Minimálně dvacet let si snažím namluvit, že jsem racionální a nějaký reklamní trik mě prostě nedostane. A když už na nějaký naletím, tak s plným vědomím – často se nechávám dostat unpacky.
Ano, přiznávám, koupila jsem 20 musli tyčinek, protože k nim dávali krabičku, 50 tatranek s taškou i počítač v předvánoční akci s autodráhou (ač jsme doma samí dospělí, skvěle jsme si pohráli a když přijela 13letá neteř s tchýní, taky se zabavily :-)).
Přesto zůstávám velmi ostražitá, když mi někdo dává něco zadarmo… a připadám si jako pako, když si u každé reklamy dělám vlastní výklad…
Laik by řekl samomluva, odborně se tomu prý říká mimoběžná komunikace.
U některých reklam se zasměju neskrývané stupiditě (když paní v barevném svetru balí chlapy na prášek na praní), u jiných si říkám „njn, už tam běžím“… ale pak je skupina, kterou bych nejraději totalitně zakázala - a to jsou reklamy na bezstarostnost.
Jak jinak nazvat „půjčíme vám, kolik chcete a nebudeme se na nic ptát“?
Podobné triky se ve starých pohádkách vyskytovaly ve verzi:
„hrdina má problém - puch síry – zjevení ďábla – upiš duši peklu a já tvůj problém vyřeším, ale do roka si pro tebe přijdu – upíše a po roce ukecává ďábla“…
... žádné dítě v té situaci nevěří, že se mu to povede… ale zákony happy endu jsou neúprosné – ošklivý ďábel je prohlášen za zlého a přelstěn, hrdina slaví vítězství, svatbu a je šťastný až do smrti, pokud nežije dodnes.
Doba se mění, pohádkové představy přetrvávají...
Dnešní schéma má jen drobné odlišnosti – hrdina není žádný hrdina, ale člověk, kterého z nějakých důvodů napadlo, že by se mohl obklopit věcmi, které sice k životu nepotřebuje, ale kdosi už je má, přitom si na ně není schopen vydělat a pak to už jede dál:
" člověk s touhou po nepotřebném nemá peníze – pach seriozního deodorantu – rádobyúspěšný mladý progresivní člověk – podepiš smlouvu a budeš mít domácí kino, pak budeš platit splátky – podepíše smlouvu a věří, že zaměstnavatel mu bezdůvodně zvýší plat na desetinásobek nebo že do splácení je tak daleko, že smlouva se někde ztratí...."
Pravděpodobně tady jsou kořeny lidské naivity – půjčí si a doufají, že do roka a do dne zlého věřitele přelstí. Zapomínají, že už nejsou v pohádce, ale v realitě, mají smlouvu ne podepsanou krví, ale právně platnou a pro případ neplnění je tu exekutor.
Proč je zlý ten, kdo chce, aby druhý dodržoval sliby?
Proč je chudý, který chce, na co nemá, hodný?
Co je dobro a zlo?
středa 29. července 2009
neděle 28. června 2009
Vysvědčení
Jak moji rodiče, tak já zastáváme názor, že vzdělání je podmínkou dobrého uplatnění a následně spokojeného života – takže kdo studuje dobře, dělá to především pro sebe.
Jak já, tak moje děti to od útlého dětství chápeme.
Jenže – jedna věc je pochopit a druhá věc je zcela přijmout.
Zatímco moje spolužačky dostávaly za vysvědčení plná trojek cenné dárky, já jsem nosila domů vždycky vyznamenání a dostávala jsem „hm“ nebo „ta dvojka z biologie je zbytečná, ne?“.
Syn, který skoro vždycky měl samé jedničky, koukal na spolužáky, kterak dostávají cenné dárky a dostal „hm, ty jsi ale šprt“ (verze pro samé jedničky s pochvalou a nulou zameškaných hodin) nebo „kdyby ses na toho Vinaře tvářil líp, mohls mít jedničku i z chemie“ (verze pro jednu dvojku).
Všichni chápeme, kdo, proč a pro koho studuje, nikdo z nás nemá nedostatek, že by potřeboval nějaký dárek… ale stejně – ačkoli si klademe otázky „proč je třeba uznání materializovat?“ a víme, že není… tak asi v naší společnosti je.
„Učíš se pro sebe“ je sice pravdivé, ale je to prokletí, které se u nás dědí z generace na generaci… už vím, že chudinky ještě neexistující vnoučata na tom budou stejně a něco mi říká, že stejně na tom byl minimálně i můj tatínek – nebo kde se vzala jeho potřeba po celá léta zdůrazňovat svůj červený diplom? :-)
Nechtěl konečně taky trošku uznání?
Opět jsem si přečetla pár chytrých článků psychologů o tom, jak reagovat na vysvědčení, opět jsem se zašla podívat do horní poličky na svá vysvědčení, žákovské knížky a VŠ indexy… a opět to bude k ničemu.
Alibisticky si proto tvořím svoji teorii souladu, která říká, že:
1) učení je nemateriální a přináší nemateriální výsledky, tudíž není třeba materiální odměny,
2) učení je dlouhodobý proces, proto se jeho výsledky odrazí až v dlouhodobém horizontu, tudíž nárazové odměny nemohou stejně zhodnotit výsledky celku,
3) vzdělání je výsada (nikoli samozřejmost nebo dokonce trest), takže je odměnou samo o sobě.
