo nutné a dokonce jsem se to nakonec naučila dělat i průběžně (nic jiného mi taky nezbylo).
Je-li třeba něco zařídit, je na mě spoleh a termíny držím…
Přitom nejsem zrovna extra pedant, spíš bych neunesla provinění z nespolehlivosti.
Možná nebyla Lenka daleko od pravdy, když mi řekla, že jsem „neprokrastinující“.

Naopak – trpím psychickou újmou z prokrastinující neprokrastinace.

Musím totiž prokrastinovat ve vlastním zájmu proti své vůli…
Jak známo, čím rychleji člověk řeší úkoly, tím více jich dostává.
Jako workoholik sice výzvy beru a pracuju s vervou, ale najednou jsem zjistila, že dělám vola víc lidem než bych chtěla.
A že to už přerostlo míru, kdy jsem si ještě mohla říkat, že každá práce mi dá nějaké nové zajímavé poznání, obohatí mě.

Když všichni okolo (a některé vyžírky zvlášť) jsou nemocní prokrastinací :-), tak to přece neznamená, že budu pracovat za ně (to je skoro jako náš sociální systém).

Kolikrát jsem musela zaslechnout „Hanko, můžete na to mrknout, Patrik nemá dnes čas“ a zjistit, že Patrikovo zaneprázdnění přímo souvisí s jeho pravidelným sezením v hospodě a že tam opravdu nemá důležitou pracovní schůzku…. nebo naopak další stupeň související s tím, že Patrik nemá čas, ale má velkou hypotéku, tak potřebuje větší odměny… (fakt to není závist a peníze mě nezajímají… jen se mě dotýká, když mě někdo staví do role blba).

A tak jsem se někdy, až před čtyřicítkou, naučila pseudoprokrastinaci.
Úkoly většinou plním bezodkladně, ale neodevzdávám, dokud je někdo neurguje.
Strašně se mi to příčí.
Mám děs z toho, že něco, co jsem dávno udělala, nakonec zapomenu odevzdat.
Prosím, aby někdo vymyslel název pro mou nemoc, kterou bych nazvala „úzkosti z nedobrovolné prokrastinace“.

VšeWorkoholik

Alkoholik je člověk, který je chorobně závislý na alkoholu, workoholik je člověk, který je stejně závislý na práci.
K vyléčení z alkoholismu prý vede jedině úplná abstinence… ovšem jak se potom vyléčit z workoholismu?

Tak jako Jan Neruda (doufám, že to byl on :-)) říkal „čím, vším jsem byl, jsem byl rád“, tak existují lidé, kteří mají pocit, že cokoli dělám, je můj úkol a když to neudělám pořádně, zasloužím potrestat… takže to musím udělat pořádně a za svou pořádnou práci se pak musím zodpovídat, vykazovat ji apod.
Takový člověk si pak lehne na gauč jen v okamžiku, kdy je to nezbytné pro plnění jakéhosi úkolu.
Tak třeba já… takový flákač… jsem ve skutečnosti workoholik – on se totiž nevyznačuje ani tak tím, kolik práce ve skutečnosti udělá, ale jak prožívá okamžiky, když náhodou nepracuje. Pokud negativně vnímá výčitky svědomí, že se jen tak zadíval na letícího ptáka, zatímco měl dělat něco jiného – první příznak….

Co dělají workoholici, aby se donutili k relaxu?
Dají si relax za úkol.
Do seznamu „nutná práce“ pak spadne jak zdravé jídlo pětkrát denně, tak dostatečná časová dotace spánku, ale i kolo, proběhnout se, sledovat letící ptáky nebo si udělat každý den kousek radosti…
Pak už není třeba cítit výčitky po třech hodinách výběru nepotřebného (ale krásného) keříku v zahradnictví, protože co naplat, plnili tím úkol (jako Blesk).

Ovšem je pravda, že pak přicházejí výčitky z okamžiků, kdy nesplnil úkol udělat si radost.
Workolholik žije od úkolu k úkolu – tak třeba dovolená je práce jako každá jiná a není možné ji jen tak proflákat.

