Prazážitkové dny

Syn někdy před 5 lety zavedl termín prazážitek jako označení pro všechna svá traumata, která jsme mu stihli v dětství udělat.
Asi nejtěžším typem mého rodičovského prohřešku bylo oblečení typu „do toho dorosteš“.
Možná jsem to opravdu dohnala do extrému - což dokazují třídní fotky, kdy na sobě má mladší syn stejnou mikinu ve druhé a v osmé třídě a starší i na volejbalové tréninky extraligy dospělých stále chodí v tričku McGyver, které jsem mu koupila v 8 letech. Víc mi ovšem vyčítá důsledky, třeba „zvedej nohy“, což ve sněhulích o číslo větší jde blbě.
Prazážitků je mnohem víc, zatím (zatím…) jsem naštěstí neobjevila žádný, který by jen náznakem mohl zajímat sociálku.

Momentálně jsem v Bulharsku a mám prazážitkový týden a je to jako návrat do dětství.
To, že jsem znovu viděla Sozopol, Nesebar, Ropotamo i jeden z posledních pravých bulharských campů, jsou jen zážitky – možná proto, že jsou pozitivní.

Ale prazážitků taky hromada…
Píšu si tu a při dvou odstavcích jsem už pětkrát odběhla na záchod… je nás tu šest na dva záchody – za normálního provozu a podle principů optimalizace cestou hromadné obsluhy zbytečně mnoho… ale kdepak… dneska ráno principy selhávají. A to jsme všichni na základě prazážitků z dětství pečlivě a průběžně dezinfikovali rakijí (taky prazážitek).
Stejný prazážitek se mi vybavil, když jsem podle zvuků zjistila, že každý máme jiné zažívání … někoho včerejší „typical bulgarien dinner“ opouští vrchem, jiné spodem (letos jsem dolňák).

Zároveň tu sedím s nohou nahoře, protože mi mírně otekla od dvou prasklých puchýřů lehce zanesených pískem. Na uříznutí to není, na túry taky ne. Včera v noci jsem vyvolala další bulharský prazážitek „studený obklad přes to suchý a nechat, ať se to zapaří“ – radila moje maminka s lékařským diplomem před 30 lety všem, kdo za ní na dovolené v Bulharsku přišel s nějakou bolístkou – univerzální lék vhodný jak na štípnutí hmyzem, oteklé nohy i bolení v krku. Tehdy jsme se za nemedicínskou část rodiny šklebili, ale v její nepřítomnosti jsme si na tento postup otevřeli vlastní ordinaci (řada maminčiných známých se domnívala, že i tatínek je lékař a obraceli se přímo na něj)… no a najednou se po 30 letech, uprostřed noci v Bulharsku přistihnu, jak si nohu balím do studeného ručníku, přes to suchý, aby se to zapařilo.
Jo, fakt to pomáhá. :-))

Bulharsko jsou prázdniny mého dětství… a krásné moře, teplo, čerstvé ovoce a zelenina a levné stříbro je tam pořád.