Psychologové už o mně vědí a nehodnotí mě nijak lichotivě:
„Velmi negativně se na povahových rysech svého dítěte podepisují rodiče, kteří vynikající výsledky považují za samozřejmé. Podle založení dítěte z něj tímto způsobem vypěstujeme buď neúnavného dříče, který je ochoten za drobnou pochvalu udělat všechno, nebo uličníka, který chce rodičům ukázat, že jeho dobré výsledky nejsou samy sebou.“
Skoro si připadám jako vyvrhel, ale asi se stejně nedokážu překonat.
Už i proto, že odměnit dítě za vysvědčení materiálním dárkem mi připadá hodně degradující pro všechny strany – pro dítě, rodiče, školu a zejména pro vzdělání jako takové.
Ale o uznání se pokusím – doufám, že bude proč.
Jak já, tak moje děti to od útlého dětství chápeme.
Jenže – jedna věc je pochopit a druhá věc je zcela přijmout.
Zatímco moje spolužačky dostávaly za vysvědčení plná trojek cenné dárky, já jsem nosila domů vždycky vyznamenání a dostávala jsem „hm“ nebo „ta dvojka z biologie je zbytečná, ne?“.
Syn, který skoro vždycky měl samé jedničky, koukal na spolužáky, kterak dostávají cenné dárky a dostal „hm, ty jsi ale šprt“ (verze pro samé jedničky s pochvalou a nulou zameškaných hodin) nebo „kdyby ses na toho Vinaře tvářil líp, mohls mít jedničku i z chemie“ (verze pro jednu dvojku).
Všichni chápeme, kdo, proč a pro koho studuje, nikdo z nás nemá nedostatek, že by potřeboval nějaký dárek… ale stejně – ačkoli si klademe otázky „proč je třeba uznání materializovat?“ a víme, že není… tak asi v naší společnosti je.
„Učíš se pro sebe“ je sice pravdivé, ale je to prokletí, které se u nás dědí z generace na generaci… už vím, že chudinky ještě neexistující vnoučata na tom budou stejně a něco mi říká, že stejně na tom byl minimálně i můj tatínek – nebo kde se vzala jeho potřeba po celá léta zdůrazňovat svůj červený diplom? :-)
Nechtěl konečně taky trošku uznání?
Opět jsem si přečetla pár chytrých článků psychologů o tom, jak reagovat na vysvědčení, opět jsem se zašla podívat do horní poličky na svá vysvědčení, žákovské knížky a VŠ indexy… a opět to bude k ničemu.
Alibisticky si proto tvořím svoji teorii souladu, která říká, že:
1) učení je nemateriální a přináší nemateriální výsledky, tudíž není třeba materiální odměny,
2) učení je dlouhodobý proces, proto se jeho výsledky odrazí až v dlouhodobém horizontu, tudíž nárazové odměny nemohou stejně zhodnotit výsledky celku,
3) vzdělání je výsada (nikoli samozřejmost nebo dokonce trest), takže je odměnou samo o sobě.
Psychologové už o mně vědí a nehodnotí mě nijak lichotivě:
„Velmi negativně se na povahových rysech svého dítěte podepisují rodiče, kteří vynikající výsledky považují za samozřejmé. Podle založení dítěte z něj tímto způsobem vypěstujeme buď neúnavného dříče, který je ochoten za drobnou pochvalu udělat všechno, nebo uličníka, který chce rodičům ukázat, že jeho dobré výsledky nejsou samy sebou.“
Skoro si připadám jako vyvrhel, ale asi se stejně nedokážu překonat.
Už i proto, že odměnit dítě za vysvědčení materiálním dárkem mi připadá hodně degradující pro všechny strany – pro dítě, rodiče, školu a zejména pro vzdělání jako takové.
Ale o uznání se pokusím – doufám, že bude proč.
sobota 27. června 2009
Prazážitkové dny
Syn někdy před 5 lety zavedl termín prazážitek jako označení pro všechna svá traumata, která jsme mu stihli v dětství udělat.
Asi nejtěžším typem mého rodičovského prohřešku bylo oblečení typu „do toho dorosteš“.
Možná jsem to opravdu dohnala do extrému - což dokazují třídní fotky, kdy na sobě má mladší syn stejnou mikinu ve druhé a v osmé třídě a starší i na volejbalové tréninky extraligy dospělých stále chodí v tričku McGyver, které jsem mu koupila v 8 letech. Víc mi ovšem vyčítá důsledky, třeba „zvedej nohy“, což ve sněhulích o číslo větší jde blbě.
Prazážitků je mnohem víc, zatím (zatím…) jsem naštěstí neobjevila žádný, který by jen náznakem mohl zajímat sociálku.
Momentálně jsem v Bulharsku a mám prazážitkový týden a je to jako návrat do dětství.
To, že jsem znovu viděla Sozopol, Nesebar, Ropotamo i jeden z posledních pravých bulharských campů, jsou jen zážitky – možná proto, že jsou pozitivní.
Ale prazážitků taky hromada…
Píšu si tu a při dvou odstavcích jsem už pětkrát odběhla na záchod… je nás tu šest na dva záchody – za normálního provozu a podle principů optimalizace cestou hromadné obsluhy zbytečně mnoho… ale kdepak… dneska ráno principy selhávají. A to jsme všichni na základě prazážitků z dětství pečlivě a průběžně dezinfikovali rakijí (taky prazážitek).