Rozdělme si workoholiky na singulární (závislé jen n práci plynoucí ze zaměstnání) a komplexní (závislé na všem, co si vytyčili k poctivému plnění).
Kdo se víc ničí?
Krátkodobě rozhodně singulární – jejich závislost je doprovázená jednostranným životním režimem, zatímco komplexní v úkolu pracují i se radují (běhají, zdravě se stravují, myjí studenou vodou, dělají si radost a v úkolu i spí). Pestrý život.

Ovšem z dlouhodobého hlediska jsou singulární workoholici stíhaní výčitkami z neplnění pouze jednoho typu úkolů – pracovních, zatímco komplexní workoholici úpí z neplnění úkolů pracovních, rodinných, relaxačních, ba dokonce i prostých biologických…

Kde je problém, tam je i nabídka k řešení... jako jsou AAA (asociace anonymních alkoholiků), existují už i anonymní workoholici:
www.workaholics-anonymous.org

No nic, zamyšlení na blogu si mohu odškrtnout, tak ještě se musím jít projít, pořádně se napít, přečíst včerejší noviny, pokecat s Monikou, chvíli si číst… a všechno to musím stihnout do sedmi, kdy mám povinnost jít do tanečních… mám prostě moc úkolů.
:-)... a samí králíci.

Outsider

V době, kdy byly naše děti ještě děti, jsme měli období písniček Svěráka a Uhlíře. Jejich Hodiny zpěvu měly jednoduché popěvky, srozumitelné texty, rozsah takový, že jsem si s chutí zazpívala i já.
Patřila k nim i písnička o Lídě, která měla malé sebevědomí, všichni jí ho sráželi, ale ona byla ctižádostivá a učila se a učila, až se z ní stala paní doktorka… hlavní popěvek byl „byla outsider a teď jí říkaj dr…. teď je paní doktorka a tak jí říkaj dr"….)
Tady je celý text:

http://uhlir.host.sk/texty/118.htm

Nemyslím, že bych s Lídou měla něco společného, ale vždycky při davovém zpěvu mě s ní v naší partě děti i dospělí ztožňovali… ale bylo to jen proto, že jsem byla mezi samými inženýry jediná dr.
Nicméně jsem si popěvek téhle písničky časem transformovala na „lepší je být outsider než dr.“ a dodávám - zvlášť když je člověk ženská.

Což o to, já opravdu jsem ženská – sice nesplňuju úplně ty novodobější atributy ženství – převleky, nákupy, údržba obalu, ale spíš ty čítankově klasické – vyvařovat, děti obstarat, zabavit…a muži mě dekódují správně jako maminku (možná už babičku :-)) = osobu, od které stojí za to vzít si jídlo a nechat hlídat děti, ale není třeba s ní vést žádné hovory – nemá na to.
Prostě outsider.

I ti ctižádostivější se mnou tímto způsobem vydrží žít spokojeně v míru hodně dlouho. Až do doby, kdy se někde náhodou objeví čtverečkovaný papír a oni zatouží zvednout si sebevědomí na některém ze svých, popřípadě půjčených dětí. Další scénář už je jako podle kopíráku.
Poražené dítě je tatínkem nebo strejdou poučeno, že nemělo šanci s ním vyhrát, protože „já jsem opravdu dobrej a až pochopíš pár základních principů“….
Poté si chce dítě zahrát s někým jiným a náhodou jsem po ruce já, s vařečkou a krouháním zeleniny, tak si to dáme, střídavě vyhráváme a prohráváme. Nicméně ctižádostivý tatínek-king v pozadí potřebuje posílit své ego a v okamžiku, kdy zjistí, že mi nedělá problém nakreslit kolečko, křížek a odlišit to od sebe, jsem ve hře.
Nejsem žádný přeborník v hraní piškvorek, hraju rychle a rozhodně nepromýšlím tahy ani na 3, natož 20 dopředu.

Pro mužského soupeře hraju nesoustředěně a nelogicky… a přesto, nebo právě proto prohraje.
Žádá odvetu.

Tu si dáme při polévání buchty čokoládou, opravdu moc neodbíhám, jen hodit nudle do polévky a nastrouhat zeleninu.
Přesto, nebo právě proto, zase vyhrávám.