Stejný prazážitek se mi vybavil, když jsem podle zvuků zjistila, že každý máme jiné zažívání … někoho včerejší „typical bulgarien dinner“ opouští vrchem, jiné spodem (letos jsem dolňák).
Zároveň tu sedím s nohou nahoře, protože mi mírně otekla od dvou prasklých puchýřů lehce zanesených pískem. Na uříznutí to není, na túry taky ne. Včera v noci jsem vyvolala další bulharský prazážitek „studený obklad přes to suchý a nechat, ať se to zapaří“ – radila moje maminka s lékařským diplomem před 30 lety všem, kdo za ní na dovolené v Bulharsku přišel s nějakou bolístkou – univerzální lék vhodný jak na štípnutí hmyzem, oteklé nohy i bolení v krku. Tehdy jsme se za nemedicínskou část rodiny šklebili, ale v její nepřítomnosti jsme si na tento postup otevřeli vlastní ordinaci (řada maminčiných známých se domnívala, že i tatínek je lékař a obraceli se přímo na něj)… no a najednou se po 30 letech, uprostřed noci v Bulharsku přistihnu, jak si nohu balím do studeného ručníku, přes to suchý, aby se to zapařilo.
Jo, fakt to pomáhá. :-))
Bulharsko jsou prázdniny mého dětství… a krásné moře, teplo, čerstvé ovoce a zelenina a levné stříbro je tam pořád.
Asi nejtěžším typem mého rodičovského prohřešku bylo oblečení typu „do toho dorosteš“.
Možná jsem to opravdu dohnala do extrému - což dokazují třídní fotky, kdy na sobě má mladší syn stejnou mikinu ve druhé a v osmé třídě a starší i na volejbalové tréninky extraligy dospělých stále chodí v tričku McGyver, které jsem mu koupila v 8 letech. Víc mi ovšem vyčítá důsledky, třeba „zvedej nohy“, což ve sněhulích o číslo větší jde blbě.
Prazážitků je mnohem víc, zatím (zatím…) jsem naštěstí neobjevila žádný, který by jen náznakem mohl zajímat sociálku.
Momentálně jsem v Bulharsku a mám prazážitkový týden a je to jako návrat do dětství.
To, že jsem znovu viděla Sozopol, Nesebar, Ropotamo i jeden z posledních pravých bulharských campů, jsou jen zážitky – možná proto, že jsou pozitivní.
Ale prazážitků taky hromada…
Píšu si tu a při dvou odstavcích jsem už pětkrát odběhla na záchod… je nás tu šest na dva záchody – za normálního provozu a podle principů optimalizace cestou hromadné obsluhy zbytečně mnoho… ale kdepak… dneska ráno principy selhávají. A to jsme všichni na základě prazážitků z dětství pečlivě a průběžně dezinfikovali rakijí (taky prazážitek).
Stejný prazážitek se mi vybavil, když jsem podle zvuků zjistila, že každý máme jiné zažívání … někoho včerejší „typical bulgarien dinner“ opouští vrchem, jiné spodem (letos jsem dolňák).
Zároveň tu sedím s nohou nahoře, protože mi mírně otekla od dvou prasklých puchýřů lehce zanesených pískem. Na uříznutí to není, na túry taky ne. Včera v noci jsem vyvolala další bulharský prazážitek „studený obklad přes to suchý a nechat, ať se to zapaří“ – radila moje maminka s lékařským diplomem před 30 lety všem, kdo za ní na dovolené v Bulharsku přišel s nějakou bolístkou – univerzální lék vhodný jak na štípnutí hmyzem, oteklé nohy i bolení v krku. Tehdy jsme se za nemedicínskou část rodiny šklebili, ale v její nepřítomnosti jsme si na tento postup otevřeli vlastní ordinaci (řada maminčiných známých se domnívala, že i tatínek je lékař a obraceli se přímo na něj)… no a najednou se po 30 letech, uprostřed noci v Bulharsku přistihnu, jak si nohu balím do studeného ručníku, přes to suchý, aby se to zapařilo.
Jo, fakt to pomáhá. :-))
Bulharsko jsou prázdniny mého dětství… a krásné moře, teplo, čerstvé ovoce a zelenina a levné stříbro je tam pořád.
čtvrtek 4. června 2009
Pravděpodobnost a statistika
jsou mrchy - a to i když se chovají korektně.
Klasická situace, příklad jako z učebnic – na začátku je šuplík a v něm 10 černých ponožek a 10 bílých ponožek (od velikosti abstrahuju).
Člověk by se zaradoval, že když dvakrát šáhne do šuplete, tak šance vytáhnout pár, ve kterém se nebude stydět opustit dům (tj. 2 bílé nebo 2 černé), je padesát na padesát.
A houby.
Ve skutečnosti mám sice při prvním tažení 50% pravděpodobnost, že si vytáhnu černou nebo bílou, ale když už mám v ruce bílou, tak pravděpodobnost, že si vytáhnu bílou i podruhé je už jen 9/19 = 47 %(analogicky pro dvě černé).
Zatímco když mám v ruce bílou, tak pravděpodobnost, že si vytáhnu podruhé černou je 10/19 = 53 % (totéž pro barvy v opačném pořadí).
Takže i ve zdánlivě spravedlivě vyvážené situaci je větší pravděpodobnost (53 %), že odcházíte z domu v každé ponožce jiné, než že budete mít obě stejné (47 %).
A nebudeme si kazit hru lidmi bez smyslu pro fair play, kteří tahají potřetí, místo aby statečně nesli svůj úděl :-)
A co teprve když se pravděpodobnost srazí s realitou...
Na gymplu mě bavilo psát a tak jsem s radostí přebírala slohové úkoly spolužáků do své péče. Češtinářka byla fajn, témata volnější - když jsme za domácí úkol měli napsat fejeton, půlka třídy měla domácí úkol z mého pera (fakt jsem jich napsala 17).
Naše profesorka úkoly ani nevybírala, ani nekontrolovala, ale namátkou vyvolala několik studentů, aby svůj fejeton přečetli; poté jsme je v diskuzi hodnotili (slovně).
Strašně jsem chtěla, aby někdo četl můj fejeton, protože mě jen zajímaly názory druhých a bylo mi jedno, že ho bude „vlastnit“ někdo jiný.
Z deseti namátkou vybraných fejetonů nebyl ani jeden můj. Pravděpodobnost, že se tohle stane, je hluboko pod jedním procentem (jestli jsem dobře počítala, je to asi 0,0148 %).
:-(((((((((((
Všichni znají zákon velkých čísel, ale ač nedokázán, ve společnosti funguje statisticky naprosto zvrácený zákon menšiny.
Základním předpokladem je existence objektivně vyváženého vstupního souboru dat (třeba 100 otázek) a subjekt (např. flákač), který k němu přistoupí nevyváženě (naučí se jen 2).
Důsledkem je pak inverze dopadů na subjekt.
Tak a teď jednoduše na příkladu maturitních otázek: v hromadě je 30 maturitních otázek, ze kterých se tahá. Maturant Roman se stihnul naučit otázky 1-27, umí je perfektně, poslední tři nestihnul – kterou si vytáhne? Zaručeně (limitně blízko 100 %) to bude jedna z otázek 28-30.
A dopad – raději neřešit.
Ale je jasné, že inverze dopadů platí i obráceně: maturant Ondra se z 30 otázek už stihnul podívat jen na první dvě – je jasné, kterou otázku si vytáhne?
Nemám ten zákon ráda, protože jsem se příliš mnohokrát stala jeho obětí (jsem perfekcionistka a psychicky nezvládám jít na zkoušku a umět jednu otázku ze sta, takže jsem jich často uměla 99… a zákon menšiny mě semlel).
Jednou jedinkrát jsem si troufla jít na zkoušku (a nebyla to dávačka, naopak) s tím, že jsem znalosti zúžila na tři otázky. Předmět měl protivný neprofesionálně zpracovaný obsah, který zkoušel mně lidsky protivný člověk. Vzdala jsem to předem, ale šla.
Nevím přesně, z kolika otázek se tahalo, ale víc než 20 jich bylo určitě.
Zákon menšiny zafungoval naprosto přesně – při tahání dvou otázek jsem si vytáhla obě z těch tří, které jsem uměla a konsternovaně odešla s jedničkou.
Byla to předposlední (školní) zkouška v životě a pocítila jsem hluboké zklamání. Kdyby zákon menšiny selhal, mohla bych si říct, že to prostě neplatí nebo alespoň na mě to neplatí a tak je dobře, že jsem se nikdy neuchýlila k jeho využívání…. ale takhle?
Zjistit, že zákon menšiny platí i na mě?
Proč jsem neměla odvahu to vyzkoušet dřív?
Zítra máme volby… pravděpodobnost, že moje oblíbená „stranička“ bude mít dostatek hlasů, je menší než malá.
Nevím, jestli se zákon menšiny nevyhýbá politice (zcela jistě neprošel ani jednou komorou parlamentu), ale jeho existence mi dodává kuráž nejít s proudem obrů.
Uvidíme.
Klasická situace, příklad jako z učebnic – na začátku je šuplík a v něm 10 černých ponožek a 10 bílých ponožek (od velikosti abstrahuju).
Člověk by se zaradoval, že když dvakrát šáhne do šuplete, tak šance vytáhnout pár, ve kterém se nebude stydět opustit dům (tj. 2 bílé nebo 2 černé), je padesát na padesát.
A houby.
Ve skutečnosti mám sice při prvním tažení 50% pravděpodobnost, že si vytáhnu černou nebo bílou, ale když už mám v ruce bílou, tak pravděpodobnost, že si vytáhnu bílou i podruhé je už jen 9/19 = 47 %(analogicky pro dvě černé).
Zatímco když mám v ruce bílou, tak pravděpodobnost, že si vytáhnu podruhé černou je 10/19 = 53 % (totéž pro barvy v opačném pořadí).
Takže i ve zdánlivě spravedlivě vyvážené situaci je větší pravděpodobnost (53 %), že odcházíte z domu v každé ponožce jiné, než že budete mít obě stejné (47 %).
A nebudeme si kazit hru lidmi bez smyslu pro fair play, kteří tahají potřetí, místo aby statečně nesli svůj úděl :-)
A co teprve když se pravděpodobnost srazí s realitou...