Soupeřova ješitnost dostává těžké rány, byť u toho jsme sami dva a jako malý se dožaduje další hry (v některých případech navrhuje, že si dáme panáka a pokouší se mě opít)…
Ačkoli se viditelně hře nevěnuju, tak čím víc se on pokouší odhalit mou strategii (nemám), tím víc her prohraje.
Myslela jsem si, že ho to bude míň mrzet, když dám najevo, že o nic nešlo – ale opak je pravdou – tím dávám naopak najevo své pohrdání – jak o nic nešlo?
Porazit JEHO, to přece něco znamená!

Ať pak dělám, co dělám, je to špatně – prostě bylo lepší zůstat outsider… ty má každý rád.
(Dávám přednost náklonnosti před vavřínovým věncem vítězství... jenže to jsem si měla rozmyslet dřív, než jsem vzala do ruky tužku.)

Je zajímavé, že na nemalém vzorku mužů (zatím ale statisticky nepoužitelném) jsem vyzkoušela, že vysokou citlivost na piškvorky mají zvlášť absolventi (i budoucí) FELu.
Možná je tam někde učí, že po porážce v piškvorkách přestávají být muži?

Pro mě ano, protože následně se mi vyhýbají, později někteří o mně v mé nepřítomnosti trousí ironické poznámky a výjimkou nejsou ani případy, kdy si při náhodném setkání po 10 letech sice ani náhodou nevybaví kolik a jaké mám děti, ale pamatují si přesné skóre porážky a kdo s čím hrál.

Občas mi před dovolenou manžel připomíná: a hlavně s nikým nehraj piškvorky!
(snažím se, život je jen hra – muži hrají piškvorky a my hrajem, že neumíme do 5…a spokojené jsou obě strany)
:-)))))

Rituály

jsem nikdy nesnášela. Už jako malá jsem se ptala, proč je nutné říkat to pozdravpámbu, dejžtopámbu, spánembohem apod., když jsou to stejně říkají všichni a pořád a nikdo nad tím nepřemýšlí.
Kolikrát denně řeknu „dobrdn“, aniž to myslím vážně?
Ne že bych zdravenému nepřála, ale vnímáme vůbec obsah?

Velikonoce byly vždycky nenáviděnými svátky a Vánoce jsem trpěla jen kvůli tomu, že mě Ježíšek uplácel dárky.
Později se vynořovaly další a další rituální tanečky – školní besídky, přehrávky na piáno na konci roku, vysvědčení (to se u nás naštěstí neprožívalo), taneční, prodloužené, maturita a všechno okolo, svatba, promoce, pohřby, vítání občánků, vstup do první třídy… a pořád kolem dokola samé rituály (a Vánoce a Velikonoce taky ještě nikdo nezrušil).

Prý to člověk k životu potřebuje – asi jsem divná.
Mým způsobem boje je maximální přezírání – s klidem se mi podařilo vyhnout oběma manželovým promocem (jeho rodiče si to pochopitelně vysvětlili jako pohrdání vzděláním) a dokonce jsem zasklila i jednu svoji (paní na studijním byla pěkně jízlivá), své ubohé novorozence jsem připravila o vítání občánků i o náušničky…
Vlastně nemám ráda ani narozeniny – člověk má dávat druhým dárky, aby jim udělal radost nebo proto, že jim je dát chce a ne proto, že je nějaký den a co by si lidi pomysleli, kdyby jim nic nedal.

Jsem protivná, patří to ke mně a blízcí si prostě museli zvyknout nebo ne… ale já se nezměním (jsem si myslela).

A úplně mimo a proti a vedle… jsme najednou začali chodit do tanečních (což byl jeden z mých nejnenáviděnějších rituálů mládí). Zajímavý je i důvod – cílem bylo předejít znemožnění syna při rituálním tanečku – sólu pro rodiče na maturitním plese.
Ať se na to koukám z libovolné strany, vychází mi, že jsem těžký zrádce svých postojů.
Zrada je to přímo umocněná, protože už absolvujeme třetí běh (to není výrazem úspěchu, spíš naopak, jsme totiž repetenti).

Každý týden se snažím kromě manžela pokořit polku, valčík, waltz, jive, rumbu, čaču…
Jsem ze sebe vyděšená… nejsem na cestě k toleranci hromady dalších rituálů?

Sloni spí... ale nachytala jsem mraky králíků... a mraky jich tu pořád běhá.
:-(