Na gymplu mě bavilo psát a tak jsem s radostí přebírala slohové úkoly spolužáků do své péče. Češtinářka byla fajn, témata volnější - když jsme za domácí úkol měli napsat fejeton, půlka třídy měla domácí úkol z mého pera (fakt jsem jich napsala 17).
Naše profesorka úkoly ani nevybírala, ani nekontrolovala, ale namátkou vyvolala několik studentů, aby svůj fejeton přečetli; poté jsme je v diskuzi hodnotili (slovně).
Strašně jsem chtěla, aby někdo četl můj fejeton, protože mě jen zajímaly názory druhých a bylo mi jedno, že ho bude „vlastnit“ někdo jiný.
Z deseti namátkou vybraných fejetonů nebyl ani jeden můj. Pravděpodobnost, že se tohle stane, je hluboko pod jedním procentem (jestli jsem dobře počítala, je to asi 0,0148 %).
:-(((((((((((
Všichni znají zákon velkých čísel, ale ač nedokázán, ve společnosti funguje statisticky naprosto zvrácený zákon menšiny.
Základním předpokladem je existence objektivně vyváženého vstupního souboru dat (třeba 100 otázek) a subjekt (např. flákač), který k němu přistoupí nevyváženě (naučí se jen 2).
Důsledkem je pak inverze dopadů na subjekt.
Tak a teď jednoduše na příkladu maturitních otázek: v hromadě je 30 maturitních otázek, ze kterých se tahá. Maturant Roman se stihnul naučit otázky 1-27, umí je perfektně, poslední tři nestihnul – kterou si vytáhne? Zaručeně (limitně blízko 100 %) to bude jedna z otázek 28-30.
A dopad – raději neřešit.
Ale je jasné, že inverze dopadů platí i obráceně: maturant Ondra se z 30 otázek už stihnul podívat jen na první dvě – je jasné, kterou otázku si vytáhne?
Nemám ten zákon ráda, protože jsem se příliš mnohokrát stala jeho obětí (jsem perfekcionistka a psychicky nezvládám jít na zkoušku a umět jednu otázku ze sta, takže jsem jich často uměla 99… a zákon menšiny mě semlel).
Jednou jedinkrát jsem si troufla jít na zkoušku (a nebyla to dávačka, naopak) s tím, že jsem znalosti zúžila na tři otázky. Předmět měl protivný neprofesionálně zpracovaný obsah, který zkoušel mně lidsky protivný člověk. Vzdala jsem to předem, ale šla.
Nevím přesně, z kolika otázek se tahalo, ale víc než 20 jich bylo určitě.
Zákon menšiny zafungoval naprosto přesně – při tahání dvou otázek jsem si vytáhla obě z těch tří, které jsem uměla a konsternovaně odešla s jedničkou.
Byla to předposlední (školní) zkouška v životě a pocítila jsem hluboké zklamání. Kdyby zákon menšiny selhal, mohla bych si říct, že to prostě neplatí nebo alespoň na mě to neplatí a tak je dobře, že jsem se nikdy neuchýlila k jeho využívání…. ale takhle?
Zjistit, že zákon menšiny platí i na mě?
Proč jsem neměla odvahu to vyzkoušet dřív?
Zítra máme volby… pravděpodobnost, že moje oblíbená „stranička“ bude mít dostatek hlasů, je menší než malá.
Nevím, jestli se zákon menšiny nevyhýbá politice (zcela jistě neprošel ani jednou komorou parlamentu), ale jeho existence mi dodává kuráž nejít s proudem obrů.
Uvidíme.
úterý 28. dubna 2009
Máslo
Dokonalé drbny jsem naposled nenáviděla v pubertě, poté jsem nejdříve rezignovala, později mě začaly jejich postupy a pochody zajímat ze sociálního hlediska. A některé aspekty mě fascinují dodnes.
V mém oblíbeném malém městečku žila byla paní B. a ta nenechala na nikom nit suchou, pozorovala, aktivně sbírala data, měnila je do podoby bulvárních informací a v pravou chvíli posílala dál.
Jejím manželem byl o 8 let mladší veterinář, štramák, o kterém se říkalo, že si ji vzal pro peníze. To je ovšem drb, patrně slabý odvar, který mohl už dávno vzniknout chabá reakce na její systematickou záškodnickou práci.
Přidržme se faktů – měli společně dvě děti a samozřejmě, že když paní B. šířila to nejhorší o lidech okolo, nezapomínala nikdy zmínit, jak,v kontrastu s ostatními, jsou její děti dokonalé. Sice ji chápu jako matku, dokonce si myslím, že i ty děti byly fajn, ale život šel dál…
Dcera v době, kdy byla úspěšnou studentkou a nadanou tanečnicí, naletěla na nabídku skvělé letní brigády (taneční) a skončila de facto jako nevolnice bez dokladů v jakémsi zahraničním night clubu, nějaký rok o ní vůbec nevěděli… dost drsné… lidi je sice litovali, padly i takové myšlenky, že teď už snad bude klid.
Ale nebyl… ani když dceru vytáhl z bryndy a dovezl zpět jakýsi 3x tak starý bohatý Němec, postavil jim dům, ani když se ukázalo, že jejich syn je homosexuál a raději se odstěhoval z maloměsta pryč.
Paní B. chodila, sledovala dění nalevo i napravo a dál trousila, kdoví z čeho Novákovi postavili barák, kde na to nakradli, čí asi to Procházkovo dítě je, že mu není podobné a že prý ten Dvořáků kluk seděl a Kopecký chodí za jinou… jedna jedovatá slina za druhou.
Nepřekvapovalo mě, že drbe, ani jsem jí nepřála situaci s dětmi, ale vrtalo mi hlavou, že s takovými (z pohledu maloměsta zvlášť) kily másla na hlavě má odvahu stále aktivněji šířit bulvár.
Že se nebojí, že jí někdo vmete do tváře něco hodně ošklivého.
Ale co vím, tak místní tím byli fascinováni také a nikdo nikdy neměl odvahu na ni zařvat, ať si uklidí před vlastním prahem… a to ani poté, co si její muž nastěhoval do velkého nového domu o hodně mladší milenku a svorně (spíš nesvorně) tam žili ve třech… a paní B. dále glosovala prohřešky proti mravnosti – samozřejmě těch druhých, o své rodině jen v dobrém.
Co mohlo být příčinou jejího chování?
Nejlepší obrana je útok?
Otočme to – kdo útočí, ten je v koutě a vlastně se brání?
Skoro se dostávám k chuti politovat někoho, kdo škodí jiným… ale ještě jedna obrátka – bulvár je vlastně taková větší zlá drbna – znamená to, že i tam jsou lidé chudáci v koutě, kteří útočí, aby ubránili sebe?
Tomu nevěřím, a proto pro mě zůstává otázka zlých drben s máslem na hlavě nevyřešená.
V mém oblíbeném malém městečku žila byla paní B. a ta nenechala na nikom nit suchou, pozorovala, aktivně sbírala data, měnila je do podoby bulvárních informací a v pravou chvíli posílala dál.
Jejím manželem byl o 8 let mladší veterinář, štramák, o kterém se říkalo, že si ji vzal pro peníze. To je ovšem drb, patrně slabý odvar, který mohl už dávno vzniknout chabá reakce na její systematickou záškodnickou práci.
Přidržme se faktů – měli společně dvě děti a samozřejmě, že když paní B. šířila to nejhorší o lidech okolo, nezapomínala nikdy zmínit, jak,v kontrastu s ostatními, jsou její děti dokonalé. Sice ji chápu jako matku, dokonce si myslím, že i ty děti byly fajn, ale život šel dál…
Dcera v době, kdy byla úspěšnou studentkou a nadanou tanečnicí, naletěla na nabídku skvělé letní brigády (taneční) a skončila de facto jako nevolnice bez dokladů v jakémsi zahraničním night clubu, nějaký rok o ní vůbec nevěděli… dost drsné… lidi je sice litovali, padly i takové myšlenky, že teď už snad bude klid.
Ale nebyl… ani když dceru vytáhl z bryndy a dovezl zpět jakýsi 3x tak starý bohatý Němec, postavil jim dům, ani když se ukázalo, že jejich syn je homosexuál a raději se odstěhoval z maloměsta pryč.
Paní B. chodila, sledovala dění nalevo i napravo a dál trousila, kdoví z čeho Novákovi postavili barák, kde na to nakradli, čí asi to Procházkovo dítě je, že mu není podobné a že prý ten Dvořáků kluk seděl a Kopecký chodí za jinou… jedna jedovatá slina za druhou.
Nepřekvapovalo mě, že drbe, ani jsem jí nepřála situaci s dětmi, ale vrtalo mi hlavou, že s takovými (z pohledu maloměsta zvlášť) kily másla na hlavě má odvahu stále aktivněji šířit bulvár.
Že se nebojí, že jí někdo vmete do tváře něco hodně ošklivého.
Ale co vím, tak místní tím byli fascinováni také a nikdo nikdy neměl odvahu na ni zařvat, ať si uklidí před vlastním prahem… a to ani poté, co si její muž nastěhoval do velkého nového domu o hodně mladší milenku a svorně (spíš nesvorně) tam žili ve třech… a paní B. dále glosovala prohřešky proti mravnosti – samozřejmě těch druhých, o své rodině jen v dobrém.
Co mohlo být příčinou jejího chování?
Nejlepší obrana je útok?
Otočme to – kdo útočí, ten je v koutě a vlastně se brání?
Skoro se dostávám k chuti politovat někoho, kdo škodí jiným… ale ještě jedna obrátka – bulvár je vlastně taková větší zlá drbna – znamená to, že i tam jsou lidé chudáci v koutě, kteří útočí, aby ubránili sebe?
Tomu nevěřím, a proto pro mě zůstává otázka zlých drben s máslem na hlavě nevyřešená.
neděle 26. dubna 2009
Jde proti nám kdo nejde s námi
Družstvo je jeden z typů kapitálových společností, právní forma definovaná zákonem a jako taková je využívaná, pokusím se nadnést nad kontext družstevního vajíčka z Honzíkovy cesty… ale je fakt, že dnes se mi to moc nepovedlo, uznávám a sypu si popel na hlavu.
Jenže, jenže… to co říkal "Pan obhájce družstevní developer" mi místy zavánělo socialismem, místy už ale prvobytně pospolnou společností s nerozvinutými barterovými obchody.
Jak jinak nazvat situaci, kdy se pán rozplývá nad tím, že při družstevní výstavbě, na které se družstevníci přímo podílejí, se ušetří až 20 % nákladů…?
Když si postavím sama, cihly vypálím, lopatu na písek předtím udělám z oblázků, pak ušetřím ale 100 % nákladů.
Ale já jsem horší člověk, proto dělám sobecky to, co umím, vydělám tím peníze a koupím si hotové zboží – ať už jde o byt, chleba nebo vepřové.
Zrovna tak vynášel do nebes družstevní bydlení oproti bytům v osobním vlastnictví, protože družstevní tím, že nejsou bydlících, ale družstva, představují určitý závazek chovat se kolektivně přijatelně, tak aby všichni okolo byli spokojeni, neboť v opačném případě můžete být z družstva i vyloučen… safra, safra, čím to na mě zavanulo…?
A prý taky na vesnicích, kde se postavily družstevní domy, to stmelilo obyvatele a je tam lepší atmosféra mezi lidmi než v jiných místech… nebyla ona taková atmosféra na vesnicích ještě před existencí družstev?
Pán ale nebyl ani tak sociálně zanícený, jako developer.
Samozřejmě, že na řízení podobných staveb slušně vydělává (čímž se nechlubil).
Jeho dojemný příběh, jak v jednom domě dal byty "zdarma" dvěma důchodkyním, které chudinky bydlely ve starých polorozpadlých domech se zanedbanýma zahradami bez možnosti se o svůj majetek postarat…. Měl konec jak z červené knihovny… pán se postaral o důchodkyně a jejich velké pozemky taky.
Bez opory příbuzných prožily dva šťastné roky v družstevním domě a pak zemřely (pravděpodobně štěstím, říkal pán a neznělo to od něj ani cynicky). Ale kdo na tom asi víc vydělal?
A kdo dělá družstvu správu i po dostavění?
A libuje si, jak je to levné, protože účetnictví jim dělá jedna nájemnice (za hubičku) a opravy jeden šikovný řemeslník v přízemí (za hubičku).
Tomu říkáme úspora nákladů?
Nebo jen přesun na levnější zdroje, které často končí vlastně zneužíváním, tj. okrádáním ochotných?
Zajímalo by mě, co dělá zadarmo ten panáček sám pro jiné?
(jeho odpověď znám – stavím družstevní domy - a znělo to tak hrdě)
Jenže, jenže… to co říkal "Pan obhájce družstevní developer" mi místy zavánělo socialismem, místy už ale prvobytně pospolnou společností s nerozvinutými barterovými obchody.
Jak jinak nazvat situaci, kdy se pán rozplývá nad tím, že při družstevní výstavbě, na které se družstevníci přímo podílejí, se ušetří až 20 % nákladů…?
Když si postavím sama, cihly vypálím, lopatu na písek předtím udělám z oblázků, pak ušetřím ale 100 % nákladů.
Ale já jsem horší člověk, proto dělám sobecky to, co umím, vydělám tím peníze a koupím si hotové zboží – ať už jde o byt, chleba nebo vepřové.
Zrovna tak vynášel do nebes družstevní bydlení oproti bytům v osobním vlastnictví, protože družstevní tím, že nejsou bydlících, ale družstva, představují určitý závazek chovat se kolektivně přijatelně, tak aby všichni okolo byli spokojeni, neboť v opačném případě můžete být z družstva i vyloučen… safra, safra, čím to na mě zavanulo…?
A prý taky na vesnicích, kde se postavily družstevní domy, to stmelilo obyvatele a je tam lepší atmosféra mezi lidmi než v jiných místech… nebyla ona taková atmosféra na vesnicích ještě před existencí družstev?
Pán ale nebyl ani tak sociálně zanícený, jako developer.
Samozřejmě, že na řízení podobných staveb slušně vydělává (čímž se nechlubil).
Jeho dojemný příběh, jak v jednom domě dal byty "zdarma" dvěma důchodkyním, které chudinky bydlely ve starých polorozpadlých domech se zanedbanýma zahradami bez možnosti se o svůj majetek postarat…. Měl konec jak z červené knihovny… pán se postaral o důchodkyně a jejich velké pozemky taky.
Bez opory příbuzných prožily dva šťastné roky v družstevním domě a pak zemřely (pravděpodobně štěstím, říkal pán a neznělo to od něj ani cynicky). Ale kdo na tom asi víc vydělal?
A kdo dělá družstvu správu i po dostavění?
A libuje si, jak je to levné, protože účetnictví jim dělá jedna nájemnice (za hubičku) a opravy jeden šikovný řemeslník v přízemí (za hubičku).
Tomu říkáme úspora nákladů?
Nebo jen přesun na levnější zdroje, které často končí vlastně zneužíváním, tj. okrádáním ochotných?
Zajímalo by mě, co dělá zadarmo ten panáček sám pro jiné?
(jeho odpověď znám – stavím družstevní domy - a znělo to tak hrdě)
pondělí 20. dubna 2009
Pověry
Jarní počasí mi v kanceláři udělalo tropickou atmosféru a kytky se přehodily do pouštního režimu, kdy jsem schopná jim 2x týdně nasimulovat vydatný tropický liják - takže rostou jako v džungli. Nemám v práci na zalévání konev, jen dvě velké plastové lahve.
Musím ke dřezu několikrát a pokaždé se najde nějaký dobrák, který mi vysvětlí, že „květiny přece nemůžeš zalévat vodou rovnou z kohoutku, protože není odstátá a neporostou“.
Ne že bych to nějak moc prožívala (a moje kytky taky ne) - většinou tyto rady přicházejí od majitelů právě jedné sady nezhubitelných tchýniných jazyků (pravidelně zalévaných odstátou vodou a zbytky odstátého kafe).
Přesto imperativ „zalévat kytky odstátou vodou“ je moje noční můra, protože ani při maximální snaze nejsem schopná doma zalít odstátou vodou (v létě) více než desetinu kytek – jsou to kýble a kýble vody, kterou Adély denně vypijí. Vzhledem k tomu, že se jim daří, skončila „odstátá voda“ někde mezi černou kočkou a rozbitým zrcadlem.
V dávnověku, někdy kolem roku 1986, jsme sdíleli koupelnu s Petrem (nejen). Dvakrát denně nám vysvětloval, jaké škody na sobě pácháme, čistíme-li si zuby teplou vodou – budeme mít paradentózu.
Zkoušela jsem studenou, ale tělesná teplota je v puse prostě příjemnější… 20 let jsem žila s výčitkami, že si systematicky ničím chrup… pak jsem se opatrně zeptala zubařky.
Zakroutila hlavou „jak jste na to přišla?“…
„říkal nám to na koleji jeden kamarád“ …
“ na koleji?“ (zapochybovala, neboť měla k dispozici mou kartu s datem narození),
„ zubař?“
Už jsem raději nedodávala nic ani o časové prodlevě ani o optoelektronicích a metrolozích…
Nicméně stále při čištění zubů myslím na Petra a studenou vodu (a to jsem ho víc než 20 let neviděla).
Třetí pověrčivá můra, kterou nemůžu nějak vytlačit, je „nejez ve stoje, budeš mít tlusté nohy“ (říkala babička, když mi byly 4 a byla jsem podvyživené vyžle - neposlouchala jsem ji a tak mám dneska tlusté nohy).
Nejsou to typické pověry, spíš takové mýty, co se šíří a narůstají a mezi lidmi jich koluje hromada…
Takže by mě zajímalo, jak je to s těmi kopřivami (opravdu se při jejich škubání neutěšuju prevencí revmatických onemocnění naplano?) nebo s vlasy, které se dítěti do roka nemají stříhat, protože to krátí život?
Jsem pokrokový člověk a na pověry samozřejmě nevěřím… přesto jsem děti do roka nestříhala a u každé černé kočky se pro jistotu ujistím, že má bílé tlapky. :-)
Musím ke dřezu několikrát a pokaždé se najde nějaký dobrák, který mi vysvětlí, že „květiny přece nemůžeš zalévat vodou rovnou z kohoutku, protože není odstátá a neporostou“.
Ne že bych to nějak moc prožívala (a moje kytky taky ne) - většinou tyto rady přicházejí od majitelů právě jedné sady nezhubitelných tchýniných jazyků (pravidelně zalévaných odstátou vodou a zbytky odstátého kafe).
Přesto imperativ „zalévat kytky odstátou vodou“ je moje noční můra, protože ani při maximální snaze nejsem schopná doma zalít odstátou vodou (v létě) více než desetinu kytek – jsou to kýble a kýble vody, kterou Adély denně vypijí. Vzhledem k tomu, že se jim daří, skončila „odstátá voda“ někde mezi černou kočkou a rozbitým zrcadlem.
V dávnověku, někdy kolem roku 1986, jsme sdíleli koupelnu s Petrem (nejen). Dvakrát denně nám vysvětloval, jaké škody na sobě pácháme, čistíme-li si zuby teplou vodou – budeme mít paradentózu.
Zkoušela jsem studenou, ale tělesná teplota je v puse prostě příjemnější… 20 let jsem žila s výčitkami, že si systematicky ničím chrup… pak jsem se opatrně zeptala zubařky.
Zakroutila hlavou „jak jste na to přišla?“…
„říkal nám to na koleji jeden kamarád“ …
“ na koleji?“ (zapochybovala, neboť měla k dispozici mou kartu s datem narození),
„ zubař?“
Už jsem raději nedodávala nic ani o časové prodlevě ani o optoelektronicích a metrolozích…
Nicméně stále při čištění zubů myslím na Petra a studenou vodu (a to jsem ho víc než 20 let neviděla).
Třetí pověrčivá můra, kterou nemůžu nějak vytlačit, je „nejez ve stoje, budeš mít tlusté nohy“ (říkala babička, když mi byly 4 a byla jsem podvyživené vyžle - neposlouchala jsem ji a tak mám dneska tlusté nohy).
Nejsou to typické pověry, spíš takové mýty, co se šíří a narůstají a mezi lidmi jich koluje hromada…
Takže by mě zajímalo, jak je to s těmi kopřivami (opravdu se při jejich škubání neutěšuju prevencí revmatických onemocnění naplano?) nebo s vlasy, které se dítěti do roka nemají stříhat, protože to krátí život?
Jsem pokrokový člověk a na pověry samozřejmě nevěřím… přesto jsem děti do roka nestříhala a u každé černé kočky se pro jistotu ujistím, že má bílé tlapky. :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)